opravdu nepotřebuji rozpitvávat každou scénu krásného poetického filmu s nádhernou hudbou zachycující atmosféru úpadku monarchie a konce války, mrzí mě, že si paní Maryška nechala ustřihnout ultra dlouhé secesní vlasy, ale co nadělám. Některé ženy prostě podléhají módnímu diktátu, neposlouchají svou vnitřní krásu. Ale, jsem moc ráda, že film zobrazil povídku pana Hrabala tak pěkně, živě, když jsem četla jeho dílo, padala na mě spíš chmura a splín doby. Ne jasně zářivá prosluněná odpoledne na komíně, nebo v zahradách plných života. Neviděla jsem tam skupinu rázovitých členů správní rady, ale upachtěné živnostníčky z městečka, co si nevidí dál, jak špičku nosu. Asi jako radní v tom filmu Lízin let do nebe. Takže, jak pravil klasik, "Kde se pracuje, se dělají se chyby, kde se moc pracuje, dělá se mnoho chyb, tam kde se chyby nedělají, se nepracuje;" a "lenoši jsou darmo živy," dokončím-li to citátem z Babičky. Hledat chyby v tomto krásném díle je jistě rouhání.

Jsem z Vás nadšená, putujete v každém počasí, radujete se z maličkostí, vždy dojdete do cíle. U nás bylo poslední dobou tak sychravo, že jsem byla ráda za každodenní procházku po malinkém kousku Svatojakubské cesty přes naše město, pěkně chodím podél řeky, v kořenech stromu nad hladinou bydlí ledňáček, nad hlavou poletují holubice a rackové, na věži kostela kráká havran, jeho bratránek šedivák ukazuje mocné rozpětí křídel a vyhání ho z lovišť, nee, ten ořech si musí odnést s sebou a letět pryč. Kšá - kráá! A ještě tam ve větvích divokého křoví řádí veverky. Máme tu veselo, i když je pošmourno. Před pár lety jsme v řece viděli i bobra. Ale prý bydlí níže po toku. Tady nahoře nejsou tišiny a vrbičky, osiky, tůňky nebo rákosí, jen opuštěná řeka sešňerovaná do starého koryta, zastavěná zdmi, jezy a výpusťmi, aby mohla být pumpována do továren, které již nejsou, do mlýna, který již nemele, opuštěná lidmi, obydlená krásnými kousky fauny. Nádherná.

Paní Taťáno, přeji Vám moc pěkné vánoce a klidný Nový rok, ať máte ty nejlepší botky samochodky, a aby Vás neopustil dar slova, kterým nás provázíte po koutech naší země. Děkuji.

Nemyslíte vážně, že Uherčice byly za železnou oponou? Leží kousek od malé vísky Lubnice na řece Želetavce, poblíž Jemnice, Police a jiných významných vnitrozemských držav, nikoliv na hranici. Patřily rodině Collaltů z Brtnice a San Salvatore a zkonfiskovány byly až po notných třenicích po válce. Jsem ráda, že se konečně dočkaly obnovy a budou dále zářit do okolí, na rozdíl od zapomenutého chátrajícího paláce v Brtnici, ale snad i na ten dojde, až se ujasní majetkové spory a Belgie rozhodne o rovnosti dědictví po meči a po přeslici.

vždycky se mi líbily plechové obaly, krabička od holandského kakaa, do které stále dávám sypané kakao, krabičky od čaje které stále slouží jako krabičky na čaj, kulaté krabičky na lázeňské karlovarské a mariánskolázeňské oplatky, ty byly luxusní, vzácné. Ráda jsem se dívala na zahraniční krabičky na veletrhu v Brně "Salima, Embaxprint" kde vystavovali nové obaly na potraviny, právě i ty plechové, smaltované.

Pro oběd si lidé už před válkou chodívali s kastrůlkama do závodní jídelny a dnes také mohou. nechápu jak, se dá jíst rozvážená strava z velkokuchyně v plastovém protékajícím jednorázovém obalu. Zkusila jsem to jíst, nešlo to vydržet. Původně výborné jídlo s láskou vařené se změnilo v mučivou snahu zachránit alespoň trošku polévky, trošku šťávy ze salátu, o omáčce ani nemluvě. Přivařené igelitové víčko nedrží o nic víc než pověstné igelitové vemeno na mléko, taky teklo. V kastrůlku bych to nesla jako poklad ve dvakrát prošívané šusťákové tašce na míru bez problémů i autobusem až domů. Ještě nedávno nakládaly vozy rozvážející obědy pro důchodce kastrůlky a šlo to. Ne tak dnes. A co je nepořádku podél cest. Všude se válí, popelnice i na tříděný odpad přetékají, nevyvežené.

Ještě pamatuji, jak se zaváděl pitný režim ve školách, děti musely nosit pití v lahvičce a tenkrát nebyly jiné, než sportovní lahve z pevného plastu pro špičkové talentované sportovce juniory a hliníkové čutory. Samozřejmě jsme byli varování, že hliník se nesnese s vitaminem C, tak se v čutoře nenosil čaj s citronem, jen se sirupem. Ony čerstvé citrony tehdy taky nebyly vždy k dostání.

Báječný výlet na sever. Blahopřeju, že jste to zvládli.

Byla jsem v sobotu na vysočině a než jel autobus stihla jsem asi kilometrové brouzdání na cestě rozbředlé sněhem. Jak zasvitlo slunko, vyletěli nad sněhem komáři. Ale ta pravá hrůza nastala při počítání křížů u cesty. Měly být asi čtyři. Dva nehorázně zničeny lidskou rukou, ne že by vandalismem, ale neseriózními opravami. Kříž z roku 1895 s krásným pseudo romantizujícím soklem zbořen v půli a nahrazen kovanou a lakovanou nehorázností. Naštěstí původní kříž odložen za soklem pro budoucí ochotné restaurování, pokud se najde dárce? O pár kroků dál ještě hůř, jako by děti hrály nějakou výtvarnou hru, u krabice na svačinu, co si traktoristi zbudovali na souvrati, vztyčeno monstrum s barevnými popisky. To neřeším, kráčím k poslednímu stojícímu o pár set metrů dál, kde za křovím schován trpělivě hlídá bělostný avšak bezruký Kristus na mechem zarostlém kříži. Na věčnou památku nechala postavit rodina padlého vojáka z 1. světové. Fotečka vojína dávno již popraskána, vybledlá do hnědých odstínů, ale tu svítá naděje, že s tím si moderní technologie dokáží poradit. Vykouzlí z těch titěrných zbytků pohledného mladíka v uniformě. Snad, později budu vědět víc.

Má smysl chodit pěšky, člověk vidí tvář krajiny přímo a najde, kde je potřebný, aby pomohl. Jen poslední kříž, který byl popisován jako zbořený jsem už nenašla. Snad příště, až nebude sněhu, loňská tráva bude pryč a sluníčko žďůrkou v mracích prosvitne.

Děkuji, myslím, že dnešní doba potřebuje dobré příběhy, líbezné vyprávění a krásné prostředí, nemusí to být rokoková přetvářka, pozlátko, ale stačí "prostá" vycházka k rybníku, nebo podél vody, kde kvetou ty správné kytky, voní bahno i tlející listí, leze mravenec s jídlem do mraveniště, na stráňce se hroutí kráter mravkolva, nebo dokonce potkáte velkého roháče, zaječí rodinku, ježka.

Jinak nám svět vyprodukuje mnoho nešťastných duší. Díky Vašemu vyprávění se ocitám v jiném světě, kde je dobře na každém kroku, i cesta je cílem, ale doopravdy jde o to dojít na správné místo, najít se tam, kam člověk patří.

Děkuji, funguje to.

by se museli prokopat středem Země a ocitli by se v úplně jiném prostředí, by nepochopili ani proč v poledne zvoní zvony v kostele. Popř. proč chodíme na hřbitov zapálit svíčku. Proč máme půlnoční vánoční mši, proč nesedíme doma u telebedny a nenecháme si vymývat mozek. Jediné co pochází z Nového Zélandu a stojí za zmínku je Pán prstenů. A to jen kvůli udatnému Samvědu Křepelkovi který to odehrál i s pořezanou nohou, což je pro hobita bez bot velmi nepříjemné.

nevím jak romadur, pro nás byl vrcholem školních dobrot rohlík s máslem a jablíčko na svačinu. K tomu povinné mléko a do oběda jsme zase drtili násobilku a vyjmenovaná slova i pozpátku. Výborná výživa pro mozek. Kdyby to věděl Wade, zřekl by se hranolků i kečupu.

nejlepší svačinka na výlet a o prázdninách tradiční snídaně. Nemám co vytknout výběru dnešního menu. Kolik tisíc lidí na sádle s cibulí dobře vyrostlo a daří se jim pěkně. To zmlsaní cizáci nikdá nepochopí.

Děkuji za pěkný díl a inspiraci k večeři. Nejdůležitější je mít správně čerstvý a křupavý krajíce chleba, aby šmakovalo. 😄

Tato malá muzea mají zvláštní kouzlo, exponáty dýchají historií a příběhy, které se za nimi schovávají.

My tři holky byly doma vedeny spíš ke skromnosti, člověk z venku by si myslel, že tři holky, to budou mít doma samé růžové, záclonky, volánky, panenek jak v hračkářství, ale to bylo daleko od pravdy. Každá z nás měla jednu panenku, a hlavní hraní bylo v hospodářství, kde jsme se staraly o všechna roztomilá zvířátka, krmily kuřata, aby vyrostla a nesla vejce, hlídaly roztomilé králíky, aby dobře rostly a byli na pekáč, není divu, jak jsem se ztrapnila, když mi na jedné návštěvě ukázali prase v chlívku, že jsem se ptala, jak budou prodávat kůžu, doma jsme králičí kožuch sušili a napínali, aby se dobře prodal až se bude vykupovat. Ne tak u prasete, že. Blbá malá blondýna.... 😛

A tak neumím panenky oblíkat, ani česat, nikdy se mi nepovedlo ušít jim pěkné šatičky, maximálně najdu kapesník s dírou uprostřed jako řeckou tógu a tkaničku z bot jako opasek pro ty pěkné okaté panenky.

Ale znala jsem jednu paní, v domově důchodců, která pořád dělala rukama různé výrobky, uměla plést, háčkovat, drhat, rychlostí blesku vypletla kulatou šňůru na duté tyčce se čtyřma hřebíkama, dokázala zázraky s oplétanými spojenými kroužky, a tak jsme ji zavalili horou malých panenek, vlny a bavlnek a ona háčkovala oblečky podle pohádkových postaviček. Udělala skoro celou pohádkovou říši, než ji zastavilo kolo osudu. Odešla, ale její píle ji připomíná dodnes.

Děkuji za náhled do malého retro muzea, je to příjemné pohlazení na duši, které tam hledám a třeba i najdu.

Tak my také čistili masky chodili s chlebníkem, v pláštěnce i s pytlíkama na nohách a rukách, dokonce jsme měli ten pochoďák, nějakých 10 km od školy, ale většinou v pracovní sobotu, aby se nenarušovala výuka dalšími plány. Taky nám vojáci předváděli různé zbraně, skládal se nějaký starý kvér na čas, někdy přišli i psovodi s rukávem, voják v mantlu pak dělal diverzanta, co chce škodit, nebo utéct z matičky vlasti, pes ho doběhl, zakousl se do rukávu a už nepustil. jen v první třídě se souška smilovala a raději s námi pekla brambory na strništi a snad jsme tam i pouštěli draka. A dnes tam místo pole je panelákové sídliště s tisíci obyvatel. Si říkám, čeho všeho se ještě dožijeme? Budeme mít i tunel pod parkem, kde končilo město a začínal venkov? Místo řepy a žita budeme pěstovat sluneční paprsky na ohřev vody a elektřinu? Místo slepic a králíků budeme jíst mleté brouky a místo mozku používat celosvětové družicí schválené informace?

Nádherný výlet. Děkuji za pěkné povídání a nádherné fotky plné barev a nápadů. Kdysi jsem procházela jetřichovické okolí od Mariánské vyhlídky k Vysoké Lípě po skalách, je tam taková hřebenová cestička plná zákrutů a obchůzek. Celou dobu jsem přemýšlela o vodní a vzdušné erozi, která sice působivě vymlela skalní brány, ale jednoho dne prostě smete všechno ze skal do údolí a skály rozemele na prach. Bylo mi z toho teskno u srdce a říkala jsem si, aby to tak trvalo věky, že by si život třeba ještě našel cestu, jak vyjít ze skal, nezůstala tam jen poušť a spoušť. A vida, po pár letech přišel oheň aby obohatil zdejší půdu a pak ještě lýkožrout, aby kraj povstal z popele jako bájný fénix.

Asi nepatřím do hor, které mi svírají srdce i duši, ale do menších kopců s pastvinami a průhledy k rybníku, ke kapličce, prostě do úrodného kraje. Mám chodit po cestách roubených alejemi stromů, nebo okolo remízků, po lesních pěšinkách s mechovými polštářky, v tichu čekat, než se napojí laně u potůčku, pak teprve začít sbírat dříví na otop, šišky na zapálení v kamnech, pár kamínků do kapsy jako vzpomínku z cesty. A ještě bych ráda zažila zpívání s kytarou, některou z těch hooodně starých skalních trampských písniček. A že jich máme. 🙂

Děkuji. je moc fajn číst a vzpomínat, vyslat myšlenky tak říkajíc do světa a snít. 😄

Doretky v parádní plechové krabičce vhodné i do kapsy na výlet, do batohu. Krabička jako poklad pro pozdější využití na špendlíky do kufříku na šití.

Možná píšete i o sklepní scéně mnohokrát omílaného Divadla Husa na provázku, to se samozřejmě stavělo v 60.-tých, 70. a 80. letech minulého století, nikterak snadno, proto tak dlouho, avšak rozhodně nebylo zprovozněno od poloviny minulého století. Předtím tam stála šílená ruina, ano možná tam vykopali i svatopetrskou kryptu. To by Vám mohl poradit Aleš Svoboda, odborník na brněnské podzemí.

Každý zodpovědný Brňan ví, kdo stál za přesunutím DHnP na Zelňák, (kromě straníků z řad KSČ i velký divadelní fanda, pan Jaroslav Tuček) mnozí z nás tam v průvodu s herci opravdu šli, když se divadlo stěhovalo z Procházkovy síně v Domě umění na Malinovského náměstí. Byla to velká událost, tak říkajíc hepening. Titíž pamětníci pociťují jako urážku, podáváte-li zkreslené informace o tomto brněnském divadelním pokladu. Mohla bych psát, jak jsme v mládí jako dospívající stáli hodinové fronty na vstupenky do divadla, na hry režiséra Morávka, pana Scherhaufera, paní Tálské, jak jsme si vyměňovali fotografie herců, ne jen těch, kdo získali slávu díky filmu a přepytlačení do Prahy, ale těch našich, Pavla Zatloukala, Vladimíra Hausera, Aleny Ambrové, z těch mladších jmenuji třeba Jana Zrzavého, Michala Bumbálka, Miroslava Trávníčka, Davida Synáka, lidi, který jsme normálně mohli potkat cestou po Brně. Jak jsme uměli zpaměti celé monology z her, zpívali si písničky z pera Miloše Štědroně. Jak nás divadlo chytlo a drželo. Ale některé věci musí zůstat schované blízko u srdce a nemají být vytrubovány do světa jako senzace.

Orlické hory jsou mámina srdcovka, dělala tam v mládí po vysoké škole na statku, ale vrátila se zpátky domů, kde sehnala místo na fakultě. Pak už to šlo šlo celkem rychle, 1, 2, 3 děti a vozili nás na chalupu na vysočinu, ne do Orliček. Vlastně nás tam nikdy nevzali. Díky Vašemu vyprávění je mohu z dálky objevovat a s Vámi v duchu opěvovat. Sama je znám jen z ranního sestřihu na ČT 2 Panorama, na který ráda koukám, abych viděla kousky naší krásné země. Taky bych si zpívala hymnu, kdybych šla mezi poli, pastvinami, s výhledem na čiré nebe, hájky, bory, lučiny, skaliny, potůčky a pěšinky. Jen ten čardášek na konci bych si ještě ráda nostalgicky přidala ("Nad Tatrů sa blízká...") To chybí a bolí.

Moc děkuji za další příběh Vašeho putování a za fotečky, které sedí.

Mě docela chybí zdravotní bonbonky Lesněnky, ty pravé, co byly jak sladké, tak bylinkové. Beskydky za nimi táák moc pokulhávaly a na Klokanky mě přešlo pomyšlení už při rozbalování. Z těch dýchacích a proti rýmových na dlouhou cestu do auta ještě fungovaly Větrovky, bílé , ale nejvíc vzpomínám na zdravotní žvýkačku Sevaq. Byla vzácná, dražší a kupovala se v lékárně.

Vy jste prostě úžasní cestovníci. Máte můj obdiv, všechno zvládáte s nadhledem i rozhledny i útrapy počasí a výmoly na cestách. Dát za jeden den v horách 37 kilometrů je fakt na můj jakýkoliv limit. Smekám. A děkuji za Vaše vyprávění.

Děkuji za informativní článek, od mala jezdíme kolem Pálavy a několikrát jsme vystoupali až k hradu, ale o jeho historii, nebo pověsti jsme nezavadili. Při vyhledávání zdrojů na netu mě to vždycky odklonilo na hrad Děvín na Slovensku.

Jak zmizeli lufťáci na vysočině, přestali jezdit vlakem a přestupovat v Okříškách i trampové, zmizela hospůdka na nádraží později i westernový bar. Dnes tam už není ani pokladna, ani výpravčí, jen digitální tabule odjezdů. Vypadá to, že tam jezdí již jenom místní a přitom je to důležité nádraží s výhybkou na Znojmo a Brno, proto tam zastavují i rychlíky. škoda, kraj je to krásný a z turistů by vyžil lépe, kdyby se o ně uměl postarat.

nejslavnější krajan - myslíte dobrého vojáka Švejka, s tím bychom nedošli ani do Budějic. 🙂