Jo jo, Francie, země kočovníků... 😆

V tom máte pravdu. Druhý stupeň je džungle. Něco o tom vím, jsem metodik prevence, takže to, o čem píšete, bohužel musím řešit, včetně jednání za přítomnosti OSPODu. To už ale nejsou situace, kdy by škola rodičům s něčím pomáhala. Ani nemá jak. To už je pouze vymezení červených linií, za které už jít nelze. Já měl na mysli případy, kdy paní učitelka zve rodiče do školy kvůli tomu, že Pepíček strčil do Aničky nebo Honzík při hodině neustále vykřikuje. Této povahy byl původní článek, na který jsem reagoval. To, o čem píšete vy, je něco úplně jiného a to, co jsem psal, tady samozřejmě neplatí.

I když jsem učil léta na obou stupních ZŠ, reakci jsem psal jako prvostupňový učitel. Kázeňskými opatřeními velmi šetřím. Pokud ho udělím, není o čem diskutovat. Mým cílem je nežádoucí chování odstranit, ne rozdávat důtky. Když někdo dělá něco, co dělat nemá, vyslouží si moji pozornost, nikoli důtku. Ve většině případů dojde k nápravě. Pak jsou projevy chování, za které dítě nemůže a trestat ho za ně nemá smysl. Nejpřísnější postih, který jsem za posledních pět let udělil za chování, bylo napomenutí třídního učitele. Rodiče za mnou běžně chodí, když chtějí. Nikoho ale nezvu kvůli něčemu, co mu mohu říci po telefonu.

Tohle nemá se svolávací akcí nic společného. Měl si sjednat pojištění asistenčních služeb. Tohle je klasická pojistná událost takového pojištění. Mimochodem Murphyho zákony platí stoprocentně. Každý, o kom vím, že se mu v zahraničí rozbilo auto, neměl pojistku. Nikomu, kdo si platil pojištění, se nikdy nic nestalo. Možná je to tím, že kdo myslí i na pojištění, nejezdí v křápu, ani když to je staré ojeté auto.

Já bych nenechal přes noc odstavenou v lese ani svojí třináctiletou ojetinu.

Není nic výchovnějšího než pohled na ožralého tatínka.

Jako učitel se snažím nikoho nikam nezvat. Jak to funguje doma, do toho mi nic není, a co se děje ve škole, s tím mi rodiče nemají jak pomoci. Obecně platí, že problémový žák má problémové rodiče, takže takové schůzky jen málokdy něco vyřeší. To, co rodiče udělat mohou, o tom jim stačí napsat nebo zavolat. Pozvání do školy bývá dnes spojené s tím, aby rodiče něco podepsali a v tu chvíli už to není o partnerství. Za podmínky, jaké má doma, dítě nemůže. A podmínky ve škole vytváří učitel, ne rodiče. Učitel by na ně neměl přenášet to, co má vyřešit sám. Týrání nebo zanedbávání, to je samozřejmě něco jiného.

To úplně nesouvisí s dějepisem. Dnešní děti obecně mají problém s lineární představivostí času. Generace, která ještě musela používat papírový kalendář, měla čas spojený i s prostorovým rozměrem. Podobně to fungovalo u analogových hodin. My starší vidíme čas jako určitou prostorovou výseč a časové úseky dokážeme lépe porovnávat. Děti jsou dnes obklopené digitálním znázorněním času, kde tento rozměr chybí. Časové úseky jsou pro ně více abstraktní. I když tedy znají čas nebo rok, neumějí si představit, kolik času uplynulo. Ani časová osa jim moc nepomůže, protože i na ní je tento prostorový rozměr vnímání potřeba. Nesouvisí to s inteligencí, je to smyslový handicap.

Zásadní informace je, že si to člověk musí nainstalovat sám. Takže reálná nebezpečnost je nula.

Aspoň, že jste to dočetl až k mému příjmení. Škoda, že jste nečetl i dál.

Pan Pavel sloužil jako voják před rokem 1989 i po něm. Narodil se v době, kdy padesátá léta byla minulostí, svět byl rozdělen na dva politické bloky a my jsme žili v jednom z nich. V té době to bylo dané. V roce 1968 jsme to velmi názorně poznali. To mu bylo sedm let, byl dítě. V osmdesátých letech to byl dvacátník, který v socialismu vyrostl. Já jsem také vyrostl za normalizace a jestli si někdo myslí, že v té době byli všude samí disidenti, lže si do kapsy. Za pád komunismu mohou ve skutečnosti dva lidé. Americký prezident Ronald Reagan, který SSSR označil za "říši zla" a rozhodl se ho uzbrojit až k ekonomickému kolapsu. Tím druhým byl Michail Gorbačov, který se pokusil reformovat nereformovatelné a celý Východní blok včetně SSSR se mu rozpadl pod rukama. Teprve pak bylo možné, aby lidé komunistické režimy postrčili k zániku. Pád Východního bloku překvapil všechny. Skoro každý na Východě žil s režimem v nějaké symbióze, ať byl ve straně nebo nebyl. Alternativou bylo skončit ve vězení. V roce 1990 vyvstala zcela nová realita a každý se jí chopil po svém. Pavel se angažoval v armádě nového demokratického státu, vydobyl jí mezinárodní prestiž a přispěl k přijetí do NATO. Pan Babiš, dříve prominentní pracovník zahraničního obchodu, začal pracovat sám na sebe a ne úplně čistými metodami se vypracoval na miliardáře. Co kdo dělal před rokem 1989 je v roce 2024 už asi jedno. Podstatné je, co kdo dělal mezi tím. V Babišově Penamu právě zasahuje policie kvůli neoprávněně čerpané dotaci sto milionů. Ať si o obou každý myslí, co chce. Ale ať to posuzuje v celku, ne jenom něco.

Upřímně? Práce s kolektivem není k ničemu, jsou to vyhozené peníze a promarněný čas, který by se dal využít třeba na procvičování látky. Školní psycholog je taková vrba na vykecání se, nic víc. Pokud někdo má opravdový problém, potřebuje skutečného, tedy klinického psychologa. A to školní psycholog není. Etoped má smysl, pokud by se žákovi věnoval soustavně, ne půl hodiny týdně. Většina škol ani žádného nemá. Asistent pedagoga by byl přínosem, pokud by měl pedagogické vzdělání a pracoval v tandemu s učitelem. Většina ale žádné takové vzdělání nemá a rozhodně takhle nefunguje. Někteří ani netuší, co vlastně mají dělat. Že mají nahrazovat kvalifikovaného speciálního pedagoga je směšné. Většina deklarované podpory dětem je pouze Potěmkinova vesnice za miliardy. Nakonec je to na učiteli. Pokud je schopný, poradí si systému navzdory. Pokud je méně schopný, někdo to odnese. Děti, učitel nebo všichni. Schopný učitel hlavně s nikým nebojuje. Ví, že to nemá smysl. Snaží se o maximum možného a o nemožné se nesnaží. Má svojí rodinu, svoje děti, chce dostávat výplatu a nechodit domů jako uzlíček nervů. Těžko mu to mít za zlé. Zvlášť, když mnoho ředitelů rozumí výuce jako koza petrželi, hlavně aby se čerpaly projekty, které postrádají smysl. Čím víc, tím lépe. A byrokracie? Víte například, že jsou školy, kde když chce učitel vzít děti třeba do muzea, musí podat písemnou žádost, jestli smí? Nestačí to ohlásit. Školství je v rozkladu a važte si každého učitele, který se vaše dítě snaží provést chaosem tak, aby to přežilo, a ještě ho přitom třeba něco naučí. Je to čím dál těžší.

Co furt mají Němci s tím Green dealem, když mají takovou ryzí divočinu přímo v hlavním městě?

K neuvěření není tento příběh, ale naivita prodávajících. Smlouvy jsou absolutní základ. Jedna věc je smlouva s makléřem o rozsahu poskytovaných služeb, zásadní je pak smlouva kupní se zájemcem o nemovitost. V té první musí být stanovena odměna pro makléře a to, že bude uhrazena z prodejní ceny. Makléři se tedy rozhodně neplatí v hotovosti např. jeho cestovné, návštěvy, konzultace a podobné blbosti. Dokud není prodáno, neplatí se mu zkrátka nic. O tom, co bude ve smlouvě kupní, rozhoduje prodávající, včetně ceny. Je to jeho dům. Není možné, aby si na zahradu cokoli skládal někdo, kdo nezaplatil ani rezervační poplatek. Teprve po jeho zaplacení je možné sepsat kupní smlouvu, kde až je napsáno, jak to bude probíhat dál. Pokud to tak neprobíhá, můžete se bránit. Pozor na to, kdy třeba náhradní bydlení řeší smlouva s realitkou, ale v kupní smlouvě o tom nic není. Když se na vás realitka vykašle, máte problém. Tyhle věci si řešte sami a v kupní smlouvě si na to stanovte dostatečně dlouhou lhůtu. Kupní smlouva rozhoduje, co musíte nebo nemusíte, ne ta s realitkou. Makléř dokáže dobře poradit i pomoci, vždycky je ale třeba mít také vlastní rozum, jestli je to opravdu makléř nebo někdo, kdo si jen tak říká.

Jedním ze způsobů, jak ulevit vlastní frustraci, je nakydání špíny na někoho jiného. Z tohoto úhlu pohledu mám pro článek autorky pochopení.

U krádeže musí být přítomen úmysl a to tady nebyl. Šlo pouze o omyl. Měl policii nechat zavolat s tím, že se ho pokoušejí okrást.

Na počet předchozích partnerů určitě někdy přijde řeč. Rozhodně to ale není téma podstatné pro začátek vztahu. Nějakou minulost má každý a taky je rozdíl, jestli se o tom baví osmnáctiletá dvojice nebo třicetiletá dvojice. Počet partnerů taky nemá nic společného s věrností. Spát se dvěma partnery současně je jistě něco jiného než s deseti postupně. Když si to partneři řeknou, je to spíš taková zajímavost a projev důvěry, nic víc. Normálnímu partnerovi je to jedno.

Záleží, v jakém je chata stavu a jaké má člověk nároky. Běžná údržba stojí drobné. Za týden toho člověk najezdí, že cesta na chatu v tom nehraje zásadní roli. Na chatu jezdím relaxovat. To se nevylučuje s manuální prací. Kdo má ale chatu jako pracovní tábor, má to nastavené špatně. Tak to měla generace našich rodičů a já to tak mít nechci. Určitě to nemám nastavené tak, že každý víkend se tam musí jet. Jo, je tam spousta práce. Ale to je právě fajn, že jí můžu dělat, když chci. A když nechci, tak nemusím. Pokud by to bylo jinak, postrádá chata smysl. Pro koho je to druhá šichta, ať ji opravdu raději prodá.

O tom to ale nebylo. Bylo to o tom, že matky jedináčků pěstují své děti jako ve skleníku a to jim rozhodně neprospívá.

Takhle to dopadne, když se politikům přidělují trafiky ve státních firmách. ČSA byla prestižní značka mezi leteckými společnostmi. Měly obrovskou tradici a patřily k jedněm z nejbezpečnějších a nejrespektovanějších leteckých společností. Měly také vynikající vlastní technické zázemí na pražském letišti. To je řadilo do prestižního klubu leteckých společností. Pak byl místo zkušených leteckých odborníků do vedení společnosti dosazen neúspěšný politik Jaroslav Tvrdík a to byl začátek konce. Jeho nástupci rozprodali všechen majetek a definitivní konec byl už jen otázkou času. ČSA zanikly kvůli hlouposti a aroganci bývalého vedení, nebýt toho, do ekonomických problémů, které by ohrožovaly jejich existenci, by se vůbec nedostaly. Ale kde je dnes bývalým ředitelům, kteří to způsobili, konec. Špatně se určitě nemají.