Trošku odbočím: Syn (6) se mne ptal, proč chodíme na hřbitov. Odpověděl jsem mu něco v tom smyslu, že vzpomínáme na ty, co už nejsou, držíme si je v sobě a díky tomu poznáváme, jak zanedbáváme ty, kteří ještě žijí... Že těm vzpomínkám svěřujeme ty nejtajnější kouty duše a je to něco jako zpověď...

Netvrdím, že vím, co paní prožívá, a to i když mi 2016 odešla dcera (14) kvůli rakovině. Ale tak si celou tu dobu říkám, že pokud člověk nedokáže pomoci sobě, tak má pomáhat jiným. Jakkoliv. Komukoliv. Dát svému životu smysl, když ten původní už neexistuje. Třeba je to cesta, třeba ne. Ale zkusit by to člověk měl... I když to zdánlivě k ničemu není... Aspoň mně to pomohlo a smysl mi to dává...

Odkdy se ČNB zabývá privátním bankovnictvím? Že bych si tam otevřel účet???