Jééé, pane Kolář, tak to jste mne potěšil!!!!, že v tom nejsem sama.

Přestěhovali jsme se 100 km od Ostravy. Nepodařilo se nám sehnat v místě, ale ani v okolí zubaře, stále těch 10 let jezdíme do Ostravy k té naší zubařce. Ale bude asi do 2 let končit. Jediné štěstí, že zatím nemáme žádné větší problémy. Co budeme za ty cca 2 roky dělat, to je otázka. Nedělám si iluze, že se to zlepší. Pojišťovna tradičně tvrdí, že nás MUSÍ někdo vzít.

No, to prostě musí rodič vycítit, kdy to dítě už má pochybnosti a kulantně mu vysvětlit, že tedy dárky kupují rodiče, ale že když byl "malý", bylo fajn, že věřil na Ježíška. On totiž nosí dárky opravdu jen malým dětem Když jsme to synovi osvětlovali, stejně ještě pár roků psal dopis a dával ho na ledničku. A teď se přiznám k něčemu, kvůli čemu se asi do mne pustí hodně "zlounů". Já píši Ježíškovi o dárky dodnes a to je mi 72. Dopis dávám na ledničku a zdůrazňuji tam, jak jsem v rodině ta nejhodnější, jak se starám a zařizuji. A také slibuji, že se už nebudu zlobit na manžela, že neustále nechává utěrky mimo věšáček, protože když se to za 45 let manželství nenaučil, asi už se to nenaučí. Také, že letos napeču 2x více vanilkových rohlíčků, protože vloni už první svátek vánoční došly. Jasně, když syn i manžel chodili na ně do spíže už v listopadu.

Syn si pak při návštěvě nenápadně dopis ofotí a manžel se mne za pár dní ptá, kde se jako dají koupit ty kašmírové šály! Na mou odpověď, najdi si to na internetu obrací oči ve sloup. Pak mne syn uklidní, že s tím taťkovi pomůže. A já se bavím až do vánoc, když se u některých dárků na dopise objeví otazník a věta, může ta šála být jiné barvy???? Ptá se Ježíšek!

Po dlouhé době jsem potřebovala "pomoc" na informacích. V našem supermarketu jsem nutně /ale opravdu nutně/, potřebovala na WC. Na vozíčku jsem rychle dojela ke dveřím označených zn. pro invalidy - zamknuté. Fičela jsem přes celý market k info. dali mi klíče, ale při příjezdu zpět k WC - nepasovaly. Jedu už opravdu s potem na čele zpět. Info pracovnice volá k pokladnám "Máňo, klíče nepasují, nevíš proč?" Ale pasují, musí se to více zatlačit!!! Beru klíče a řítím se zpět. Tlačím, ale nic. Vracím se zpět, pracovnice jde se mnou, ale ani ona není úspěšná. Prý mám počkat, jde se někam zeptat.

Ještě, že kousek od obchodu bydlí přátelé. Jakou rychlostí jsem se k nim "vnutila", tomu se smáli ještě dlouho.

Manžel vždy, když jdu do tohoto obchodu na mne volá: "nezapomeň si doma odskočit!"

Maminka mnohokrát vyprávěla, hlavně na rodinných setkáních houfu tetiček, jak mne odnaučila "dudat". Byla se mnou na procházce, já seděla v kočárku a kolem nás ťapkalo množství vran. Já je nadšeně pozorovala a jedna, zřejmě zvyklá na přítomnost lidí, že ji házeli dobrůtky, přišla až ke kočárku. Mně dudlík vypadl z pusy, jak jsem nadšeně volala na vránu. Maminka dudlík honem sebrala a schovala a v tu chvíli vrány odletěly. A hned dodala, ta vrána ti ho sebrala. Já sice fňukala, ta zlá, zlá vrána, ale co se dalo dělat. Dudlík byl pryč a už jsem další nechtěla. Dětský pan doktor MUDr. Kacíř se divil, když jsem mu říkala, že " zlá vrána vzala", ale dostala jsem lízátko, že "nedudám". Kriticky rozčílené maminky upozorňuji, že byl rok 1954 a to se ještě nějak cukr a malé děti neřešilo.

To jste ještě dopadla dobře. Na základní škole synova třída probírala dějiny, jak se na čem psalo. Když došli k břidlicovým tabulkám, syn se nadšeně přihlásil a prý "maminka na tom také psala ve škole"!!! Učitel mi pak říkal, že se dusil smíchy a já mu vysvětlovala, že máme doma po předcích tuto tabulku. A jak jsem mu vysvětlovala, jak se používala, tak si to spojil, že jsem to JÁ, ve škole používala. Pan učitel měl velkou radost, když jsem škole tu tabulku darovala.

Ačkoliv jsme senioři vyššího věku, rádi táboříme někde na posečeném poli na kraji. Já spím v autě, manžel pod "širákem". Ticho - klid. Po pár dnech jsme se chtěli pořádně osprchovat a zajít do restaurace, zajeli jsme do kempu u Vltavy. Po mnoha letech. Přes den fajn, ale začal pátek a kemp se naplnil. Přesně, jak popisuje autor článku. Já jsem o berlích a měla jsem co dělat dostat se po návratu z restaurace do auta přes nově postavený stan. Po domluvě si stan noví sousedé kousek posunuli, ale jejich děti jezdili na elektrické malé čtyřkolce doslova těsně kolem nás. Po hodině mi už šla hlava kolem z toho rachotu. Také jsem měla strach, že do mně vrazí, absolutně nedávali pozor - kudy jedou. Rodiče je několikrát sice napomenuli, ale pak šli na pivo a řádění pokračovalo. Naštěstí nám vedoucí kempu řekl, že máme přijít zaplatit až ráno. Tak rychle jsme snad nikdy nebyli sbalení a ujížděli na první kopec nad Vltavou. Na blízkém statku jsme se dovolili a u lesíku se utábořili. Majitele byli mladší lidé, ale smáli se, že ani oni už do kempu raději nechodí. Prý s rodiči často také kempovali, ale nějak se to pokazilo.

Jo a majitel kempu nám řekl, že to už předá synovi, nemá prý nervy pořád napomínat rodiče, ať si své potomky hlídají.

Do důchodu jsme byli rodilí ostravaci. Pár let už jsme v Holešově na rozhraní Hané a Valašska. Ale Vaše recepty s naším jadrným jazykem miluji!!!!!!! Na slezinám v hospůdce Holajce si s přáteli vyměňujeme jazykové krajové zvláštnosti. Ostravština vždy zvítězí. Nebudete tomu věřit, ale bedrunka - to je dostala. NIKDO, opravdu nikdo nevěděl co to je.

Ano, tak podobného psa mají přátelé. Když vystupuji z auta, beru berle a už se honem opírám o dveře či jinou oporu poblíže. "Trubka", jak mu v duchu něžně říkám, se na mne vrhá, muchluje mne, olizuje a jinak dává najevo lásku. Někdy to neustojím, to když zjistí, že mám v kapse dobrůtku a už se řítím k zemi. Manžel to zná, tak je sice poblíž, ale občas to "nevyjde". Nejhorší je, když to venku klouže. V

tomto případě jednou "sejmul" i manžela. Trubka si myslel, že si chce hrát, tak manžela na zemi valchoval a cpala mu čumák za krk a já slzela smíchy. To bylo jedno z našich prvních setkání. Teď už jsme připraveni. Manžel vystoupí z auta první, pak mi otevře dveře /já si připadám jako filmová hvězda/. Opře mne o auto a sám zarazí nohy pevně do země a už se k nám ta pohroma řítí!!!

Jak říkávala kamarádka, všichni si naplníme "citovou vanu" a je nám fajně.

Už jsem se tak dlouho nenasmála, den je hnedle růžovější!!!!!!

Díky

Když bylo synovi tak 2,5 let - rozhodla jsem, že by u nás měly proběhnout "postřižiny". Přece nepůjdeme s prckem k holiči, to zvládnu. Do ruky dostal syn novou hračku a tudíž neprotestoval a já se pustila do díla. Střih sem, střih tam. Jé, tady je to kousek nakřivo - střih, a teď je to zase tady nakřivo...... Po půl hodině dostal manžel záchvat smíchu. Proboha, fič s ním k profíkům. Potupně jsme došli k holičce, která když viděla tu pohromu, syna hned vzala na křeslo. A pak ho nabádala, Davídku, kdyby Tě maminka ještě někdy chtěla stříhat - braň se, proboha nedej se!!!!!!

Syn chodí k této holičce 32 let a oba to pokaždé s úsměvem vzpomínají.

Ano, všichni mne ujišťovali, že dítě postižené maminky, to jsem ještě chodila o berlích, teď už jsem na vozíčku, je empatické a nemám se bát, že mi /až začne chodit/, uteče. Chodila jsem s kočárkem do blízkého parku a když syn začal chodit, okamžitě začal "prchat". Všichni důchodci na ranních procházkách si zlepšovali fyzičku tím, že se za ním, za pokřiku - chyť ho, malej Novák zase utek, honili!!! Celým parkem se ozýval smích, včetně synův. Pak začala nějaká firma kopat příkopy na kabely a syn vždy nadšeně do nich sklouzl a dělníci si ho předávali a cpali mu sušenky a já byla klidnější, protože z příkopu sám nevylezl a věděla jsem, že příkop končí u našeho paneláku. Už v porodnici jsem řešila, jak ho přenesu z vaničky do postýlky. Dobře jsem ho převázala, vzala do zubů a šla. Jednou se otočím ke dveřím a tam stál lékař s vyděšeným výrazem, prý měl strach mne pozdravit, co kdybych odpověděla s miminem v zubech.

Paní Lucinko, máte pravdu, vše jde i na vozíčku. Je mi 72 a pořád s manželem splouváme řeky. Já "upadnu" do lodě a z lodě mne manžel vždy vytáhne na zem a pak na igelitovém ubrusu přesune k auto. Většinou je to totiž do kopce.

Přeji Vám, ať máte také tak krásný život, jako pořád žiji já a mimčo určitě vyroste v tak skvělého člověka, jako je náš syn.

Pane Petře Mlynáři,

konečně jsem pochopila, co je to být "troll". V internetovém slangu je to účastník diskuse, který začíná hádky, záměrně provokuje čtenáře, rozsévá neshody, zlobu a uráží........

A já dodávám, pak se doma tetelí blahem, jak "jim to nandal" a dumá, komu by zase ublížil, což je podle něj, jejich problém, jeho to prostě jen baví slovně v diskusi ubližovat. Opravdu máte smutnou náplň života.

Ale, pane Onaký, to doopravdy nebylo myšleno jako "kartáč, za vaše názory". Prostě jiný pohled na věc. A k další připomínce, že to píší zřejmě "pojišťováci".

No, je mi 72 a věřte mi, že jsem doopravdy NIKDY nebyla pojišťovák, jen se snažím přemýšlet, proč tenhle problém vůbec nastal.

Mne znovu a znovu překvapuje, kolik lidí má potřebu sice napsat svůj názor, leč způsobem, z kterého je mi až smutno. Prostě těm lidem ještě "naložit na bedra výtky, vytknout - jak to měli dělat a neudělali /po bitvě každý král/ , popř. napsat, že to beztak byl pojistný podvod a je dobře, že jim to nevyšlo.

Ale já pevně věřím, že jsou to prostě neskuteční smolaři a ze srdce jim přeji, ať se jim v životě už taková hrozná věc nestane a ať vše zvládnou a vyřeší. A všem, kteří je kritizujete a káráte přeji, ať se opravdu NIKDY do podobné situace nedostanete.

Přečetla jsem opravdu hodně komentářů k této kauze. V mnoha případech se poukazuje, neměli si kupovat pozemek v povodňové oblasti. Zamysleme se, těžko seženeme pozemek na Sněžce, kde mám jistotu, že mne povodeň nezasáhne / i když....../. Já bych si prohlédla městečko a řekla si, po povodni 97 tady stavět povolili, stojí zde kostel hodně starý a určitě stavitelé měli zkušenosti a zde by ho nepostavili, kdyby bylo nebezpečí. Určitě už jsou provedené úpravy, ať se povodeň neopakuje. Potřebujeme bydlet v blízkosti školy a také ať se dostaneme do práce.

Ano, mohli bychom možná sehnat pozemek na samotě v lesích, daleko od řek a civilizace, ale jaký by to byl život?

My sami jsme před koupí domku dokonce prohlédli archiv a naposledy byla voda pár centimetrů na hřbitově za naší zahradou před cca 300 lety. K našemu překvapení nám při poslední povodní voda vzlínala ve sklepě stěnami. Naštěstí jen cca 2 cm. A že dům pojistili až byl zapsán v katastru??? Já sama jsem dodatečně překvapená. Také jsme čekali až na zápis do katastru, vzpomínám, že nás takto úředník informoval. Jak by lidé tyto nešťastníky kritizovali, kdyby neměli žádnou pojistku ?!!

A vzhledem k ziskům pojišťoven, by určitě stálo pojišťovně zato, alespoň něco přispět např. na opravu toho zatopeného bytu. To by byla panečku reklama.!!!!!!

Tento pán, aniž by to věděl, nám kdysi velmi pomohl se synem. To ještě hlásil počastí a syn - cca 3 letý, vždy smlouval, že spát půjde, až ten pán Rey Koranteng řekne "o počasí". Nějak si to jméno oblíbil a pořád nás informoval s ráčkováním, že ten pán Rey Koranteng říkal, že pršet nebude, když jsem ho nutila vzít si pláštěnku.

Pak dostal zánět středouší, horečky, pláč a fičelo se na pohotovost. Čekala jsem, že to bude boj, nechat se prohlédnout od lékaře. Jenomže do ordinace vstoupil lékař - hodně tmavé pleti. A k mému překvapení syn přestal plakat a říká mu: " jé, vy hlásíte v televizi to počasí!". Lékař duchapřítomně souhlasil a prý, že je jinak i lékař a že se mu podívá do uší. Prohlídka byla úžasná, syn trochu zafňukal, ale pak už se ho ptal, jak to zjistí, že má pršet a další otázky.

Když jsme odcházeli, lékař ho pochválil, že byl super pacient a pak mi špitnul, že se na to, jak se zjišťuje dopředu počasí, musí pro jistotu podívat, co kdyby příště přišel další zvědavý pacient.

Shodou okolností jsem byla nedávno v nemocnici - 2x pokaždé v jiném městě. Na interně jsem se setkala na pokojích právě s podobnými pacientkami. Věk přes 80, byly už hodně popletené. Některé s problémy v chůzi. Vyprávěli mi příběhy ze svého mládí, moc zajímavě. Je zvláštní, že si nebyly jisté co je za den nebo rok, ale když se rozvyprávěly, bylo to opravdu zajímavé povídaní a vůbec ne "popletené".

A všechny do jednoho si přály - co nejdříve domů - hlavně domů!!!!!!!

Chápu, že často není možné nechat seniora samotného doma, ale při představě, že odejdu ze života v prostředí jako je nemocnice, běhá mi mráz po těle. Při tom sám lékař informoval přibuzné / při nástupu do nemocnice podepisujete, kdo smí a nesmí dostat informace o Vašem zdrav. stavu a pak se okolní pacienti dozvídají vše o Vás, nemoci i rodině např. při vizitě/, že už pro ně nemohou nic udělat, jen LDN.

Paní vedle mne se "šprajcla" a do LDN, že nepůjde. Raději v klidu zemře doma. Bohužel už nechodila a bývalý manžel obýval společný rod. domek v přízemí a odmítal se přestěhovat nahoru, kde byla ta paní. WC i koupelnu měli dole.

Nastěhoval k sobě přítelkyni a ta už začíná přeměřovat domek, kam co dají AŽ.

Moc bych přála té spolupacientce, ať je jí dopřáno dožít doma i když by to byla jen chvíli.

Minulý týden jsem byla na OU pro radu z důvodu velmi stínících tújí sousedky. Naše zahrada - zahrádka má 80m2 a túje už prorůstají naším plotem a mají cca 7 metrů. Tudíž už v poledne je celá zahrada zastíněná. V zimě tam nesvítí slunce vůbec. Marně sousedku už 10 let žádáme o zkrácení dle vyhlášky tj. do 3 metrů, když nejsou vzdálené od plotu 3m. Dokonce jsme ji nabízeli, že se budeme na tom finančně podílet. Jednou za těch 10 let to zkrátila o cca půl metru.

Na OU úřadě mne nabádali, ať se snažím s ní rozumně domluvit. Marně jsem jim ukazovala dopisy. Pak mne poslali na odd. životní prostředí, že oni to mají na starost. Tam mi k mému překvapení řekli, thúje NENÍ strom a že tudíž se mám "rozumně s nimi domluvit". Když jsme to řešili přes právníka, tvrdila sousedka, že pravidelně thůje zkracuje, což ale i další sousedé popřeli. A opět rada, pokuste se nějak slušně a rozumně se sousedkou domluvit. Ach jo, tak obíháme úřady pořád dokola, máme komplet prorostlý plot, nemůžeme ho ani natřít a pomoc nikde.

No, to máte ještě dobré. Já vyrůstala v těch sladkých 13 letech pod vlivem "Vinetua" a jeho bratra. Z maminčiných záclon jsem ustřihla třásně a našila na taťkovu košili a tluček na maso byl tomahavk. S podobně nadšenou partou jsme se na kraji lesa za Porubou prali s nepřátelským kmenem Komančů. Modřiny, odřeniny i úraz z šípu v "pozadí". Jeden opravdu protivný a nafoukaný Komanč machroval v indiánském kroji, co mu přivezl tatínek z Německa a my ho přivázali ke stromu a tančili kolem něj bojovné tance. Jenomže pak někdo zavelel, jdeme do rokle a nějak jsme na něj zapomněli. Rodiče ho společně šli hledat až za tmy a celý náš kmen měl "zaracha" celých 14 dní. Ach jo, to byly časy - vzpomínáme - s Nšo - či z 6 B, kterou všichni Komančové milovali. Mimochodem, založila kosmetickou firmu a prý základy získala už tenkrát, když nás pomalovávala vodovkami před bitvou.

Pane Honzírek,

nebojte, najíme se. Ale půjčte si někde vozíček pro invalidi a vyzkoušejte si jak nakupovat u samoobslužné pokladny. Pak nebudete titulovat osoby jako "dinosaury". Manžel prostě chodí do obchodů, které jsou vstřícnější a je vyřešeno. Myslím si, že jako zákazníci, kteří obchodům dělají tržby, bychom si nemuseli nechat všechno líbit, že.