Byla jsem v Jižní Americe dvakrát a vždy na měsíc. Mám pro ni slabost, je vzdálená a přesto nám Evropanům skrze kolonizaci blízká. Projela jsem Peru, Bolívii docela slušně, Paraguay, Argentinu Brazílii letmo a letos Ekvádor a Kolumbii. Z Machu Picchu nebo z Iguazú a Ria de Janeiro si sednete na půlky i když tu krásu čekáte, ale stejně vás ohromí track v bolívijských Andách nebo dvě jezuitské misie Jesús a Trinidad v Paraguayi a to už překvapí. Letos jsem měla jako stěžejní destinaci Kolumbii, ale nechala se zahanbit fascinujícím Ekvádorem. Jeho divokostí, nespoutaností, milými domorodci, svatbou, upřímnou vírou, hrdostí i skromností. Z jejich zemědělství vám zůstane rozum stát, obdělávají hory, na které bychom my ani nelezli a ještě si tam postaví obrovský fóliovník přímo pod štítem. A bez dotací. Vše co vypěstují je v bio kvalitě a neskutečně dobré, nejlepší jídlo na světě. Indiánské trhy v Otavalu jsou pastva pro oči i chuťové pohárky. Je to země jednoho dolaru, je to oficiální měna země a mnohé koupíte za uno dolar. Třeba malý kýbl jahod...Nejsou zvyklí na dýška. Zatím. Největším problémem našince v JA je paradoxně káva, většinou je tzv. ponožková, espresso musíte hledat. V Peru u Nazca jsme zažili kávový obřad, majitel kavárny nám dělal capuccino na americké mašině a přišel se dívat celý personál kavárny, jeden šálek dělal asi 10 minut a všichni málem tleskali. My také, bylo výborné. V Uyuni u solné pláně jsem slavila ty nejlepší narozeniny s Indiány, kteří pitku s námi jasně prohráli. Noční koupání v Riu na pláži Ipanema... Jen ta CK Alvarez se strašně zhoršila, škoda.