Já jsem v devíti letech začala mít problémy s občasným zahleděním. Rodiče mě dali zkontrolovat v Motole (nevím zda mag. rezonance či CT), ale nic se prý nenašlo. Ale mě problémy pokračovaly dál. Tak mě nechali zkontrolovat na Vinohradech a tam ihned zjistili nádor na mozku. Naštěstí nezhoubný. Naši se vrátili do Motola, jak to, že na to doktoři nepřišli a oni jen, že záhadně se ztratily všechny papíry... 🤔 To sotva. Na Homolce mě úspěšně operovali tehdy zánovním gama nožem. Ale po nutné prvotní biopsii ještě před gama nožem mi na mozku vznikla jizva a pak o několik let později se mi záchvaty začaly objevovat. Lékaři na Homolce říkali, že je to díky té jizvě. Kdyby byla menší,tak je mít nebudu. Záchvaty trvalý 19 let, protože léky mi na ně nezabíraly. Ale přesto jsem při nich porodila děti a vcelku normálně fungovala, a to i v práci. Až v roce 2020 mi byla provedena 7 hodinová operace (paradoxně v Motole) kde mi byla odebrána část mozku odkud záchvaty vycházely. U té operace bylo jen riziko, že poté mohu přestat chápat, kdo mi co říká, ale naštěstí vše proběhlo v pořádku. A doposud jsem opravdu bez jediného záchvatu. Zatímco do operace jsem mívala i 14 záchvatů do měsíce. V Motole vše nešťastně začalo, ale i dobře skončilo. Je to vše jen o lidech.
Tyto víčka vždy odtrhávám a vadí mi. U trhání víčka se mi občas stane, že voda vycákne anebo mi po zpětném uzavření láhve přesto voda vyteče. Nedávno, ač jsem se snažila láhev pořádně zavřít, jsem to přesto zavřela špatně a zbytek vody se mi v kabelce vylil, takže jsem měla vše mokré, včetně dokladů. Nikdy se mi to předtím nestávalo. Než přišel tento přiblbly a dle mého názoru zbytečný nápad z unie.
Znám to dobře.Vyrostla jsem v bytě 49m čtverečních. Byli jsme tam tedy čtyři. V našem pokoji kde byl i brácha měl táta ještě i svou kancelář- dělal jako pojišťovací makléř. Takže zabral jeden stůl, druhý jsem měla já a třetí byl hned u dveří,takže kdo by vešel do pokoje tak se okamžitě přerazí o židli. Tudíž brácha se vždy učil na zemi v obýváku. Jako dítěti mi to ani tak nepřišlo. Bydlela jsem v něm však i se svou rodinou a ve čtyřech se tam vážně být nedá. Byla jsem ráda, že nakonec jsme měli možnost se přestěhovat do domku na vesnici. Obzvlášť, když se mi za necelé dva roky poté nečekaně narodilo ještě třetí dítě.
Článek mi přijde trochu mimo. Je to o tom, jak si to kdo umí zorganizovat ,zařídit a jak prostě stíhá. Sousedka naproti u nás měla dvě děti a při mateřské v klidu vystudovala vysokou školu. A rozhodně své děti nezanedbávala.
Navíc většinou jsou na to dva, ne? byl jsem zvyklý pomáhat, nakupovat, uklízet, přebalovat, chodit s dětmi ven... Neviděl jsem v tom žádný problém A přišlo mi to naprosto normální a dělal jsem to rád.
Já se bohužel této pomoci nedočkala a momentálně jsem z toho na práškach. A i tak se manžel o moc nezlepšil.
To nemůžete myslet vážně. Vy se obáváte, vy si myslíte, vy máte obavy... Vy na medicínu nejste odborník, ale přesně víte, jaké vlastnosti musí lékař mít. Vy nemáte žádné právo určovat své dceři, co bude v životě dělat. A to, jestli má na medicínu schopnosti, ukáže až čas. Vy o tom nemáte co rozhodovat. Asi vymyšlený článek, protože takto sebestředný rodič snad nemůže existovat.
Myslím, že existovat může. Chtěla jsem studovat farmaceutického laboranta,v záloze bylo možné vybrat ještě jiné obory,jen obor oční technik se mi nějak nelíbil, což jsem i rodičům řekla.Farmaceutickeho laboranta jsem nakonec nedosáhla,ale poštou pak přišlo potvrzení, že mne škola bere na očního technika, protože to byl nový obor,kde brali i bez zkoušek. Rodiče mě tam tajně zapsali.Byla jsem tehdy naštvaná, oni to jen okecavali, že je to perspektivní obor.Pak se mi ve druháku omlouvali, protože tento obor je jen sama matematika na kterou zrovna nejsem. Nakonec jsem školu zvládla a i tento obor mne baví,ale také to teoreticky mohlo dopadnout jinak. Svým dětem toto rozhodně dělat nebudu.
To je smutné - a co na to Vaši rodiče? Jak to řešili?
Přesně už nevím. Řešili to s třídní učitelkou,ale ta toho moc neudělala. A nebo přemýšleli o přesunu na jinou školu,ale nakonec mě nechali na té původní. Naštěstí v osmé třídě přišla nová žákyně, brzy jsme se spolu skamarádily.Třída,hlavně ti kluci to ještě na mě zkoušeli,ale později toho nechali, protože už jsem to díky spolužačce tolik nevnímala.
Vidíte, já jsem z té generace "kdysi" a ze šikany jsem se dost hroutila.
Vy jste evidentně šikanu nezažila a netušíte o čem píšete. Ale povyšovat nad dítě se umíte, to jo.
Taky jsem se ze šikany hroutila.V roce 1996-1997.V sedmé třídě se mi kluci smáli, když zjistili že jsem po operaci nádoru na mozku. Výsměch,urážky,kradení věci,plivání na oblečení,to bylo neustále. Blbý bylo, že proti mě poštvali celou třídu,takže jsem neměla jediného kamaráda.
I mlady lidi jsou invalidy, poznam takove a maji i prukazku a nepoznas to hned, protoze maji treba schizofrenii, takze na pohled pusobi normalne 🙂
Pritom staci normalne rict. Vyzkouseno, pan jednou prisel, rekl, ukazal prukaz a mel hned misto 🙂
To ano.I já jsem ještě před 4 lety měla nárok sedět, jelikož jsem 20 let trpěla častými epileptickými záchvaty.Ale já přesto starší lidi pouštěla sedět, a to i v případě, když jsem do toho byla ještě těhotná.
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Jsem už 11 let na rodičovské a nyní, když půjde nejmladší tříletý do školky, se chystám konečně do práce. Tak doufám, že si od dětí opravdu trochu odpočinu. Je to kolikrát o nervy a i manžel kolikrát říká, že v práci je to lepší.