Tady prostě vázne komunikace. Maminka k dětem nechce, snachy asi také chtějí být v klidu bez tchýně, tak to snad chlapcům řeknu, že chci být doma a nazdar. Naši, když jsem se vdala a odstěhovala se v rodinném domě jen o patro níž mi řekli narovinu, že k nám na večeři chodit na svátky nebudou, mají rádi svůj klid, my měli tehdy malé miminko, dnes dvě děti. Sejdeme se buď odpoledne na kafe u nás nebo u nich, ale večeříme každý zvlášť a je to tak myslím i lepší, naši pak přijdou po večeři na skleničku vína a kouknout, jak se dětem líbí dárky a vyřešeno.
S tomuto oplatku se váže moje první vzpomínka z dětství, nevím, kolik mě bylo, ale víc jak pět ne. Pamatuji si, že jsme přijeli za babičkou a dědou, děda mě vzal za ruku a šli jsme do komory, kde pro mě měl (jako prý každý týden) nachystané právě vlnky a malou čokoládu Pohádku. Je to moje jediná vzpomínka na dědečka, velmi brzy po tom zemřel.
Můj táta má 3 rodné listy. 1. mu popletli při narození napsali, že je to Tdenek. To se pak opravilo na Zdenek. Když se měl ženit, tak hledali rodný list a nenašli, tak šli na matriku, to už vyřizovala moje maminka a nahlásila Zdeněk. Takže v občance do svatby měl Zdenek, pak Zdeněk. I třeba na vysvědčení má Zdenek a později na dokumentech Zdeněk. Nikdo netuší, jak to bylo možné a neb jak říkávala babička: "Tehdy, tehdy bylo možné všechno." Ona se prý taky narodila 11. června a ne července, jak měla všude, brala to s humorem, narozeniny slavila v červenci a říkala, no a co, tak jsem papírově o měsíc mladší.
No jo no, babičky ... a nejen ony samozřejmě. My letos nejspíš trhli rekord a to jsem já koupila opravdu každému jen asi 3 sladké věci věci. Kluci dostali balíčky od tety, babičky, pak ještě ve školce a ve škole, což mě docela i vadilo, protože obsah balíčků jsme platili jako rodiče. Pak ještě každoročně dostanou baílčky od obce, takže se nám doma sešlo 8 adventních kalendářů, nepřeberné množství sušenek, oplatků, čokoládových figurek. ale bohužel jen 2 pomeranče, 2 banány. Doma jsem se to snažila vysvětlit, ale jak praví klasik ... je to marné, je to marné, je to marné. Mamince jsem si dokonce dovolila navrhnout, že starší syn na to sladký opravdu není (a jako že opravdu ne), že by chtěl raději novou mikinu nebo rifle. Maminka si myslela, že jsem se pomátla, prej rifle k Mikuláši, kde jsem to viděla? Co na tom, že z těch kalhot (které jsem mu koupila já) měl největší radost, mladší zase půl dne vymalovával nové omalovánky a večer jsme si střihli pexeso, taky nové a přečetli si pohádku z knihy od Mikuláše.
Hned první otázka: Která rodina byla od začátku v Ulici, ale dnes už tam není ... Co s tím? Jordánovi asi nikdy nezmizeli/ táta Jordán / P. Vacek + nově a znovu P. Pagáčová a T. Brodská. / Rodina Farská - Jitka i nedávno Monika se objevily. Hejlovi tam asi nejsou úplně od počátku, až na Lenku Drápalovou později Hejlovou, která tam byla od prvního dílu, ale snad od smrti Miriam H. (Maciuchová) tak nyní nikdo z nich není.
K nám jezdí návštěvy většinou neohlášeně, protože veřejně prohlašuji, že nikomu dveře nezamykám. Když přijede synovec a spoustu jiných, viděla bych jeho hodnocení při nepořádku asi takto: 1) A sakra, strejc zas fasoval boty co? Vyhoď to ven. 2) chuchvalce prachu nemívám, zato se najde zakopnuté lego nebo autíčko, 3) Domácího mazla si k nám návštěva většinou doveze sama, my máme doma rybky v akváriu, takže psí či kočičí návštěvu toleruji já. 4)Kuchyň se špinavým nádobím? A tetičko? Vařila jsi? A zbylo taky na mě? 5) Nepříjemné zážitky z WC může mít snad jen ten, co se přejí pečeného kolene se zelím, jinak si troufám říct, že nejsem ehhhh a záchod umývám pravidelně.
V jednom má pán pravdu, i pes se učí nápodobou. Prvního psa jsem dostala asi v šesti letech. Byl to Německý ovčák a byl to můj největší kamarád na světě. Sourozence jsem se nedočkala, ale Rex byl super parťák. Nebyl mi rodiči dán bez rozmyslu, táta měl tehdy výcvik několika psů za sebou a bylo mi řečeno že ten pes je jen můj. Naučil se mě poslouchat, sednul si, když jsem si sedla, třeba do sněhu, pak i na povel, lehl si, když jsem si lehla. Rostli jsme spolu a on nikdy nepozval vodítko ani košík, byl svým pánem, ale já jeho paní. Časem jsem si byla jistá, že když si plácnu dvakrát o stehno, přijde, i kdyby byla v zorném poli kočka. Nemyslím, že jsem byla extra "cvičitel" prostě jsem to spolu uměli, když mi spadla čepice, on mi ji přinesl ... když se jednou rozběhl za srncem, vím, že táta na něj ječel a když jsem doběhla, řekl: "Toho už neodvoláš." Třikrát jsem hlasitě hvízdla, psa jsem odvolala. Nikdy jsem už takového psa neměla, asi proto, že jsem se už se žádným nehodlala válet v blátě. I manžela mi schválil, hrozně na něj řval, stačilo říct, že nemusí. Když Rex v osmnácti letech umíral, zvedl ke mně naposled oči a já mu řekla: " Můžeš hochu, nebudu tu sama a dík." Položil si hlavu a usnul navždy, Za necelý měsíc jsem se vdala a po deseti letech můžu říct, že mi můj Rexík manžela špatně nevybral.
Jsem z venkova a myslím, že bych neměnila, ale nesedat třeba denně do auta, abych rozvezla děti do školy, školky, nakoupila a podobně by se mi líbilo. To je fakt. Má to své pro a proti. Manžel dojíždí denně 50 Km, já mohu pracovat z domu a do práce jezdím jednou týdně, někdy i jen jednou za čtrnáct dní. Bydlíme na vsi kde opravdu nic není a kdybych při tom všem ježdění měla ještě být pevně osm hodin v práci a dojíždět hodinu, dvě, tak by mě hráblo. Jsme tady zvyklí od narození, takže nám to nepřijde, ale chápu, že pro lidi z města to může být pěkná facka a většinou trvá, než je vezmeme mezi sebe. Na druhou stranu, když jsem nedávno bourala, stála tam najednou polovička lidí z vesnice, ne proto, že by byli zvědaví (i když to asi taky) , ale proto, že mi chtěli pomoct. "Neřeš, hodím ti staršího do školy." Oznámila sousedka. "Já beru mladšího, jedu do školky a počkej na mě, odvezeme to auto pak pryč." Prohlásil někdo jiný. Místní pojišťovák zastavil: "Nechceš pomoct s tím hlášením pro pojišťovnu?" Chtěla jsem. Myslím, že na Silvestra v místní hospodě (ta jediná funguje) mě to bude stát pěkných pár panáků, možná bečku piva, ale stojí to za to vědět, že vás nikdo nenechá na holičkách, na oplátku je ale nesmíte nechat ve srabu vy, tak to tu chodí. A co se týká výdajů, myslím, že to vychází +/- stejně.
Já tuto dobu nepamatuji, ale moje babička prodávala v Jednotě na malé vsi a říkala, že s kokosem, mandlemi a kakaem to byl horor. Jeden rok bylo prý kokosu, že ho nikdo nechtěl, ale kakaa dostala asi 4 balíčky, kokos zrovna nikdo nechtěl, ale kakao prý všichni, pak ji dodali ještě několik balíčků kakaa a tak se ptala ženských, že by jako kakao dala třeba maminkám s dětmi a to prý kdepak! Kde jaká stará bába chtěla kakao, protože ho chtěla, prý došlo i na souboj vidlí. Já si to už těžko představuji, ale asi to nebylo lehké, nakonec prý kakao rozvažovala a každý prý přišel, i když to na žádné cukroví nemohlo stačit. Jednou chyběla prý i hladká mouka, což bylo nejspíš horší než kakao. Ale kaprů (těch slizkejch zmetků, jak jim říkala) bylo vždycky dost.
Když kdysi přišli za dědou, že jej chtějí natočit pro jakýsi týdeník, protože vymyslel jakýsi zlepšovák v uranových dolech, řekl: "Mě živí moje řemeslo a moje ruce, Pánbůh dá, aby to tak zůstalo. Moje huba mě nikdy neživila a živit nebude." Můj táta je fachman po něm, klempíř a velký znalec veteránů, motorek. Přišla mu nabídka, aby šel o tom něco říct na VŠ a odpověděl: "Kdo o tom chce poslouchat, toho nemám co naučit, když ale někdo přijde a bude chtít si bílou košili za.... od šmíru a oleje, jsem tady." Ten vzkaz přišel na fakultu i s telefonním číslem. Ozvali se tehdy dva kluci a myslím, že toho nelitovali. Ani moji kluci toho nelitují, já teda trochu jo, protože ty za.... košile musím prát. Je potřeba se zviditelnit řemeslem, když ho umím, kecy jsou mimo.
Já mám synky už velké a poměrně dlouho spí v pokojích a vlastních postelích i když v posteli s námi jednu dobu spávali oba, i proto manžel můj milej šikovnej jako truhlář vyrobil atypickou postel, kde se momentálně rozvalujeme sami a je to fajn, ale když je třeba - mladší pětiletý má horečku, staršímu se stýská, přijde a klidně u nás usne. Když je manžel na montáži, klidně týden v kuse, kluci si ke mě kolikrát zalezou a podezírám je, že je to proto, aby mamka nebyla sama, někdy jdou do pokoje, někdy zůstanou do rána. Nikdy od nás s manželem neslyšeli: "Mazejte už na svý." Jako třeba já od rodičů a jaksi automaticky chtěli svoje soukromí a mají ho, ale taky mají možnost přijít se tulit a já jsem za to ráda, protože přijde velmi brzy okamžik, kdy už to potřebovat nebudou.
Moji babičku jsem léta považovala za morouse - skoro se rozčilovala, když dostala svetr a bačkory (už asi po páté a v tom roce třikrát od kde koho), ne že by se svetr nehodil, ale to kvantum by v životě neunosila, i kdyby chtěla. "Její nic mi nedávejte." Mě jednu dobu iritovalo, teď to chápu. Máme děti a tam je to jasně dané, ale s ostatní širokou rodinou jsme se shodli, že nic není potřeba. Stačí se sejít. Teta se strejdou dovezou dobré víno od známých ze sklípku, bratranci s manželkami třeba cukroví nebo chlebíčky, manžel vyudí a já uvařím. Scházíme se pokaždé u někoho jiného 26. 12. a shodli jsme se, že největší dar je, že se opravdu aspoň jednou do roka sejdeme všichni i po babiččině smrti a ve zdraví. Šrůtkou uzeného jako darem sice nikdo nepohrdne, ale to není myšleno jako vánoční dárek, oni zas většinou přivezou nějakou maličkost dětem, protože jako poslední věří na Ježíška. Věřím, že to, že se potkáme, by i pro moji babičku byl lepší dar než papuče a noční košile.
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
A zkusila jste se vy vcítit do rodičů? Mě se narodili dva kluci, od mala mám dva kluky, tak se k nim chovám, tak je oslovuji. Ano připouštím, že se může stát, že i za mnou přijde jeden, že to není úplně ono a je např. gay nebo chce změnu pohlaví, ok, asi to budu akceptovat, bude to jejich život, asi bych se zeptala, jestli si to dobře rozmyslel, pokud ano, ok no, nadšení s manželem ale asi nebudeme. Já nevím, jak bych měla reagovat podle vás, jako : "Hurá, vždycky jsem si přála holku, tak jsem ráda, že ji teď budu mít?" To není totéž. Mimo to, pokud máte sestry, vaši rodiče nejspíš byli rádi, že se konečně narodil kluk, o to je to snad horší. Každopádně přeji pokud možno klidné Vánoce a mnoho sil.