Jo jo, Francie, země kočovníků... 😆

Tohle nemá se svolávací akcí nic společného. Měl si sjednat pojištění asistenčních služeb. Tohle je klasická pojistná událost takového pojištění. Mimochodem Murphyho zákony platí stoprocentně. Každý, o kom vím, že se mu v zahraničí rozbilo auto, neměl pojistku. Nikomu, kdo si platil pojištění, se nikdy nic nestalo. Možná je to tím, že kdo myslí i na pojištění, nejezdí v křápu, ani když to je staré ojeté auto.

Já bych nenechal přes noc odstavenou v lese ani svojí třináctiletou ojetinu.

Není nic výchovnějšího než pohled na ožralého tatínka.

Jako učitel se snažím nikoho nikam nezvat. Jak to funguje doma, do toho mi nic není, a co se děje ve škole, s tím mi rodiče nemají jak pomoci. Obecně platí, že problémový žák má problémové rodiče, takže takové schůzky jen málokdy něco vyřeší. To, co rodiče udělat mohou, o tom jim stačí napsat nebo zavolat. Pozvání do školy bývá dnes spojené s tím, aby rodiče něco podepsali a v tu chvíli už to není o partnerství. Za podmínky, jaké má doma, dítě nemůže. A podmínky ve škole vytváří učitel, ne rodiče. Učitel by na ně neměl přenášet to, co má vyřešit sám. Týrání nebo zanedbávání, to je samozřejmě něco jiného.

To úplně nesouvisí s dějepisem. Dnešní děti obecně mají problém s lineární představivostí času. Generace, která ještě musela používat papírový kalendář, měla čas spojený i s prostorovým rozměrem. Podobně to fungovalo u analogových hodin. My starší vidíme čas jako určitou prostorovou výseč a časové úseky dokážeme lépe porovnávat. Děti jsou dnes obklopené digitálním znázorněním času, kde tento rozměr chybí. Časové úseky jsou pro ně více abstraktní. I když tedy znají čas nebo rok, neumějí si představit, kolik času uplynulo. Ani časová osa jim moc nepomůže, protože i na ní je tento prostorový rozměr vnímání potřeba. Nesouvisí to s inteligencí, je to smyslový handicap.

Zásadní informace je, že si to člověk musí nainstalovat sám. Takže reálná nebezpečnost je nula.

Pan Pavel sloužil jako voják před rokem 1989 i po něm. Narodil se v době, kdy padesátá léta byla minulostí, svět byl rozdělen na dva politické bloky a my jsme žili v jednom z nich. V té době to bylo dané. V roce 1968 jsme to velmi názorně poznali. To mu bylo sedm let, byl dítě. V osmdesátých letech to byl dvacátník, který v socialismu vyrostl. Já jsem také vyrostl za normalizace a jestli si někdo myslí, že v té době byli všude samí disidenti, lže si do kapsy. Za pád komunismu mohou ve skutečnosti dva lidé. Americký prezident Ronald Reagan, který SSSR označil za "říši zla" a rozhodl se ho uzbrojit až k ekonomickému kolapsu. Tím druhým byl Michail Gorbačov, který se pokusil reformovat nereformovatelné a celý Východní blok včetně SSSR se mu rozpadl pod rukama. Teprve pak bylo možné, aby lidé komunistické režimy postrčili k zániku. Pád Východního bloku překvapil všechny. Skoro každý na Východě žil s režimem v nějaké symbióze, ať byl ve straně nebo nebyl. Alternativou bylo skončit ve vězení. V roce 1990 vyvstala zcela nová realita a každý se jí chopil po svém. Pavel se angažoval v armádě nového demokratického státu, vydobyl jí mezinárodní prestiž a přispěl k přijetí do NATO. Pan Babiš, dříve prominentní pracovník zahraničního obchodu, začal pracovat sám na sebe a ne úplně čistými metodami se vypracoval na miliardáře. Co kdo dělal před rokem 1989 je v roce 2024 už asi jedno. Podstatné je, co kdo dělal mezi tím. V Babišově Penamu právě zasahuje policie kvůli neoprávněně čerpané dotaci sto milionů. Ať si o obou každý myslí, co chce. Ale ať to posuzuje v celku, ne jenom něco.

Upřímně? Práce s kolektivem není k ničemu, jsou to vyhozené peníze a promarněný čas, který by se dal využít třeba na procvičování látky. Školní psycholog je taková vrba na vykecání se, nic víc. Pokud někdo má opravdový problém, potřebuje skutečného, tedy klinického psychologa. A to školní psycholog není. Etoped má smysl, pokud by se žákovi věnoval soustavně, ne půl hodiny týdně. Většina škol ani žádného nemá. Asistent pedagoga by byl přínosem, pokud by měl pedagogické vzdělání a pracoval v tandemu s učitelem. Většina ale žádné takové vzdělání nemá a rozhodně takhle nefunguje. Někteří ani netuší, co vlastně mají dělat. Že mají nahrazovat kvalifikovaného speciálního pedagoga je směšné. Většina deklarované podpory dětem je pouze Potěmkinova vesnice za miliardy. Nakonec je to na učiteli. Pokud je schopný, poradí si systému navzdory. Pokud je méně schopný, někdo to odnese. Děti, učitel nebo všichni. Schopný učitel hlavně s nikým nebojuje. Ví, že to nemá smysl. Snaží se o maximum možného a o nemožné se nesnaží. Má svojí rodinu, svoje děti, chce dostávat výplatu a nechodit domů jako uzlíček nervů. Těžko mu to mít za zlé. Zvlášť, když mnoho ředitelů rozumí výuce jako koza petrželi, hlavně aby se čerpaly projekty, které postrádají smysl. Čím víc, tím lépe. A byrokracie? Víte například, že jsou školy, kde když chce učitel vzít děti třeba do muzea, musí podat písemnou žádost, jestli smí? Nestačí to ohlásit. Školství je v rozkladu a važte si každého učitele, který se vaše dítě snaží provést chaosem tak, aby to přežilo, a ještě ho přitom třeba něco naučí. Je to čím dál těžší.

Co furt mají Němci s tím Green dealem, když mají takovou ryzí divočinu přímo v hlavním městě?

K neuvěření není tento příběh, ale naivita prodávajících. Smlouvy jsou absolutní základ. Jedna věc je smlouva s makléřem o rozsahu poskytovaných služeb, zásadní je pak smlouva kupní se zájemcem o nemovitost. V té první musí být stanovena odměna pro makléře a to, že bude uhrazena z prodejní ceny. Makléři se tedy rozhodně neplatí v hotovosti např. jeho cestovné, návštěvy, konzultace a podobné blbosti. Dokud není prodáno, neplatí se mu zkrátka nic. O tom, co bude ve smlouvě kupní, rozhoduje prodávající, včetně ceny. Je to jeho dům. Není možné, aby si na zahradu cokoli skládal někdo, kdo nezaplatil ani rezervační poplatek. Teprve po jeho zaplacení je možné sepsat kupní smlouvu, kde až je napsáno, jak to bude probíhat dál. Pokud to tak neprobíhá, můžete se bránit. Pozor na to, kdy třeba náhradní bydlení řeší smlouva s realitkou, ale v kupní smlouvě o tom nic není. Když se na vás realitka vykašle, máte problém. Tyhle věci si řešte sami a v kupní smlouvě si na to stanovte dostatečně dlouhou lhůtu. Kupní smlouva rozhoduje, co musíte nebo nemusíte, ne ta s realitkou. Makléř dokáže dobře poradit i pomoci, vždycky je ale třeba mít také vlastní rozum, jestli je to opravdu makléř nebo někdo, kdo si jen tak říká.

Jedním ze způsobů, jak ulevit vlastní frustraci, je nakydání špíny na někoho jiného. Z tohoto úhlu pohledu mám pro článek autorky pochopení.

U krádeže musí být přítomen úmysl a to tady nebyl. Šlo pouze o omyl. Měl policii nechat zavolat s tím, že se ho pokoušejí okrást.

Na počet předchozích partnerů určitě někdy přijde řeč. Rozhodně to ale není téma podstatné pro začátek vztahu. Nějakou minulost má každý a taky je rozdíl, jestli se o tom baví osmnáctiletá dvojice nebo třicetiletá dvojice. Počet partnerů taky nemá nic společného s věrností. Spát se dvěma partnery současně je jistě něco jiného než s deseti postupně. Když si to partneři řeknou, je to spíš taková zajímavost a projev důvěry, nic víc. Normálnímu partnerovi je to jedno.

Takhle to dopadne, když se politikům přidělují trafiky ve státních firmách. ČSA byla prestižní značka mezi leteckými společnostmi. Měly obrovskou tradici a patřily k jedněm z nejbezpečnějších a nejrespektovanějších leteckých společností. Měly také vynikající vlastní technické zázemí na pražském letišti. To je řadilo do prestižního klubu leteckých společností. Pak byl místo zkušených leteckých odborníků do vedení společnosti dosazen neúspěšný politik Jaroslav Tvrdík a to byl začátek konce. Jeho nástupci rozprodali všechen majetek a definitivní konec byl už jen otázkou času. ČSA zanikly kvůli hlouposti a aroganci bývalého vedení, nebýt toho, do ekonomických problémů, které by ohrožovaly jejich existenci, by se vůbec nedostaly. Ale kde je dnes bývalým ředitelům, kteří to způsobili, konec. Špatně se určitě nemají.

Nic nedemokratického na tom není. FPÖ sice získala 28,8 %, ale není schopná sestavit většinovou vládu, protože předseda Kickl jako kancléř je pro případné koaliční partnery nepřijatelný. A pro FPÖ je zase nepřijatelné, že by v koaliční vládě kancléřem nebyl. Tudy tedy cesta k většinové vládě nevede. A proč by měla vládnout menšinová vláda, když ostatní strany vládní většinu dohromady dají? Volební výsledek pracuje se všemi hlasy, ne jen s hlasy vítězné strany. To je právě ta demokracie. Skoro třetina hlasů vítězné strany nereprezentuje celé Rakousko. Víc než dvě třetiny voličů volily jiné strany, jejich hlasy mají stejnou váhu jako hlasy pro FPÖ, tak proč by ty strany nemohly sestavit většinovou vládu? Ti, co to kritizují, vlastně říkají, že třetina by měla vládnout zbývajícím dvěma třetinám. Tak to přeci nefunguje. Být první ve volbách neznamená jisté místo kancléře. Důležitý je také koaliční potenciál, který FPÖ nemá. Nepotřebovala by ho v případě, že by získala 51 %, tedy většinu. To ale nezískala. A nikdo není povinný být ve vládě s někým, s kým v ní být nechce. Tak si nechte ty plky, že to má vzít do ruky ulice. Nemá. Má se respektovat výsledek voleb. A přesně to dělá rakouský prezident.

Král Karel III. je sice formálně hlavou Austrálie, ale skutečně jenom formálně. Pro domorodé obyvatele kromě proslovu nemůže udělat vůbec nic. To je záležitost australské vlády. Scéna senátorky je pouze politické PR, nic víc. Kromě toho, že byla sprostá a urazila australskou státní návštěvu, nedosáhla vůbec ničeho. Austrálie je britskou kolonií asi stejně jako třeba Kanada. Tedy kromě zdvořilostních návštev královské rodiny nemají nic společného.

Sám jste uvedl, že vulgarismus nebyl určený vám. Žák pouze zpracovával pro něj nepříjemnou situaci. Rozměr, že se vás snažil urazit a ublížit vám, jste svou reakcí do situace vnesl až vy. Tím jste to celé posunul úplně jinam. Z vnitřního konfliktu žáka nad špatnou známkou jste vytvořil konflikt mezi žákem a učitelem. Kdybyste to neudělal, žádný by nebyl. Pokud vám jeho reakce přišla nepřiměřená, mohl jste říct, že chápete jeho frustraci, ale vulgárně mluvit a mlátit do lavice ve třídě není vhodné a pokud chce, můžete si o tom promluvit později. Učitel by měl být tím, kdo řídí, co se ve třídě děje. Osobní problémy jednotlivých žáků by se ale neměly řešit před ostatními. Rovněž to není kdo z koho. Autorita je učitel a nepoměřuje ji před třídou s jednotlivými žáky. Pokud se nějaký žák snaží před ostatními vyvolat konflikt s učitelem, aby se před ostatními ukázal, učitel na takové poměřování sil v žádném případě nesmí přistoupit. On není na stejné úrovni s žákem. Tento žák ani nic takového v úmyslu neměl. Měl jste pouze štěstí. Situaci jste zbytečně vyhrotil a žák také mohl reagovat vulgarismem, tentokrát ale mířeným přímo na vás. Pak byste udělal co? Takovou situaci učitel konfrontačně nemůže vyhrát. A je to přesně ta situace, která může vyústit ve fyzické napadení jednoho či druhého. Kolika učitelům, kteří si mysleli, jak jsou dobří, už v takové situaci ujela ruka?

Závěr, jestli jste situaci vyřešil dobře, tedy zní ne, nevyřešil. Měl jste dát najevo, že o ní víte, ale přejít to, nechat opadnout emoce, vrátit se k tomu později a promluvit si s žákem v klidu o jeho pocitech.

Když budou lidi na nová auta mít, nepochybuji, že si je budou kupovat. Ale jezdí v průměrně šestnáct let starých. Čím to tak bude? Asi na ta nová auta nemají. Já bych si nové auto koupil klidně zítra, ale ekvivalent starého, v kterém jezdím a které potřebuji, stojí peníze, které rozhodně nemám, dokonce si na něj nemůžu (pokud mám zdravý rozum) ani půjčit. Co mě nadzvedlo nejvíc, byly ty výzvy na konci článku, že za to, že lidé nemají na nové auto, by měli být trestáni poplatky nebo dokonce zákazem jezdit aspoň v tom, na co mají. Dostupná cena auta pro člověka, který není vyloženě chudý, ale ani bohatý, tak, aby ho to nebolelo, je hluboko pod současnými ceníky automobilek. Přitom takhle drahá auta jsou specialitou Evropy. Všude jinde se normální auta za normální peníze běžně prodávají. Na co lidé mají se pozná podle toho, jaká je průměrná cena kupovaných ojetin. Dacia se toho kdysi chytila a za stejnou cenu nabídla lidem nové auto. To už ale dávno neplatí.

Je to jen osobní rozhodnutí. Lidé zaměňují základní životní potřeby a luxus. Přitom to není to samé. Žijeme v jedné z nejblahobytnějších a nejbezpečnějších částí světa. Svět byl vždycky nějaký a lidé žili své životy a měli rodinu. Když někdo děti nechce, má na to právo. Ale ať neříká, že je to kvůli válkám nebo klimatické krizi.