Škoda, že v článku nepřiblížili, jak funguje život v japonském vězení. Na YouTube jsou teď nové dokumenty – Japonsko se konečně rozhodlo povolit natočit více snímků na toto téma.

Není to jako "válet si zadek" v západních věznicích. Vězni v Japonsku jsou probouzeni v 6 hodin ráno, mají přibližně 30 minut na snídani a hygienu, poté nastupují do práce. Odpoledne mají oběd a pak opět práci. Kolem 7. hodiny večer je večeře, půl hodiny až hodina osobního rozvoje, a poté večerka a spánek.

Vše je přesně nalajnované a organizované. Vězni se musí neustále hlásit, stát za vyznačenými čarami na zemi nebo v celách. Nesmí se mluvit, kromě jídel a večerního volného času, kdy se však smí šeptat a komunikovat pouze v japonštině.

Popravdě si neumím představit takový život po 48 let, pokud je člověk nevinný. Je to noční můra.

Osobně trest smrti nepodporuji. Peníze vynaložené na soudy, odvolání a ubytování těchto vězňů by byly lépe využity v programech pro rehabilitaci zločinců. Neříkám, že každý zločinec má být propuštěn, jsou samozřejmě výjimky, které by měly strávit celý život ve vězení, protože jsou nerehabilitovatelní, ale naprostá většina se dokáže začlenit zpět do společnosti, pokud je rehabilitace provedena správně.

Informace uvedené v článku jsou zavádějící. Nejednalo se o dunu, ale o břeh. V Dánsku je skutečných dun jen několik a žádná se nenachází v uvedené lokalitě. Podle místních novin chlapci kopali jeskyni v břehu, který se na ně poté sesunul.

Na dánském pobřeží jsou břehy písčité, zpevněné trávou a porostem, a co se rostlin týče, vypadají jako louky u nás v Jizerských horách. Jakmile se přiblížíte k moři, břeh se mění ve strmý sráz, který je často vysoký několik desítek metrů. Rodiče tedy měli děti poučit, že je nebezpečné kopat hluboké jámy do břehu pláže.

Upřímně nechápu, jak je mohli nechat tak dlouho bez dozoru, zvlášť když je západní pobřeží Dánska viditelně rozervané větrem. Z vrcholků těchto břehů téměř všude teče voda v malých potůčcích, břehy jsou plné černého a kluzkého jílu, a téměř na každém kroku, nahoře i dole, jsou cedule varující před sesuvy, protože celé západní pobřeží je 'ukusováno' větrem a sesouvá se do moře.

Na paní jsem zrovna myslela asi před týdnem. Letáky s tím, že se pohřešuje, byly vyvěšeny od Zličína až po Malešice, jen co jsem osobně mohla vidět. Mám na Zličíně rodinu, co bydlí nedaleko příbuzných této paní, a zrovna asi před dvěma týdny jsme se na ulici bavili o tom, jak je hrozné, že se ještě pohřešuje.

O paní se doma starala její dcera, a rodina i sousedé opravdu běhali horem dolem a snažili se ji najít.

Jestli na chudinku přišel akutní Alzheimer, kdy se stav člověka může zhoršit například horkem (a že těch horkých dnů bylo), a ona buď dojela/došla až do Hostivic v nějakém zmatení... až mi z toho běhá mráz po zádech, jak jí asi bylo. Hostivice jsou od Zličína autem kousek, ale jestli se tam v přírodě chudák paní motala bůh ví kolik dní zmatená, vystrašená, hladová a žíznivá, než nakonec padla u rybníka... možná se chtěla napít... Je to tragédie ale takový člověk dokáže až moc lehce "proklouznout" a odejít.

Budiž jí země lehká a hodně sil pozůstalým.

Chudák kluk, vím, jaké to bylo být takhle mladý, a člověk v tomhle věku ještě všechno pořádně nepromyslí. Ono se to z domova v klidu u počítače soudí. Prostě udělal hloupost, dostal se kam neměl, a kde to neznal a zřejmě zpanikařil. Mohl by v tom hrát i úlohu úpal nebo úžeh z horka a strach z toho být někde sám, že raději volal kamarádce než někam jinam pro pomoc. Nebo i pocit, že je mu to trapné, aby ho někdo přišel zachraňovat, třeba nechtěl vyvolávat zbytečnou paniku.

Nesoudila bych ho, spousta z nás nemá tušení, co by dělala v jeho kůži. Jen doufám, že se najde, než bude pozdě, má celý život před sebou. Pro jeho rodiče to musí být také hrozné.

Já nevím, co řeší, vždyť sem z těchto milých zemí přijelo tolik doktorů, tak si teď asi pro nedostatek materiálu na pitvách trénují své schopnosti na živých lidech. A ještě chudáci musí používat nože, protože jim to ošklivé Německo neposílá do schránek zdarma skalpely.

Na YouTube je několik dokumentů o této kastě lidí v Indii. Všechny jsou srdcervoucí a pro otrlé povahy. To, že někdo z "vyšší" kasty znásilní nebo zabije ženy z té nejnižší, se tam děje pravidelně a úřady to neřeší. V jednom dokumentu dokonce ti podlidé odvlekli mladou holku do pole, kde ji brutálně znásilnili a poté zaživa upálili. Její rodina dostala jen ohořelé zbytky.

Její otec tam plakal žalem a rodiny těch zmetků, co to udělali, na to jen mávli rukou a řekli: "Vždyť jsme jim dali peníze jako odškodné."

Naprosto nepřistupují k těmto lidem jako k lidem. Té paní v článku je mi strašně líto. Nejen, že si prožila peklo, ale ještě nemá ani únik. Jakákoli psychologická pomoc je naprosto vyloučená vzhledem k tomu, že většina lidí z této kasty žije v naprosté chudobě a bez vzdělání.

V Indii jsem strávila 2 roky služebně a je to nepochopitelný svět. Na jedné ulici stojí luxusní 8patrový obchodní dům a vedle vily se soukromými jezery v zahradách a před tím na ulici za plotem táboří lidé ve stanech udělaných z plechu a plastových pytlů a vaří na zemi na ohníčku a nikomu místnímu to nepřipadá divné.

Chudák paní, že jim to není trapné takhle se chovat k 92letému člověku. Opravdu pochybuji, že to, že nasype sýkorkám do krmítka, přitáhne hejno racků nebo holubů. Soused by si měl dát obklad na hlavu, aby se z toho vzteku a stěžování ještě nerozstonal.

Kdo nikdy nezažil život s depresí a jinými mentálními poruchami, nemůže to pochopit. Pokud člověk trpí fyzicky a je to vidět, lidé to chápou a jsou nápomocní. Trpět těžkými depresemi je pro kvalitu života stejně těžké jako mít třeba poslední stádium rakoviny, bohužel to na lidech není vidět a spousta lidí v okolí takového člověka mu řekne: nebuď smutný, není to tak hrozné, ono tě to přejde, nemáš důvod být takhle smutný, a tak dále.

Je to neléčitelný stav a v mnoha případech se nedá zlepšit ani medikací. Je to jako žít v životě bez barev. Vše je utlumené, jen smutek, prázdnota a vztek často přetrvávají.

Tuto mladou dívku chápu. Odešla důstojně a nemusela se někde věšet nebo skákat pod vlak či jinak ukončovat své trápení a jsem pro to, aby to bylo možné všude a každému. Člověk by měl mít právo odejít s důstojností a podle svých vlastních představ at už bojuje s jakoukoliv bolestí a neléčitelným stavem.

Přeji mnoho sil jejímu partnerovi a přátelům i rodině, i když píši, že se s nimi 6 let neviděla.

Hezky clanek, jen bych rada poukazala na fakt, ze na uvodni fotce nejsou Josefa a Růžena Blažkovy, ale Daisy a Violet Hilton.