Pane Čermáku, to co říkáte, není tak úplně pravda.

1) Je otázka, co myslíte "psychickými problémy". Pokud jde o nějakou formu distresu, pak ji pozná každý člověk s trochou empatie. Pokud se bavíme o nějakém duševním postižení, jako jsou třeba afektivní poruchy či poruchy osobnosti (na co odkazuje autorka "článku"), pak na diagnostiku existují mimo anamnestického rozhovoru (který dělá trénovaný profesionál - klinický psycholog/psychiatr - a ne praktický lékař) ještě další validní nástroje.

2) Jsem z FF UK a nejsem si vědom toho, že by útočník měl psychiatrickou diagnózu. Může to být těžké přijmout, ale většina pachatelů násilných činů pravděpodobně nebude splňovat předpoklady pro psychiatrickou diagnózu. Celkově máme tendenci nadhodnocovat vliv osobnosti na chování a podceňovat vliv situace (u druhých, u sebe samých to máme opačně).

A zde se právě dostáváme k jádru problému "článku". Dělá z lidí, kteří mají duševní onemocnění, jakési tikající bomby, kterými tito lidé prostě a jednoduše nejsou. Daleko vhodnější by bylo nasměrovat a podpořit lidi v tom, aby se prostě častěji svých blízkých ptali, jak se mají/jak se cítí a pak jejich odpovědím se zájmem naslouchali. Ono se takto nejen člověk leccos zajímavého dozví, ale také tak možná vybuduje nějaký ten kvalitnější vztah.

"Čas od času se dozvídáme tragické zprávy o lidech, kteří někoho zabili nebo zneužili. Stejně tak slýcháme o sebevraždách známých osobností nebo lidí z okolí. Možná si také kladete otázku, proč včas nezasáhla rodina a blízcí přátelé? Důvodem je to, že jen málokdo z nás dokáže rozpoznat příznaky vážného duševního onemocnění, které k těmto činům může vést."

Velice zavádějící článek, spojující duševní onemocnění s násilným chováním. Delikvence a deviace jsou dvě odlišné věci. Osoby s duševním onemocněním jsou zdaleka více náchylné k tomu být obětí než pachatelem. Podobné amatérské články přispívají spíše ke stigmatizaci duševního onemocnění a nepřinášejí přesný a komplexní pohled na danou problematiku.