Děkujeme za pěkný přehled. Co lze číst z těchto zpráv mezi řádky? Nejspíš to, že velká část české společnosti vnímala následníka trůnu jako nedůvěryhodnou nebo přímo nepřátelskou osobu. Narovinu se to o něm samozřejmě psát nemohlo. Jak je v článku správně zmíněno, přes dnešní častý romanticko-nostalgický pohled rakousko-uherská monarchie nebyla žádnou idylou.

Tak ony ty diverzní akce tohoto typu nebyly tenkrát nic neobvyklého. Dělaly je obě strany konfliktu. Vzpomeňme na podporu, kterou poskytla Dohoda Masarykově zahraniční akci, Jihoslovanskému výboru nebo arabskému hnutí (Lawrence z Arábie). Polskou kartu vytahovaly obě strany. Rozdíl byl v tom, že zatímco "záškodnictví" Dohody mělo určité demokratické zabarvení, konzervativní německá monarchie podpořila v Leninovi něco úplně protikladného. Opravdu to nebylo příliš prozíravé.

Je jasné, že takto složité téma nelze vystihnout krátkým článkem, proto jde o zjednodušenou zkratku. Obrovský hospodářský a kulturní rozvoj v době Rakouska-Uherska je samozřejmě historickým faktem, ale neplatí to pro celé jeho období. 70. léta 19. století byla doba úpadku a četných krachů, kdy ekonomiku ničila deflace (ano, dnes nepředstavitelné). Kdyby se říše rozložila už například v roce 1877 či 1887, žádné články o tehdejší prosperitě by dnes nevznikaly.

Nejdelší doba hospodářské konjunktury v českých dějinách spadá opravdu do období Habsburků (cca 1890-1914). Toto období prosperity však Rakousko-Uhersko řízeně ukončilo vstupem do války. První ČS republika globální hospodářskou krizi, která začala v roce 1929, nemohla nijak ovlivnit.

Klišé o Františku Josefovi jako jedním z největších podporovatelů Národního divadla je už poněkud trapné. Zdaleka největší část rozpočtu pokryla státní dotace schválená českým zemským sněmem, nikoliv císařem. Jako kontrapunkt ke stále uváděnému klišé bychom mohli uvést, že jedním z největších podporovatelů habsburského Domu a dvora byl český daňový poplatník. Na jeho provoz erár tehdy přispíval přibližně 7 milionů zlatých ročně, což byla částka postačující na stavbu dvou Národních divadel a ještě by něco zbylo.

Odpověď na závěrečnou otázku, zda mohli Češi "ohnout stav ve svůj prospěch," zní spíš nikoliv. Ani neodpovídá skutečnosti, jak článek naznačuje, že problémem byla jejich nejednotnost. Ony souboje staročechů s mladočechy se v 60. letech zatím jen rýsovaly, v základních principech byli Češi naprosto jednotní. Dokonce byli i konstruktivní, narozdíl od Maďarů, Italů a Chorvatů svoje delegáty do Říšské rady ve Vídni opravdu vyslali. Ale proti naprosté většině Němců nemohli nic prosadit a dočkali se pouze výsměchu.

Češi ve srovnání s Maďary, kteří vždy měli župní samosprávu, neměli valné zkušenosti s praktickou politikou. Zatímco Maďaři v Uhrách měli takřka hospodářský a vzdělanostní monopol, před Čechy i v rámci Čech měli dosud navrch Němci. Systém nebyl pro Čechy příznivý a mnoho ovlivnit nemohli.