Ten českej ženskej tenis je fakt fenomém, ale na 10 hráček v TOP 100 bychom si neměli raději zvykat jako na nějaký standart, skutečně je to spíš anomálie, zlatá generace - tak si to užívejme o to víc, dokud to trvá. Když se podíváte na celý žebříček WTA, tak v dalších "stovkách" je to zastoupení skutečně podstatně řidčí.
Je to červená, protože to byla nebezpečná hra - nebál bych se to srovnat s faulem Roofa. Když letíte pevně propnutou nohou vpřed ve výšce kolene (nebo hlavy) proti míči a rychle se blížícímu soupeři, vědomě riskujete možnost, že mu nohu (nebo hlavu) rozmašírujete na kaši. Lidi proberte se, je to jenom sport - bezpečnost hráčů (tzn. lidí) má větší hodnotu. Ostatně vždy můžete sledovat MMA.
Ta tradice s Holandskem, byť máme odlišné týmy, může hráčům pomoci zejména psychicky. Anglie má myslím furt takový ten punc v zásadě neporazitelného soupeře - podobně jako Španělsko nebo Francie. Ale Nizozemsko naši můžou chápat jako v zásadě hratelné, myslím, že se určitě cítí komfortněji, než kdyby měli hrát proti nějakému tradičnímu kolosu.
Tyhle novinářský kecy a pseudo-taktika jsou fakt hrůza. Žádnej opravdovej sportovec nepůjde do utkání s tím, že nechce uhrát nejlepší možnej výsledek. Vždyť by to bylo hrozně trapný, aby se Česko snažilo úmyslně "nevyhrát" s Anglií. Takovejhle zápas je přece svátek. Nakonec nikoho nebude zajímat jestli Česko vypadne v osmifinále nebo ve čtvrtfinále, ale když vyhraje skupinu a porazí Anglii, budeme si to pamatovat všichni.
Zajímavá sportovkyně - nevím, co je u ní inspirativnější, zda to, jak bojuje, anebo to, jak myslí na druhé a ve chvílích vlastní slávy zdává hold těm, které má ráda. Až jsem se sám zastyděl. Ten tenis byl ale hodně crazy, v 2. setu jsem to fakt nedával, hra se zdála dokonale nepředvídatelnou - celkově byl sice zápas vyrovnaný, ale když to běží způsobem, kdy jedna nebo druhá hráčka neskutečně nahoře a druhá dole, aby se to za dva gemy zase prostřídalo, tak je to divácké peklo.
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
V českém sportu Bohužel běžná věc, kdysi jsem vesloval na poměrně vysoké úrovni. Trenéři zacházejí se svojí autoritou často zcela bezohledně k zdraví svěřenců. Jednoho krásného dne, bylo mi 16, jsem závodil na mistráku v Račicích, po rozjížďce jsem měl tehdy evidentní úpal - teplota a zvracení. Následovalo finále, trenér, ke kterému jsem dokonale vzhlížel mi řekl: "To dáš". Placka z toho nebyla, ale dal jsem to, nicméně večer jsem měl čtyřicítky, došlo na pohotovost, kde jsme jim sdělil svůj příběh a lékař mi s ledovým výrazem řekl, že tím finále jsem se klidně mohl zmrzačit. A to vlastně nešlo vůbec o nic.