Tak to mne potěšilo, že mohu popsat náš letošní "stromeček". Když jsme před 10 lety koupili domeček, rostla tam tak 40 cm jedlička. Za tu dobu rostla a rostla a před 8 lety jsme z ní poprvé uřízli vánoční stromeček. Byl opravdu krásný a na zbytku jedličky už rostl další. Tak co 2 roky řežeme. Ale letos jsem dostala záchvat smíchu, když mne manžel volal, zda budu spokojená. Ukázal mi ho zepředu, no krása, pak ho otočil z boku a já se kácela. On neměl "zadek", nic. Prostě jako když ho srovná dělová koule. Manžel mne uklidňoval, že je to bezva, protože ho dáme na stolek přímo k oknu a bude to. Když jsem fotku poslala přátelům, chechtali se a jedna kámoška mi napsala, zda jsem ho měla někde v herbáři!

Ale po nazdobení je super a za dva roky se už na jedličce rýsuje další a už teď je vidno, že zase bude jak z památníku.

Jak říkávala maminka, KAŽDÝ stromeček je po nazdobení hezký.

Pane Slánský, to bych musela se zlomenou nohou každý týden jezdit cca 100 km do Ostravy, kterou jsem zmiňovala na začátku mého povídání. No a když pro Vás přijede sanitka, vůbec se s vámi nebaví, kam Vás zavezou, i když jsem je po jedné zlomenině prosila, zda by to nešlo do jiného města na pohotovost. Zřejmě jste nikdy na pohotovosti neskončil a moc Vám držím palce, ať Vám to vydrží až do konce života.

Přestěhovali jsme se z velkého města cca 250000 obyvatel, kde pohotovost funguje samostatně pro akutní případy. Do městečka, kde je nejbližší pohotovost v Kroměřížské nemocnici. Tam funguje přes den pohotovost zároveň z kontrolou např. zlomenin. Má osobní zkušenost. Sedíte na vozíčku s nohou od kyčle až dolů v sádře cca 3-5 hodin. Sestřička mne hned upozornila, že si mám vzít sebou svačinu. Vlastně nikdy nevíte, kdy přijdete na řadu i když jsem rychle spočítala kolik je pacientů přede mnou - 41. Jenomže mezitím sanitky vozí akutní zlomeniny, pády, silné nevolnosti, podezření na infarkt atp. Po třech hodinách jsem už nevěděla, jak s tou sádrou sedět. Na další kontrolu vzal manžel skládací židličku, deku na podložení, minerálku, svačinu, 2 knihy a drobné do automatu na kávu. Nejvíce mi však bylo líto těch starých lidí, co je sanitka postavila do chodby, 3 lůžka za sebou a jedna paní pořád naříkala, kde to vlastně je, sestřička ji přikryla a asi 5x ji řekla, musíte to vydržet, čekáme na výsledky. Pak se jí chtělo na záchod a tak ji dva doprovody pacientů zavezli na WC!!!

Když jsem poprvé přišla na řadu, říkám lékaři i sestrám, že to přece není v pořádku, proč nejsou kontroly úrazů a akutky zvlášť. Prý na to upozorňují vedení, ale neřeší to.

A tak jsme 8 týdnů, každý týden kontrola mých zlomenin, trávili v přízemí, v průvanu na chodbě hodiny a hodiny.

A je zbytečné říkat, že personál byl skvělý, příjemný a profesionální, když po 5 hodinách čekání jsem vnímala jen tu příšernou únavu a naštvanost, že to další týden budu absolvovat znovu.

Je Štědrovečerní ráno, rodina ještě spí, já si upíjím kávu a slzím. Ale ne smutně, jak píše níže paní, autorka té staré paní prozářila poslední dny. A věta, ptejte se starých lidí, je opravdu důležitá. Kolikrát už mi hlavou proletělo, že jsem se babičky a prababičky nezeptala na to a toto. Přestěhovali jsme se z Ostravy na Kroměřížsko a za těch pár let jsem s údivem zjistila, že tady mám nebo jsem měla, pár km odtud vzdálené příbuzné. Že v Hrádku na Vláře znali mého tatínka, který tu chodil do školy.

Ale už se nezeptám. Nechala jsem k synovým kulatinám udělat tatínkův rodokmen, no to bylo překvapení.

Ale asi začnu pátrat po detailech, ať se syn dozví více o svých předcích.

Tak všech přeji krásné svátky a udělejte si čas na debatu se svými staršími nejbližšími. Nejen, že jim uděláte radost, ale dozvíte se možná překvapující informace.

Paní Švejdová, dovolím si s Vámi nesouhlasit. Ono to není "každého věc". Pokud by se rozhodla Vaše kamarádka, že se ONA nenechá očkovat, tak máte pravdu. Ale ona rozhodla o dítěti, které do toho nemohlo mluvit. Ano teď je zdravé a moc držím palce, ať mu to vydrží až do stáří. Ale - v dnešní době se cestuje po celé Zeměkouli. Mohou k nám přijet turisté o kterých nevíme, zda nemají nějakou nemoc, proti které se u nás již dávno očkuje.

Vím o čem mluvím. Když mi bylo 18 měsíců, proběhla v tehdejším Československu jedna z posledních větších epidemií dětské infekční obrny - poliomyelitidy. Za pár let se proti ní už začalo očkovat. Byli jsme jedna z prvních zemí, která měla proočkovanou dětskou populaci.

Nechci Vám popisovat, co se rodiče nade mnou naplakali, když jim lékaři řekli, že nikdy nebudu chodit, sama se nenajím atp. Naštěstí jsem nakonec skončila "jen" o jedné berli. Teď v důchodu jsem ale už na vozíčku. Od dětství každý rok rehabilitace, lázeňská léčba. Jen díky tomu jsem pracovala, založila rodinu a s manželem si užíváme důchod. Ale to co prožívali rodiče, když se mnou rehabilitovali a já doslova "křičela" bolestí!? Kde má ta kamarádka jistotu, že její dítě - neočkované, takto neonemocní??? Před pár lety jsem dostala černý kašel, nejsem očkovaná, protože jsem v té době očkování bojovala právě s obrnou. Už je mi jasné, proč dítě může na toto onemocnění zemřít. Sama jsem si myslela, že to snad "nedám". Měla jsem pocit, že mi kašel zlomí žebra.

S následky tohoto onemocnění je nás ještě v ČR cca 18 tisíc.

Co k tomu více dodat???!!!

Chtěla jsem přidat komentář, ale když jsem si přečetla již napsané, je v nich vše, co cítím já. Jen si moc přeji - již nikdy, nikdy ať se to neopakuje!!!

Pane Konráde, určitě ne dům plných "starých lidí". 20 let jsem dělala předsedu SVJ a byla v našem domě tak polovina mladých.

Když jsme obecní byty koupili, za pár let se lidé pustili do rekonstrukcí. Stará umakartová jádra, kuchyňské příčky, atp. Já jako předseda s výborem jsme to museli projednat, žádat při větších rekonstrukcích o vyjádření statika - dům má 13 pater, 61 bytových jednotek - prostě malá vesnice. Dodnes se divím, že jsem z toho nedostala "infarkt". Trvala jsem na tom, že každý kdo prováděl rekonstrukci, musel na nástěnku umístit: kdy začne, zhruba jaké budou hlučné práce a alespoň přibližně doba ukončení. Také jsme trvali na začátek až v 7,30 /kdy odejdou děti do škol/, ukončení hlučných prací po 18 hodině. Ať se z toho v paneláku nezblázníme.

Také DENNĚ po sobě nebo firmě vytřít výtahy a chodbu. Nebo paní, co nám uklízela dům-uhradit úklid.

Dodnes si pamatuji, jak si za mnou lidé chodili stěžovat, že ten a ten soused dělá MOC velký hluk a oni si chtějí po obědě zdřímnout a já pořád dokola uklidňovala a řešila nedodržení hodin hluku atp. Je zajímavé, že ti největší stěžovatelé, když se za pár let také pustili do rekonstrukce, si už opět stěžovali, pro změnu na to, že musí v 18 hodin skončit a proč by nemohl vrtat ve 21,30 hod. když je noční klid od 22 hodin.

Prostě panelák. Když ve 13. patře kýchnete, v přízemí někdo zavolá "na zdraví". Tak držím palce, ať se rekonstrukce rychle provede a hlavně jestli jste dali na nástěnku to upozornění, to dosti lidem přece jen ukáže, že se dočkají konce hluku!!!

Paní Kainová, ten článek má poukázat na to, že máme být na sebe slušnější!!!! Raději Vás na to upozorním, zřejmě jste nečetla pozorně. I mně se stalo, že jsem marně načítala aplikaci v Lidlu, už jsem z toho byla zpocená, nakonec pokladní přečetla čtečkou a ještě se mi omluvila, že je to nějak "zlobí". V jiném obchodě mne bohužel také napomínala, s tím, že to snad není problém, dejte to nahoru, dolů, doleva, doprava! No, už jsem z toho byla já zpocená. Řekla jsem jí, ať mi to tedy načte čtečkou a prý "jí to zdržuje".

Možná, jestli si to přečte nějaká prodavačka, která v tom vánočním frmolu, nemá empatii vůči zákazníkům, tak si to uvědomí, že lepší je rychle pomoci a budou spokojeni ona, kupující i fronta za ním. Přeji Vám moc hezké vánoční svátky.

Když oba rodiče vážně onemocněli, byl syn v první třídě a já sama začínala chodit o berlích. S manželem jsme se to snažili zvládat, ale když nakonec maminka skončila na vozíčku a tatínek jako ležák, já se tak vyčerpala, že jsem skončila na infůzích, museli oba do Domova pro seniory. Měla jsem opravdu velké výčitky, že se o rodiče nejsem schopná postarat, ale lékařka při jedné infůzi si ke mně sedla a řekla mi, že opravdu nikomu nepomůže, když to "nezvládnu a zemřu", tak jsem na tom byla špatně. Maminka nakonec spokojeně žila v Domově dalších 12 let. Dopláceli jsme ji na jednolůžkový pokoj.

Rodiče, když to ještě šlo, odmítali jakoukoliv péči od cizího člověka - sociálka atp. Tatínek se nechal umýt jenom ode mne.

Když už tady nebyli a u mne potvrdili onemocnění, že skončím za pár let na vozíčku, řekli jsme si s manželem, že to musíme řešit, dokud to jde. Nechceme aby náš syn musel řešit, to co my. Prodali jsme chatu a byt, koupili sice 100 km od našeho bydliště, ale cenově výhodný bezbariérový domek. Syn mezitím dostudoval a pomáhal nám splácet hypotéku.

Bezbariérová úprava se vyplatila, jsem už na vozíčku a syn k nám vždy jednou za měsíc přijede a pomůže, co je potřeba. Víme, že má už svůj život.

Člověk se prostě musí na stáří připravit. Kamarádka tvrdí, že přece nemůže chatu prodat a zlobí se, že její děti nemají čas tam jezdit a sekat trávu a spravovat to tam.

Marně ji říkám, že se má chaty zbavit a raději si upravit byt na stáří. Prý proč, však má děti a ty ji MUSÍ na stáří pomáhat. Je jí 78 let a sotva chodí. Její dcera mi řekla, že tu chatu doslova nenávidí.

Ano - až bude "odcházet z tohoto světa", bude štíhlá, relativně zdravá /no..../ a bez kamarádek a vzpomínek, jak si ten život užila. Hlavně, že na sobě pořád pracovala. Navštívila jsem bývalou spolužačku v Domově pro seniory. Jejím životním krédem bylo, vzorně mít uklizeno, nejíst tučně a nezdravě, nechodit do míst, kde je hodně lidí, co kdyby "něco chytla". Vždy kroutila hlavou, když jsem jí přesvědčovala, ať s námi jede na víkend na výlet, chatu či na česnekové trhy a zabíjačkové hody - hrůza.. A prý, kdy bude uklízet?

Život uběhl, zdraví ji zradilo a až mi zatrnulo, když mi řekla, že to pořádně zvorala. Já měla jezdit s vámi!!! Ale život není jedna propršená dovolená, kdy si řeknete, příští bude slunečná. Odcházela jsem se slzami v očích.

Maminka mi vyprávěla, proč byla jednou po škole. V Ostravě - Přívoze učili na měšťance učitelé: Nohavica, Mokroš a Kousal.

Napsala za hurónského smíchu třídy o přestávce na nástěnku: " Mokroš Nohavici Kousal". Kromě pohlavku od učitele, dostala ještě hodinu po škole. Když doma vysvětlovala, proč jde pozdě, dostala od babičky další pohlavek, ale dědeček se smál ještě hodně dlouho.

V životě mne nenapadlo posuzovat muže, podle zipu na svetru. Dotaz u kamarádek? Koukaly na mne jako na "blázna", co to říkám za nesmysl. No a pane autore, ono se svetr lépe přetahuje přes hlavu, když více otevřu zip. Pak si zase v chladu v pohodě zapnu až pod krk!!!! Tedy - odborník na módu opravdu nejste.

Roky jsem před vánocemi "šílela". Uklízela, pekla, sháněla dárky /za našich mladých let to jinak nešlo/. Pak mne dohnal věk a zdravíčko a u stromečku jsem po večeři málem usínala. Už pár let si úklid, takové to umytí světel a za skříní prach atp., rozděluji na celý rok - velikonoce část, ke konci léta - kdy je nějaký deštivý den a pak na podzim. A před vánocemi, tak jak pisatelka doporučuje, vánoční trhy a koncert a návštěvu kamarádek, které hodně pečou a pořád mi volají - stav se konečně. S manželem k nim vyrazíme, já ochutnávám jejich slivovičku - s vanilkovým rohlíčkem je boží!!! A co teprve s kokosovými kuličkami!!! Manžel řidič se na mne káravě dívá, ale kamarádka ho napomíná, ať neprudí, že má být rád, když jsem zrušila vánoční úklid. A on souhlasně pokyvuje a ještě mi pro jistotu naleje, co kdybych si to s tím úklidem rozmyslela.

Jo a dárky kupuji už od srpna. Což způsobuje u zmrzliny na koupališti dost velký rozruch, když se kámoškám chlubím, kolik již už mám ve skříni. Bohužel, jak už ta paměť není tak dokonalá, některé "dobře uschované" dárky nacházím až při letním úklidu. Nevadí, letos dva budou pod stromečkem.

Miluji VÁNOCE!

Bohužel před cca 20 lety jsem měla opravdu příšerný zážitek s tímto vyšetřením. Prováděli mi to v sedě, mám alergii na mezokain, tak mi nemohli umrtvit krk, ale doktor i sestřička pořád tvrdili, že to přece "musím" vydržet, vydrželi už to jiní.

Shrnu, málem jsem se udusila a zkolabovala jsem. Poslední co jsem slyšela, byl křik "ženská, dýchejte - dýchejte!"

Když jsem na to měla jít minulý měsíc, zpanikařila jsem. Obtelefonovala jsem snad 8 gastro i nemocnice a všude mi říkali, že nepřispávají, to snad vydržíte!!!!

Syn to vykládal spolupracovníkovi, ten mu doporučil gastro v Havířově! A bylo to úžasné, zlatá sestřička i pan doktor. Lehla jsem, dostala injekci a už mne někdo poplácával po tváří - vstávat, vstávat! A jela jsem za doprovodu manžela domů - 100 km. Cestu jsem prospala a manžel se smál, že bych trumfla v chrápání i medvěda brtníka.

Přitom mi všude tvrdili, že musím projít kvůli narkóze předoperační apod.

Kamarád, co je lékař v Kanadě se divil, proč u toho každého nepřispí, vždyť u nich by bez toho na to nešel žádný pacient. Připlatila jsem si pár stovek, ale kdybych na to měla jít ještě v budoucnu, klidně zase zaplatím. Za tu pohodu to stojí zato.

Paní nebo slečno Lustigová - víte, člověk je svou podstatou všežravec. Pokud by se z nás všech staly veganové, tak by to nedopadlo moc dobře - myslím tím během pár staletí. Víte, před miliony let, kdy jsme se začali stávat člověkem k tomu napomohla i strava - maso tj. bílkoviny atp.

Předpokládám, že Vy na dovolené ani nezabijete komára či klíště, protože by trpělo, kvůli Vašemu užívání si někde u rybníku?! A tak bych mohla přidat další a další příklady.

Ano, je dobře, že se kontroluje, jak je o ryby v sádkách či kádích u obchodu postaráno. Čerstvá voda, provzdušňování atp. Není to jako za mých mladých let, kdy to opravdu byla hrůza.

A také se kontroluje, jak se ryba zabíjí. Chápu Vás, jste zřejmě veganka, leč - nechte nás co jíme maso prosím na pokoji.

Jo a ti, co se do mně teď tvrdě pustí - tak Vás o to prosím také. Moc díky a všem co jíte ryby, řízky či sójové řízky o Štědrém večeru- moc hezké vánoce.

Jééé, pane Kolář, tak to jste mne potěšil!!!!, že v tom nejsem sama.

Přestěhovali jsme se 100 km od Ostravy. Nepodařilo se nám sehnat v místě, ale ani v okolí zubaře, stále těch 10 let jezdíme do Ostravy k té naší zubařce. Ale bude asi do 2 let končit. Jediné štěstí, že zatím nemáme žádné větší problémy. Co budeme za ty cca 2 roky dělat, to je otázka. Nedělám si iluze, že se to zlepší. Pojišťovna tradičně tvrdí, že nás MUSÍ někdo vzít.

No, to prostě musí rodič vycítit, kdy to dítě už má pochybnosti a kulantně mu vysvětlit, že tedy dárky kupují rodiče, ale že když byl "malý", bylo fajn, že věřil na Ježíška. On totiž nosí dárky opravdu jen malým dětem Když jsme to synovi osvětlovali, stejně ještě pár roků psal dopis a dával ho na ledničku. A teď se přiznám k něčemu, kvůli čemu se asi do mne pustí hodně "zlounů". Já píši Ježíškovi o dárky dodnes a to je mi 72. Dopis dávám na ledničku a zdůrazňuji tam, jak jsem v rodině ta nejhodnější, jak se starám a zařizuji. A také slibuji, že se už nebudu zlobit na manžela, že neustále nechává utěrky mimo věšáček, protože když se to za 45 let manželství nenaučil, asi už se to nenaučí. Také, že letos napeču 2x více vanilkových rohlíčků, protože vloni už první svátek vánoční došly. Jasně, když syn i manžel chodili na ně do spíže už v listopadu.

Syn si pak při návštěvě nenápadně dopis ofotí a manžel se mne za pár dní ptá, kde se jako dají koupit ty kašmírové šály! Na mou odpověď, najdi si to na internetu obrací oči ve sloup. Pak mne syn uklidní, že s tím taťkovi pomůže. A já se bavím až do vánoc, když se u některých dárků na dopise objeví otazník a věta, může ta šála být jiné barvy???? Ptá se Ježíšek!

Po dlouhé době jsem potřebovala "pomoc" na informacích. V našem supermarketu jsem nutně /ale opravdu nutně/, potřebovala na WC. Na vozíčku jsem rychle dojela ke dveřím označených zn. pro invalidy - zamknuté. Fičela jsem přes celý market k info. dali mi klíče, ale při příjezdu zpět k WC - nepasovaly. Jedu už opravdu s potem na čele zpět. Info pracovnice volá k pokladnám "Máňo, klíče nepasují, nevíš proč?" Ale pasují, musí se to více zatlačit!!! Beru klíče a řítím se zpět. Tlačím, ale nic. Vracím se zpět, pracovnice jde se mnou, ale ani ona není úspěšná. Prý mám počkat, jde se někam zeptat.

Ještě, že kousek od obchodu bydlí přátelé. Jakou rychlostí jsem se k nim "vnutila", tomu se smáli ještě dlouho.

Manžel vždy, když jdu do tohoto obchodu na mne volá: "nezapomeň si doma odskočit!"

Maminka mnohokrát vyprávěla, hlavně na rodinných setkáních houfu tetiček, jak mne odnaučila "dudat". Byla se mnou na procházce, já seděla v kočárku a kolem nás ťapkalo množství vran. Já je nadšeně pozorovala a jedna, zřejmě zvyklá na přítomnost lidí, že ji házeli dobrůtky, přišla až ke kočárku. Mně dudlík vypadl z pusy, jak jsem nadšeně volala na vránu. Maminka dudlík honem sebrala a schovala a v tu chvíli vrány odletěly. A hned dodala, ta vrána ti ho sebrala. Já sice fňukala, ta zlá, zlá vrána, ale co se dalo dělat. Dudlík byl pryč a už jsem další nechtěla. Dětský pan doktor MUDr. Kacíř se divil, když jsem mu říkala, že " zlá vrána vzala", ale dostala jsem lízátko, že "nedudám". Kriticky rozčílené maminky upozorňuji, že byl rok 1954 a to se ještě nějak cukr a malé děti neřešilo.