Já mám synky už velké a poměrně dlouho spí v pokojích a vlastních postelích i když v posteli s námi jednu dobu spávali oba, i proto manžel můj milej šikovnej jako truhlář vyrobil atypickou postel, kde se momentálně rozvalujeme sami a je to fajn, ale když je třeba - mladší pětiletý má horečku, staršímu se stýská, přijde a klidně u nás usne. Když je manžel na montáži, klidně týden v kuse, kluci si ke mě kolikrát zalezou a podezírám je, že je to proto, aby mamka nebyla sama, někdy jdou do pokoje, někdy zůstanou do rána. Nikdy od nás s manželem neslyšeli: "Mazejte už na svý." Jako třeba já od rodičů a jaksi automaticky chtěli svoje soukromí a mají ho, ale taky mají možnost přijít se tulit a já jsem za to ráda, protože přijde velmi brzy okamžik, kdy už to potřebovat nebudou.

Moji babičku jsem léta považovala za morouse - skoro se rozčilovala, když dostala svetr a bačkory (už asi po páté a v tom roce třikrát od kde koho), ne že by se svetr nehodil, ale to kvantum by v životě neunosila, i kdyby chtěla. "Její nic mi nedávejte." Mě jednu dobu iritovalo, teď to chápu. Máme děti a tam je to jasně dané, ale s ostatní širokou rodinou jsme se shodli, že nic není potřeba. Stačí se sejít. Teta se strejdou dovezou dobré víno od známých ze sklípku, bratranci s manželkami třeba cukroví nebo chlebíčky, manžel vyudí a já uvařím. Scházíme se pokaždé u někoho jiného 26. 12. a shodli jsme se, že největší dar je, že se opravdu aspoň jednou do roka sejdeme všichni i po babiččině smrti a ve zdraví. Šrůtkou uzeného jako darem sice nikdo nepohrdne, ale to není myšleno jako vánoční dárek, oni zas většinou přivezou nějakou maličkost dětem, protože jako poslední věří na Ježíška. Věřím, že to, že se potkáme, by i pro moji babičku byl lepší dar než papuče a noční košile.

Přesně

Nic ve zlém, ale to bych asi jako dcera vydýchávala poměrně těžko. Naši k nám na Vánoce také nechodí, řekli jsme si to narovinu, vidíme se denně, bydlíme v jednom domě, oni chtějí Vánoce po svém, ok, já to vlastně chápu, večeří si kdy chtějí a co chtějí, koukají na pohádky, proč ne? A my tam jdeme třeba po večeři na kafe, nebo oni přijdou k nám třeba na sklenici vína a cukroví, nebo taky ne, když nechtějí. Ale abych měla celý svátky strach, co je s mámou nebo tátou, jestli nebudou potřebovat třeba lékaře nebo co, to bych, kdyby to pak prasklo asi nesla dost těžce. Mimo to, pokud to praktikujete každý rok už déle, tak přemýšlím, že jim to není divný, že jste nemocní vždycky zrovna o Vánocích.

Jsem máma dvou kluků, do restaurace s mini chodíme velmi sporadicky, například za vysvědčení, občas na nějakém výletě případně třeba oslavit jejich narozeniny, takže za mě, ať si dají na co mají chuť a nějaké zdravé / nezdravé v tu chvíli neřeším, když to není denně, tak co? Mj. například i ve škole mají jednou za čas řízek nebo smažák, pečené se zelím nebo sladké knedlíky a krupicovou kaši. Prostě a jednoduše, zapojit rozum a všeho s mírou. Znám extrémy, kdy maminka dětem nepovolí občas hřešit, žádnou čkošku, žádné smažené a když se k tomu pak děcka sem tam dostanou, tak by se zbláznila.

Vidíte to. A já mám dnes v plánu umýt v kuchyni okno a právě jsem přemýšlela, jestli není blbý, pověsit tam už vánoční záclonu. 😄

Ono je to těžké, já měla Vánoce vždycky ráda, můj manžel je nenáviděl. Jak přišla řeč na Vánoce, něco zabrblal a bylo, chodili jsme spolu snad půl roku, on že klidně přijede. Tak já nachystala kapra, koupila víno, všechno vyzdobila. On přišel, zblajzl kapra a šel chrápat. Docela jsem se urazila. Jeho sestra mi pak řekla, že když byli malí, na Štědrý den jem zemřel tatínek. Ptala jsem se, proč teda ona s rodinou Vánoce slaví, řekla, že kvůli dětem, jinak by taky někam zalezla. Jenže! My se vzali, Vánoce jsme nějak "přečkali" i když mě to mrzelo, ale stromek byl, dárky byly, tak co? Když jsem se 23.12. vracela domů z porodnice, kde jsem před tím byla několik týdnů, kvůli komplikovanému těhotenství a porodu, nestačila jsem se divit! Za dveřmi obýváku nás s novorozeným synem čekal nazdobený stromeček, uklizeno, umytá okna, navařeno, i cukroví bylo na stole (dodala švagrová nebo maminka) a na Štědrý den zase zvonil zvoneček a pod stromkem byla kupa dárků, které manžel obstaral poprvé sám. Když jsem se ptala, co se stalo, že tak obrátil usmál se a vzal si synka do náručí: "Přišel k nám Ježíšek, protože už má zase důvod." Od té doby k nám Ježíšek zase chodí už deset let a manžel si to s oběma syny moc užívá.

To já právě taky ne, proto ji přirovnávám k pí. Rottrové a p. Vetchému, atp. Nepředvádí divadlo, ale sakra kumšt, když má napravit dítě, těžko říct, kam ji zařadit, ale do kultury nebo umění bych to taky neviděla, ovšem vědec jako takový také nebude, i když je machr.

Starala jsem se o moji nemocnou babičku. Byl to děs a běs, všichni byli lepší než já. Moje máma, její dcera jí výborně vařila (a to doopravdy babičce vařila, ale víc ani ťuk), no opravdu, přišla, donesla časopis a za půl hodinky fuč, hotová světice. Ano, nezlehčuji to, máma to nezvládala ani fyzicky, ani jinak, za zlé jí to nemám a vlastně ani tetě ne, protože ta byla moc daleko, každopádně L. a D. boží holky ne? Pokecaly, pomluvily mě, proč ne? Jenže přebalit a obstarat, nakrmit a všechno po nehodě převlíct na to jsem byla já. Vím, že moje babička byla zlatá ženská a když onemocněla nemohla za to, jen její dcerky se k ní zachovaly ... zajímavě, konec konců postaráno bylo no ne? A tak jsem se asi týden po svatbě sekla a zavolala si je ke kulatému stolu: "Milé zlaté, odjíždím s manželem na čtrnáct dní na svatební cestu, babi je zaopatřená, hygienu a léky má na dva měsíce. Peníze na ni bere stejně D. tak co? Kdyby něco, nevolejte mě ale doktora. Ahoj." Prostě jsem to oznámila, víc jsem nemohla, padala jsem na hubu. Chrabré bojovnice se k tomu postavily čelem, že prý to zvládnou líp. Babička mi po návratu nebyla vděčnější. Přestala odmlouvat a občerstvení (myšleno kafe a koláč z obchodu) si ty dvě chystaly samy. Ke konci jsem byla těhotná a babičku obsluhoval můj manžel, protože nechtěl, abych se s ní tahala. Babičku jsem milovala a nikdy bych ji nikam nedala, nemoc ale udělá s člověkem své a úplně jednoduché to nebylo.

Kam se paní Rottrová, paní Pecková a paní Kolářová s Jandou a Vetchým hrabou na (taktéž vyznamenanou) paní Vallovou. Že ji neznáte? A o tom to je přece, tichá nenápadná hrdinka, co Vojtovou metodou způsobila mnoha dětem běžný a veskrze normální život. Díky a jen tak dál.

Všem vyznamenaným patří samozřejmě gratulace, ale chtěla bych vyzdvihnout vyznamenání paní E. Vallové, která za svůj život pomohla vojtovou metodou mnoha dětem k tomu, aby vedly prakticky normální a plnohodnotný život. Díky.

Moje prateta vařila u pánů a byla báječná kuchařka. Když zemřela, zůstala po ní ručně psaná kuchařka, jako začínající kuchařce a čerstvě vdané paní se hodilo, že jsem ji od babičky dostala ke svatbě. A svíčkovou kuchařky připravovaly (mj. prý i pro Franze Kafku) takto: Pravou hovězí svíčkovou dobře očistíme a omyjeme studenou vodou, maso prošpikujeme tučným špekem. Na sádle opečeme dohněda cibuli, kostky špeku, mrkev, celer a petržel ve stejném poměru. Zalijeme hovězím vývarem, vložíme list či dva vavřínu, několik kuliček nového koření a několik kuliček pepře, hojně osolíme, přivedeme k varu a necháme vychladit. Do zeleninového základu vložíme maso a nakládáme den, lépe dny dva, to celé následně dusíme v troubě, aby bylo maso měkké. Maso vyjmeme, zeleninu s výpekem pasírujeme (já vyčůraně mixuji), ředíme pravou smetanou, je - li omáčky méně, případně je-li řídká, vyspravíme ji záklechtkou ze smetany a mouky, kterou dobře v omáčce provaříme. Dle chuti kyselíme octem, je-li k mání pak citronovou šťávou. Maso porcujeme na plátky, přeléváme omáčkou a podáváme s houskovým kynutým knedlíkem, trochou šlehané smetany a brusinkovým džemem či kompotem.

Manželova maminka a její sestry se také vdávaly v jeden den a tři sestry si k tomu braly tři bratry (1975). V rodině věříme, že to nosí neštěstí. Ze tří párů jsou na živu pouze jedni, oba naštěstí v plném zdraví. První pár se zabil na motorce asi do roka po svatbě. Tchýně s tchánem zemřeli také poměrně mladí (tchán těsně před čtyřicítkou, tchýně něco málo po padesátce).

Oni rodičové dovedou přivést do rozpaků i zkušenou učitelku. Viz naše minulé rodičovské a aféra "obyčejná tužka číslo tři". Paní učitelka vznesla banální požadavek, aby žáci měli ořezanou tužku číslo tři, pokud možno takovou, co je to na ní řádně napsáno, že ty barevné jsou sice hezké, ale že děti neví, jak jsou tvrdé a tak jí rýsují jedničkou. Jedna maminka se doslova rozčílila, že její dítě má ty hezké tužky, že to nebylo nejlevnější a vyšlo to na několika minutovou debatu, kdy si učitelka stála za svým a matka taky (došlo i na dotaz, proč musí mít zrovna trojku do geometrie). Učitelka evidentně v koncích. To už nevydržel jeden tatínek, co zřejmě přiběhl na schůzky rovnou z dílny v montérkách, chvilku šátral po kapsách, pak vyndal novou ořezanou tužku č. 3 a věnoval ji mamince se slovy: "Prosím vás, tady máte tu tužku a nechejte toho, vostatní ženský chtějí jít domů vařit večeři."

On je to s těmi tepláky docela boj, nesnáším to a když v tom vidím syna mazat do školy, tak mě čerti berou. Mám čtvrťáka, někdy ve druhé třídě mi začal tvrdit, že nikdo nechodí do školy v kalhotách nebo dokonce v riflích, jen on. Myslela jsem, že kecá, nekecal. Vyřešili jsme to tedy kompromisem, nějakými pohodlnými kalhotami, ale i tak mě přijde, že ty děcka celkově chodí do ZŠ jak škubani. O pět čísel větší mikina, kapuce na hlavě je top. Ale co, kdyby teda do školy, ale i do divadla! Syn má do divadla sako a košili, minule přijel, řekl mi, ať už mu to nedávám, že všichni měli mikiny (zvlášť kluci). Tak to už mě rozpálilo doběla a řekla jsem, že buď se školou do divadla pojede slušně oblečený nebo prostě nepojede vůbec a hotovo, tak uvidíme.

Přesně, naši kluci už se na ně těší.

Pán Bůh nadělil každému, podle jeho uvážení. Mimo to, pan doktor Zeman je prý výborný lékař.

Super, zítra k obědu bude bramborák! Ale pěkně na pánvičce smažený na sádle. Už se těším, protože jak říkal můj děda babičce: "Jiřinko, měl bych velkou chuť na bramboráky." "Nech si zajít chuť, musím na pole." Odvětila babička. "No jo, Jiřinko, ale když je chuť na bramborák, to ji zažene jen bramborák." Usmál se dědeček, přidal pusu a další den k obědu už se smažil bramborák.

Přesně. A sáček od čaje bych taky asi nežvýkala.

Nepomohla, mám takový pocit, že v té kebuli nebude operovat co.