Rumunsko vstoupilo do války na straně Dohody, čili na stejné straně jako Rusko, na podzim roku 1916. Kus Rumunska by tedy Rusku rozhodně nepatřil. Takový scénář by hypoteticky mohl nastat pouze v případě, že by Rumunsko vstoupilo do války na straně Centrálních mocností, které jej lákaly také.

Například tyto:

Galandauer, Jan; František Ferdinand d'Este, Svoboda – Libertas, Praha 1993

Pelikán, J.; Havlíková, L.; Chrobák, T.; Rychlík, J.; Tejchman, M.; Vojtěchovský, O.; Dějiny Srbska, NLN, Praha 2004

Sked, Alan; Úpadek a pád habsburské říše, Panevropa, Praha 1995

Skřivan, Aleš; Císařská politika, Epocha, Praha 2022

Wikipedii používám také, to klidně přiznám. Ale jen jako doplňkový zdroj. Je na ní příliš mnoho nepřesností i vyložených nesmyslů.

Děkuji, bude opraveno.

Realita je taková, že Dmitrijevic nebyl strůjcem atentátu, byť o jeho přípravách věděl. Nesmíte brát doslova vše, co se píše na Wikipedii.

Pardon, ale to je čirá spekulace. Nikdy se neprokázalo, že by na sarajevském atentátu měla jakýkoliv podíl srbská rozvědka nebo srbská vláda. V historické literatuře se dokonce někdy objevuje zmínka, že Rakousko-Uhersko obdrželo od Srbska zpravodajské varování, že se v Sarajevu něco chystá, ale to bylo ignorováno. Jisté pouze je, že následníka trůnu zavraždili zemští příslušníci Bosny a Hercegoviny, rakousko-uherské korunní země. Radikalizace tamního obyvatelstva zase souvisela s nepříliš přívětivou správou provincie, spíše koloniálního typu.

Ovšem je pravda, že důvodné podezření na srbskou stopu nepochybně bylo a Rakousko-Uhersko, které ztrácelo kredit velmoci, bylo v nezáviděníhodném postavení. Reálně hrozilo, že pokud nebude reagovat tvrdě, tak ten kredit ztratí úplně.

Děkuji, vážím si Vaší reakce.

Děkuji za Vaši připomínku, pane Benda. Vzdor Čechů odvedených do armády měl různé formy, a to jak na frontách, tak v zázemí i v zajetí. Kapacita článku pro přiblížení této problematiky bohužel nestačí. Zaměřuje se na nástin problematiky perzekuce civilních osob v zázemí (byť samozřejmě případ vojína Kudrny se poněkud vymyká) v době trvání vojensko-byrokratické diktatury prvních zhruba dvou letech války. Ale třeba někdy příště.

Děkuji za Váš názor. Mrzí mě, že narušuji Vaši představu Rakouska-Uherska jako jakéhosi ztraceného ráje, která se ostatně v současné publicistice těší jisté popularitě. Pozdní habsburská monarchie měla své kladné, ale i stinné stránky. Kdyby ty stinné neměla, nebyl by ostatně ani žádný důvod, aby se rozpadla. Mimochodem, to že "stará vlast" byla do vypuknutí prvního světové války právním státem a ani po jejím vypuknutí jím (mimo válečnou zónu) nikdy úplně být nepřestala je v článku zmíněno.

Děkuji, pochvala potěší!

Děkuji za Vaši připomínku. Ano, v Rakousku (a v Uhersku snad ještě víc) se nesporně odehrávaly monstrprocesy na politickou objednávku. Ale pokud jde o základy právního státu, ty v habsburské říši zakořenily poměrně hluboko. I proto bylo vyznění monstrprocesů často poněkud jiné, než úřady zamýšlely a svůj propagandistický účel nesplnily. Je to myslím dobrý námět na nějaký příští článek.

Z historického hlediska máte jistě pravdu. Skutečně to není to samé. Ale Maďaři to vidí trochu jinak. Pro ně je Maďarsko prostě ořezané Uhersko. Oni na rozdíl od nás ani nemají pro obě entity odlišný výraz.

Správná připomínka. Hrabě Károlyi, první a poslední prezident maďarské republiky ustavené na podzim 1918, nastolil program demokratizace a národům, které předtím Maďaři vůbec neuznávali, nabízel autonomii. Pokládal však za naprosto přirozené, že menšině Maďarů zůstane v Uhrách privilegované postavení. Zatímco v roce 1914 by takový program "Nemaďaři" pravděpodobně uvítali s nadšením, po válce už pro ně nebyl přijatelný, přesněji řečeno je ani příliš nezajímal. Maďaři prostě žádnou přijatelnou alternativu nebyli schopni nabídnout.

Na otázku, zda by stačilo hranice vytyčit etnicky férověji, je poměrně jednoduchá odpověď. Nestačilo. Maďaři se přidali k Hitlerovi, protože si od toho naivně slibovali obnovu Velkých Uher. Hitler pochopitelně nic takového nezamýšlel, ale zprostředkoval Maďarům dílčí korekce hranic. Maďaři to jako žádné vítězství nechápali.

Ano, máte pravdu. Jako kdyby ta tisíciletá hranice (ve skutečnosti těch tisíc let přinejmenším de facto zdaleka neměnná nebyla) měla větší hodnotu než ty miliony lidí.

Článek obsahuje mnohá zavádějících tvrzení. Nástup panovníka Karla IV. (I.) v Maďarsku si dohodoví spojenci jistě nepřáli. Především jej však odmítal sám Horthy, který nemínil nikomu předávat svoji v podstatě absolutní moc.

"Protichůdnou směsici" přirozenoprávních a historických argumentů na troskách staré střední Evropy nekonstruovali zdaleka jen českoslovenští diplomaté, ale kdekdo. Precedent vytvořilo už 21. října 1918 prozatímní národní shromáždění státu Německé Rakousko, které si pro nově vyhlášený německý stát vyreklamovalo jak historické rakouské "dědičné země" včetně území, kde žili Italové a Slovinci, tak i Němci osídlená území Českého království a Moravského markrabství na základě přirozeného práva. V době, kdy ve střední Evropě vznikaly národní státy, ani jiná možnost než kombinovat oba principy nebyla.

S nápadem koridoru mezi Československem a Jugoslávií jako první přišel Kramář, nikoliv Masaryk.

Děkuji.

Jak jsem už uvedl, není důležité, zda je národ "historický" nebo "nehistorický." Národ samozřejmě může mít zdůvodnění vycházející z kontinuity s nějakým historickým státním celkem, ale není to rozhodně nutný atribut. Ostatně, český národ v 17. století nebyl rozhodně totéž co je český národ ve století 21. Pokud jde o Moravu či Slezsko, nebo kam míříte tím závěrem, tak ještě méně chápu smysl Vašich pokusů o zpochybňování Slováků. Připomněl bych Vám biblické: Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim.

Mě by zase zajímalo, proč pokládáte za tak podstatné, zda existuje nějaká starodávná zmínka o Slovácích v uherských pramenech. Nic takového není podmínkou autenticity národa, nebo aspoň žádná z běžných definic národa takové kritérium neuvádí.

První zmínka vyloženě o Slovácích je ve skutečnosti z roku 1381. Král Ludvík I. tenkrát stanovil, že Slováci mají mít paritu s Němci v městské radě v Žilině a na pozici rychtáře se mají zástupci obou etnik střídat. Ale pro odpověď na otázku, zda jsou Slováci "opravdovým" národem či ne, tohle není důležité.

Neexistuje ani žádná ostrá hranice mezi pojmy etnikum a národ (něco jiného je samozřejmě národ politický, tj. ve smyslu občanství). Pokud se domníváte, že jste kompetentní takovou přesnou hranici vytyčit, měl byste uvést přesné definice obou pojmů a jednoznačně specifikovat rozdíly mezi nimi. Jinak tato debata nemá smysl.

To já nechci a nebudu rozporovat. Maďarizace byla odporná. Z historie však neznáme příliš příkladů, kdy by se menšině podařilo asimilovat většinu. Je ovšem pravda, že Slováci byli ve srovnání s uherskými Rumuny, Srby a Němci v horším postavení. Neměli zastání v okolních státech. Češi sice se Slováky sympatizovali, ale před první světovou válkou neměli takovou sílu, aby jim mohli reálně pomoci. A především se upínali k představě historického státního práva, kde pro Slováky nebylo místo. To, že se Kramář, Masaryk a Švehla dokázali od obstarožního konceptu historického státního práva odpoutat, přineslo Slovákům i Čechům nové perspektivy.

Středověké a ranně novověké Uhry byly anacionální stát. Čili všichni šlechtici, duchovní a obyvatelé měst byli uherským politickým národem, bez ohledu na jazyk. Maďarsky umět nemuseli, protože na župních shromážděních a s centrálními úřady se komunikovalo latinsky. Na etnicitě poddaných nezáleželo. Slováci tudíž byli "etnikem," stejně tak jako Maďaři. To však s nástupem moderních nacionalismů skončilo.

Jsou národy "historické," které se odvolávají na kontinuitu s nějakým historickým státem (Češi, Maďaři, Poláci, Litevci, Rusové, Chorvati, Bulhaři), pak jsou tu národy "nehistorické," (Slováci, Slovinci, Makedonci, Ukrajinci, Albánci). Vůbec to však neznamená, že by "historické" národy byly nějak hodnotnější.

To neodpovídá skutečnosti. O Slovácích (jakožto uherských Slovanech) se v uherské prameny běžně zmiňují, a to už minimálně od pozdního středověku, kdy se řešily jisté spory německých a slovenských obyvatel měst na území horních Uher.