Jak zmizeli lufťáci na vysočině, přestali jezdit vlakem a přestupovat v Okříškách i trampové, zmizela hospůdka na nádraží později i westernový bar. Dnes tam už není ani pokladna, ani výpravčí, jen digitální tabule odjezdů. Vypadá to, že tam jezdí již jenom místní a přitom je to důležité nádraží s výhybkou na Znojmo a Brno, proto tam zastavují i rychlíky. škoda, kraj je to krásný a z turistů by vyžil lépe, kdyby se o ně uměl postarat.
Autor nezkontroloval správnost obrázku. Československo obsahovalo i Zakarpatskou Rus, kus ukrajinského území v horách zvaaných Karpaty. Tato plastická mapa je vystavena na Pražském hradu a je k ní povolený přístup, aby se každý mohl poučit a ne sem dávat okrájenou mapu Československa po 2. sv. válce. Prosím, nedělejte z lidí blbouny, aby díky špatné mapě zapomněli vlastní historii.
Zase jeden výlet, kam se prostě nedostanu. Proto hned v úvodu chci poděkovat za všechnu krásu dálek a průvodního slova. Vím, že syna ve škole učili, že Teplicko -Adršpašské skály jsou jedním z největších skalních masívů na našem území, učebnice zmínila, že tím největším je Kralický Sněžník, tak jen cituji. Při čtení o putování jsem duchem skutečně na místě, prožívám to jedním dechem, čtu jak o život. užívám si nádherné fotky, kořením se do země.
K neprochozeným místům naší země podotýkám, že tam prostě nemají infrastrukturu (krom barevných značek KČT) pro pěší turisty ani jezdiče na kole, žádná info centra, ubytovny, noclehárny, vlastně ani pořádnou hospůdku. Já do toho kraje chodím několikrát do roka, musím, bo tam mám hrob, o který se starám a chodím tam ráda. Žije se tam pomalu, klidně, bez rušivých elementálů. Co by kdo mohl vyčítat, je, že ten kraj byl kolonizován a kolektivizován, a protože to přerostlo několik generací, nic jiného tam ani neznají. Mladí nepřichází a staří odchází, kam každý musí jednou jít. Tudíž moderní shon a zmatky tam nefungují a největší rámus dělají traktory a kombajny na polích, pro tetky je vrcholem dne příjezd autobusu na náves. A s ním i já odjíždím za obzor, za všechny zdejší starosvaté kopce, do nížiny dvou řek. To je můj svátek, můj den na vzduchu čistém a prostém. Kraj poetický i zvukomalebným vyzváněním z věže kostela v pravý čas.
je-li psáno 80,-- Kčs, nejedná se o měnu Koruny české, nýbrž o Koruny Československé. Pokud autorka článku, videa neumí rozeznat tuto zkratku, či ji považuje za zpotvořenou KSČ ( nemohu ji litovat je-li dislektik, a nedokáže to přečíst správně, to se v socialistickém školství netolerovalo.) pak nemá psát a mluvit o něčem, čemu nerozumí, co nezažila. Takové pokusy končí špatně a je jen na ní aby nesla vinu za své selhání. Já rozhodně nepřipustím, aby byl jazyk Český przněn neznalci, ignoranty, či lidmi línými, neschopnými mluvit, číst a psát. ( ne tak ještě rozumět tomu, co říkají, čtou a píší.) Raději ať nepíše vůbec a nedělá videa, která jsou ostudou.
Druhá věc je, že "Mácháč" je záležitostí Pražáků, lidí ze severu a západu Čech, Slováci a Moravané určitě nejezdili na tuzemskou dovolenou tak daleko. Podnikové rekreační chaty byly v moc pěkných místech naší země. Také tu bylo mnoho chatařů a chalupářů, lidí, kteří trávili dovolenou činorodě, na zahrádce, odkud se mohli jít koupat do blízké řeky, nebo na místní koupaliště, lidé z měst aktivně brázdili turistickými cestami v lesích a po horách, zatímco lid z venkova právě v dobách letních měsíců nemohl nikam, bylo třeba sklízet úrodu z polí, sadů, chmelnic. A práce v kravíně, nebo drůbežárně také nikdy nekončí.
Není tu ani zmínka o prázdninové brigádě na brambory, na chmel, které byly povinné pro studenty vysokých škol, intelektuály z kanceláří, že třeba učitelé museli nahrazovat pracovní neschopnost během školního roku právě o prázdninách třeba zástupem v mateřské škole.
Děkuji za další nápad na večeřu pro mé chlapy. Galus galus domesticus nám chodíval na dvorku, měl tam celý harém kur. Všecka vajca byla plodná, ale chlapy to pojedli dřív, jak se mohla vylíhnout, protože je měly v chladné síňce a tak se nevyvíjela. Též mamka dělali na nedělu bábovku ze sedmi vajec a tak fakt nezbylo. To bylo na vysočině. Včíl, v Brně počítáme každou kalorii, odměřujeme lžičky mouky do polévky a zrníčka rýže na dušení. Ráda vzpomínám na frgále ze Vsetína, kam se jezdívalo lyžovat, na Soláň, na Bílou, na Lysou horu. Taková dobrota. To nám šmakovalo! To už je tak dávno!
Teď bylo na Svoboďáku v Brně vinobraní, v krámkách prodávali kde co k baště a pití a v jednom stánku byly ty Valašské frgále, jinak by prý do Brna nejely, jen na ten jarmark. Ani prodejnu tu nemají. No nic, budeme dál vyhlížet bavorské vdolky, nebo chodské koláče, které tu budou jistě rychleji v rámci globalizace. 🙂
Děti si rozhodně nenosily do školy na svačinu zapečený toast, nikdo tehdy takové jídlo ani jeho přípravu neznal. Většina dětí měla v ubrousku zabalenou housku s máslem, se sýrem, pomazánkou, paštikou, nebo ti bohatší se salámem. A jablíčko. Odpolední svačina se nepodávala žádná, děti s dlouhým vyučováním po o museli spěchat domů, aby si daly pribináčka, nebo terrmix. A hurá ven, za kamarády.
Jen nevzdělaný vinař by zavřel láhve s burčákem tak na pevno, aby to přeteklo. Burčák pořád kvasí, vaří, pracuje. Nesmí se zavírat, vždycky jsme ho museli hlídat, aby v zatáčkách na silnici nepřetekl, jezdilo es moc opatrně, když se vezl burčák. Pokud je to zavřené není to burčák. Přepokládám, že třeba do Prahy se vždycky vozila spíš vinná limonáda, než pravý burčák.
nic ve zlým, tyhle protipovodňový opatření asi fungují ve světě, nebo podle hydrogeologických tabulek, dobře, já se ptám, jak se bude zacházet s milionama vylíhnutých komárů a mušek z těch plánovaných tůní a meandrů, co prostě nevyschnou a budou nás pronásledovat doma denně od soumraku až do rána. Ono už teď nemůžeme otevírat okna, jak nám pořád nalítávají. Předpokládám, že zdravotní péči o alergiky na komáří bodnutí poskytne město nějak globálně a permanentně. Nebo bude dotovat lepší a lepší sítě do oken, dveří, a to i ve světlíku, nebo v kumbále. Potvory komáří jsou u Novomlýnských nádrží, po celém Lednicko Valtickém území hubeny postřikem, aby se tam dalo bydlet. S oteplováním Moravy je nutné předpokládat, že se komáří kalamita posune proti proudu Dyje, Svratky, Jihlavy a Oslavy a pak to schytají nejen Brňané, ale i v Dolních Kounicích, Rosicích, na Vranově, nemluvě o Třebíči, Sklenném nad Oslavou a dalších obytných místech.
jedna z nevíce používaných hlášek z filmu: " Mně je tak blbě, že nemám ani tužku." A druhá: " Nepodepsal jsem, nesu blbé." by mohli charakterizovat současnou dobu. Ze světa plného ideálů se pomalu přesunujeme k apokalypse. Člověk musí být opravdu opatrný a pečlivě vážit, kde co podepíše (bez odkazu k Chartě 77, listu 2000 slov, nebo dokumentu Jen pár slov, a pod.) Jedná se spíš o bankovní listiny, jistiny, smlouvy s pojišťovnou, dokumenty s pidipísmenovými dodatky obecně.
Herecké výkony ve filmu byly obdivuhodné, zazářily tam hvězdy jako Arnošt Goldflam, Jirka Pecha, Pavel Zatloukal, ač ve vedlejších rolích, vlastně celý Brněnský ansábl společně s pražáckým panem Gottem. A panem Suchařípou. Živě si už léta pamatuji natáčení v centru Brna, scény na Ústavním soudu, vycházku po České, nákupy v bufetu na rožku dodneška provozuschopném. Výborná byla sousedská kapela u bazénku na zahradě, starý pan řidič autobusu i osobního vozu pana Stejskala, tetky na návsi, než chlapi odjeli na baštu bez bab. Samozřejmě nezapomenutelný je (a zase i s hláškou: "Já nevečeřám, už od války ve Vietnamu") pan Kroner.
To bylo parádní čtení. Ta knížka otevírala oči do světa mořeplavby a, jak bylo zmíněno, atlasy v rukou, prstem po mapě jsem hledala skrytý přístav na západním pobřeží Jižní Ameriky, den plavby od Mysu Horn, ba i ostrovy v severním Pacifiku, ty co vedou na východ k Aljašce a taky ten na sever od Japonska. Zajímavý byl historický náhled na sociální struktury států dálného východu.
Některé KODovky jsou vybaveny mapou na předsádce, některé i vysvětlivkami na konci, ty historické mapy bývají pěkně vypracované, ale mít po ruce opravdový atlas moří, námořních cest a přístavů, to je mnohem lepší čtení. Takže je lépe číst u stolu s dostupnými doplňujícími materiály, ne se s knihou odklidit do hajan. Ale i takové jsou pradávné vzpomínky, na tajné čtení pod peřinou s mini-baterkou tak tak na jeden a půl kapitoly svícení.
Jenomže jak v seriálu, tak v knize, kterou by si měl autor v prvé řadě přečíst, pokud chce psát o Slezsko - neměckém pohraničí je jasně uvedeno, že rodina původně bydlela v městě Frývaldov, později přejmenovaném na Jeseník. kdyby autorovi spadly šupiny z očí a pátral poněkud více, již v samotném názvu knihy se dočte, že se jedná o Poslední vlak z Frývaldova.... tak, prosím, autora příště o více informovanosti, ne jen planého plácání, byť, je dnes moderně nazváno "politicky korektním", leč obsah zůstává naprosto zavádějící. Takové nesmysly by neměl psát ani absolvent 3. ročníku obecné školy, ani diletant s vysokoškolským titulem.
Co se natáčení na Moravě týká, nejedna scéna se natáčela na věhlasném bněnském Cejlu, scéna Věrčina příchodu na pracovní úřad dokonce v reálné vrátnici jednoho z důležitých podniků právě na Cejlu. A nutno podotknout, že za první republiky a tudíž i v následujících válečných časech, byl Cejl, prosperujícím a špičkovým bulvárem tehdejšího štatlu. Bydleli tu v nových bytových domech nejen dělníci a fachmani brněnských textilních podniků, nýbrž i brněnská inteligence, průmysloví magnáti, továrníci a jejich rodiny. Pro úplnost dodávám, že Cejl, na rozdíl od přilehlých Zábrdovic, Židenic, centra Brna nebyl bombardován ani Němci, ani tzv. spojenci v r. 1944
autor článku rozhodně nepobyl na Moravě nijak dlouho. Nenaposlouchal si místní jazyk. Nemůže skloňovat Lysice tak blbě! Každý Moravan skloňuje 1. p. - Lysice; 2. p. - bez Lysic; 3. p. - k Lysicím; 4. p. - Lysice; 5. p. - "Lysice!"; 6. p. - o Lysicích; 7. p. - s Lysicemi. Zacházíme s nimi jako s pomnožným jménem vlastním. Co se Pernštejnu týká, co autor zveřejnil, s tím souhlasím. Pernštejn a Špilberk nebyly nikdy ovládnuty a obsazeny Švédskými vojsky. Na rozdíl od Prahy, kterou Švédi zplundrovali. Dodnes nám seveřani nevrátili vzácná mistrovská díla, obrazy, knihy, klenoty, zlato, nic. Jediné štěstí, že tehdy nedobili Strahovskou klášterní knihovnu, která střeží literární poklady ze Znojemského kláštera.
Dostala jsem Honzíkovu cestu úplně novou a přivezla si ji z Prahy, kde jsme ji slavnostně pořídili v knihkupectví ve Zlaté uličce, s razítkem této prodejny těsně předtím, než jsme ji ve škole dočetli. Jelo se totiž na vánoční nákup s podnikovým zájezdem právě do Prahy. Původně jsem měla k dispozici staré vydání z 50. let a kvůli všem koncovkám infinitivů "- ti" mi soudružka učitelka řekla, že už nebudu číst ve třídě nahlas. Přitom jsem uměla číst pěkně. Budiž, s novou knihou jsem se asi příliš skamarádila, moc krásně voněla a byla tak vzácná, až z Prahy! Dodnes ji schovávám ale děti ji už nečtou. Nějak jsme to stihli přečíst před nástupem do MŠ a od té doby to nepotřebují ani vidět, ani slyšet a to jsem se jak splašená pustila do shánění povinné četby na audioknihách. Mám teda sbírku audioknih, ale poslouchat to mohu tak akorát sama a snít o zašlých časech, třeba o půlnoci, když pozoruji oblohu a to, jak se měsíc line. Pan Petiška napsal své knihy ještě mnohem drsněji, v Albatrosu mu je museli hodně proškrtat, aby tam těch výprasků a nářezů a hubování nebylo příliš. Rozhodně stojí za to přečíst si i další knihy pana Petišky, nejen pro děti, psal i pro dospělé.
podle mě je velká škoda, že kláštery neudržely svoji výchovně - vzdělávací činnost, a proto většinou upadaly a byly zavírány. Když to mohly dělat po celá staletí od středověku, mohly pokračovat dál a být opečovávány a opravovány, místo chátrání a zmaru. Jsou, samozřejmě takové, které zanikly dekretem císaře pána Josefa II. ale i tak mohly pokračovat jako knihovny, lazarety, starobince, chudobince, z některých se stala kasárna a to je asi důvod, proč byly zdevastovány. Normální, kulturní člověk by nekazil odkaz a práci předků bořením a ničením.
Marie Koudelková svou prací pomohla mnoha dívkám nejen z městských rodin prosadit práva žen na pochopení a úctu k práci v domácnosti. Dnes by určitě bylo pěkné, kdyby paní domu měla k ruce hospodyni, domácí pomocnice, vychovatelky pro děti a mohla si dovolit jim řádně platit pojištění a mzdu. Dřív to fungovalo dobře, dnes nejsme ochotné přijmout odkaz předků a musíme doma dřít samy, bez nároku na odměnu, uznání, odpočinek.
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Vy jste prostě úžasní cestovníci. Máte můj obdiv, všechno zvládáte s nadhledem i rozhledny i útrapy počasí a výmoly na cestách. Dát za jeden den v horách 37 kilometrů je fakt na můj jakýkoliv limit. Smekám. A děkuji za Vaše vyprávění.
1 odpověď