Krásná písnička, krásně nazpívaná. Měla jsem z ní husí kůži 🙂 Pohádka vypadá dobře, už se na ni těším. A snad se na ní konečně podívají i moje děti 😄 Ten šedošedý originál z padesátých let minulého století mám ráda já a milovala ho moje maminka, ale dětem narozeným v tomto století už nic neříká. Tohle by se jim mohlo líbit 🙂
To se stane. Když má někdo za manželku nafrněnou káču a má dostat státní vyznamenání, tak jí musí vzít s sebou do výsostných míst, kam by se jinak podívala maximálně zavřeným oknem.. Té to tak zamotalo hlavu, že zapomněla na pokoru a vděčnost a plivla nehoráznosti na lidi, kteří, narozdíl od ní, něco jsou..
Souhlasím. Deavadesátky byly nejkrásnější léta. Po revoluci jsme byli nadšení z nabyté svobody, plní elánu do nových věcí a možností, které se otvíraly. Lidi byli šťastní a jeden k druhému mnohem vlídnější, než kdy před tím i potom. Svět byl po rozpadu komunistického bloku nabitý pozitivní energií a otevřeností! Kde to dneska je.. 🙁
"Nicnedělání svědků a sousedů nakonec dívku stálo život" ?! To myslíte vážně? Život jí stálo něcodělání její vlastní rodiny!! A že se to svědci báli hlásit? Tomu se vůbec nedivím. Ohrožení ze dvou stran - od úřadů za rasismus a multikulturní nesnášenlivost a od těch pachatelů možná to samé, co dělali holčičce..
No, je otázka, jestli to byly "údery do hlavy" nebo pohlavky.. Dnes se každý pohlavek hned klasifikuje jako ublížení na zdraví.. Každopádně bych nechtěla, aby moje děti cizí člověk pohlavkoval. Na druhou stranu by si moje děti neotevřely plechovku pití v obchodě před zaplacením bezdůvodně. Já sama jsem si párkrát otevřela vodu a napila se ještě před zaplacením, protože jsem buď dostala záchvat kašle nebo měla žízeň. Děti, když byly malé, vozily se v košíku a jedly při tom rohlík. Rohlík jsme vždycky u pokladny nahlásili a zaplatili.
Ale taky se mi stalo, že jsem si něco koupila a až doma zjistila, že to bylo někým načato, ukonzumováno a následně vráceno do regálu. Je těžké soudit tu konkrétní situaci, když o ní nic nevíme. Jasné je jen jedno - všechno vede k tomu, že se člověk raději do ničeho nemíchá, nic neřeší a hledí si jen svého. Což v mnoha ohledech není dobře..
Asi na to cestování několikrát ročně máte! Narozdíl od většiny obyvatel ČR. Sedí doma ne z lenosti, ale protože jim nic jiného nezbývá. Jsou rádi, že mohou cestovat alespoň prstem po mapě nebo prostřednictvím televizních dokumentů. Od Vás je velmi arogantní se jim posmívat! Tak snad máte i na ty poplatky za konverzi měny. My, co na to nemáme, se bojíme hlavně dalšího zdražování, které zavedení eura přinese. A kdo říká, že ne, lže!
Moc hezky napsaný článek. Čtivý, bez chyb gramatických i pravopisných 🙂 A k zamyšlení. To bych na Médiu nečekala. Super! A souhlasím s tím, co je v něm napsáno. Taky mám dojem, že ty nezadané ženy jsou dnes příliš náročné. Na ty potenciální protějšky, ne už tak na sebe 🙂 A neochotné slevit nebo se přizpůsobit. Muži jsou možná otevřenější. Ale taky to neplatí obecně. Příběh paní Věry není neuvěřitelný, i když je to třeba žena racionální a inteligentní. Manipulátoři prostě umí zahrát na tu správnou strunu.. 🙂
2
Sledujících
0
Sleduje
2
Sledujících
0
Sleduje
Teď jsem si velmi bytostně uvědomila, že jsem si pod stomeček nikdy nic nepřála 😮 Ani jako dítě 😮 😮 Jsem divná?? Miluju Vánoce! Celý život, už od dětství, velmi vnímám jejich atmosféru a kouzlo 🙂 Ale nikdy jsem si nic nepřála. Z toho, co jsem dostala jsem se buď radovala nebo ne. Jednou jsem dostala brusle a byla jsem z toho velmi rozčarovaná.. A potom byli asi velmi rozčarovaní moji rodiče, protože jsem brusle odložila s poznámkou “tak tohle jste teda nemuseli..” Do dnes se mi tahle vzpomínka vrací a bolí. A víte proč? Protože rány, které člověk v životě utrží od druhých, časem zapomene, ale rány, které rozdal (hlavně těm, které miloval), se mu bolestně připomínají po zbytek života..
Nechtěla jsem bruslit. Ale pak mě to tak chytlo ,že jsem se do bruslení úplně zamilovala 🙂 A to byl trest za moji zpupnost 😃
Na druhou stranu jsem vždycky velmi řešila, co komu dám. Obdarovat někoho tím správným dárkem, který mu udělá radost, mě naplňovalo opravdovým štěstím. Vzpomínám si, jak jsme kdysi, v krajině mého dětství, s maminkou sedávaly u ozdobeného stroměčku (už několik dní před Vánoci) a řešily zásadní otázky tohoto světa. Přály jsme is (skutečně a upřímně) světový mír a aby byly všechny bytosti ve vesmíru šťastny... To jediné si přeju pořád, každý rok znovu a znovu, a ještě nikdy se mi to nevyplnilo.. 💖
1 odpověď