Nemělo by se k článku uvádět, že si autor tak vydatně pomáhá AI? ;)

Děkuji za poučné čtení.

"Padni, komu padni!" jen co je pravda! Tedy aspoň na oko. Nikde v článku nepadlo jméno advokáta pana Tomáše Sokola, nejlepšího trestního advokáta v zemi. Je jen na fotce, a i její popisek je bez jeho jména. No, pánové, vynikající práce advokáta, mizerná vizitka pro český právní systém. Moc jste důvěře lidí v něj nepomohli... Na úplatcích předá 850 tisíc, ale pokutu dostane jen 200. Ale děcka, co jela na černo v MHD, necháme exekutory sedřít z kůže jen co je jim 18, a v podstatě jim zdemolovat život dřív, než začal. A to prý je ochrana dětí jedním ze základních pilířů našeho právního systému! Prdlajs, základním pilířem je ochrana gangsterů s bílými límečky. Ještě chvilku to tak nechme a on si to přebere dav. Hrozně se tady hřeší na to, že jsme tak "sametoví"/bezzubí.

Á, to už tady chvíli nebylo. Takže tady máme po 4 měsících na Seznamu ('Ukončil služební poměr, bere výsluhu a dál dělá stejnou práci - už to zastavme') další tendenční článek proti výsluhám, tož si to nadávání užijte.

Velice mě pobavilo, jak někdo jde do ozbrojených složek proto, aby po 15 letech odešel s výsluhami 😄 (Hint: Zkuste si zjistit a přidat informaci, v jaké výši by taková výsluha byla, když už by měl onen jedinec to štěstí, že by se třeba v současném kariérním řádu armády na těch 15 let dostal.) To jsou ti blíže nespecifikovaní 'klritici' pěkně mimo.

Další upřesnění: Výsluhy se sice valorizují ve stejných termínech jako důchody, ale jen polovičním procentem inflační složky navýšení, nikoliv složky navýšení základu. Věta výsluhy se valorizují jako důchody je tedy dost nepřesná. Např. poslední zvýšení bylo 0% 😉

Vytahovat průměr deseti nejvyšších výsluh (navíc na jako první částku výsluh v článku) není nic jiného než zneužití principu kognitivního zkreslení 'kotvení'.

V době své služby jsem dělal nějakou dobu i tiskového mluvčího a můžu zodpovědně říct, že sedm z deseti novinářů jsou looseři, kteří nejen že nemají schopnost (nebo čas) pochopit kontext, ale jsou natolik líní, že si 'před akcí' ani nezjistí základní, veřejně dostupné informace a jsou schopni napsat jakoukoliv hovadinu. Na ověřování není čas. Bohužel, pane autore, při Vaší honbě za skandálem/mírou vyvolaného rozčílení čtenářů, a tendečností článku Vás do těch třiceti poctivých procent žurnalistů zařadit nemohu.

Podobná zkušenost. Bohužel.

Na jednu stranu se tváříte, jako pokroková žena, ať už to znamená cokoliv, na druhou stranu pocit "přehlíženosti jako inventáře bytu" si jako žena přivlastňujete pro ženy. Já třeba zrovna z tohoto důvodu předchozí vztah ukončil. Partnerka mě už k ničemu nepotřebovala, intimita vyprchala a z partnerství se stal vztah spolubydlících, kteří dělají, že si toho nevšimli. Vztahy jsou vždy o těch dvou a jejich práci na všech třech prvcích: sobě, tom druhém a vztahu samotném jako třetí osobě, která má své potřeby, aby se udržela intimita. Ne o mužích nebo o ženách v plurálu. Pokud to vidíte takto, bojím se, že Vás okolnosti budou stále dokola nutit k podobným zjednodušujícím úvahám při marné snaze hledat odpovědi na složitou otázku "proč to nefungovalo"? Osobně jsem při svých zkušenostech dospěl k tomu, že muž a žena (nebo obecněji každý z nás v dnešním rozšiřujícím pojetí, ať si o tom myslí kdo chce co chce) mají odlišné některé charakteristiky (díky Bohu!), které se v partnerském životě doplňují. Někdo to klidně může mít naopak a je to v pořádku, pokud jim to tak vyhovuje. Ale představa: 'každý z nás se uživíme, budeme tedy doma dělat všechno napůl' není neobjevenou svobodou muže a zpravidla ani jeho nepřiznanou touhou. Ani ženy. Mám pár kamarádů, kteří doma pro ženu udělali první poslední a výsledek? Nevážily si toho. Připadaly si snad zahanbené? Nepotřebné? Znuděné? Nevím. Ale rozhodně to nefungovalo a milé kamarády odehnaly. Představa, že to pomůže vybudovat ztracenou intimitu zanedbanou jedním nebo oběma aktéry je oblíbenou emancipační utopií.

Jako bývalého vojáka z povolání se mě téma týká. Mám námitky vůči argumentaci i celkovému vyznění článku. Pokud vím, výsluhy se týkají policie, vězeňské služby, celníků, hasičů a vojáků. Důvody, proč je výsluha pobírána, které jsou v článku uvedeny, jsou ovšem neúplné a v důsledku zavádějící. Po dobu služby jsou zaměstnanci těchto profesí kráceni na svých občanských právech. Zejména pokud jde o ochranu života a zdraví, politické aktivity (sdružování a aktivní působení), kromě omezených možností nemohou podnikat a pod. Můžeme se bavit o tom, nakolik je takové krácení účinné, nebo kolik ze zaměstnanců taková omezení skutečně postihnou, ale je to tak. Výsluhy jsou podle mne tedy také kompenzací za tato omezení. Jde tedy o obchod: já se po dobu zaměstnání nechám dobrovolně omezit na svých právech za následnou odměnu ve formě výsluhy. Tento obchod mohl uzavřít kdokoliv, kdo byl zdravotně, fyzicky a psychicky způsobilý. Jedná se tedy o formu podobnou koncepci důchodů.

Další věcí je výše výsluhy. Rozvášňovat se nad konkrétními prominentními případy je přinejmenším tendenční. Zajímavé údaje jsou průměrné výše výsluh, tedy "od 14,5 tisíce u bývalých celníků až po 31 tisíc u bývalých příslušníků Generální inspekce bezpečnostních sborů" (viz původní článek kverulanta), medián by byl ještě názornější. Pro úplnost ještě doplním, že výsluhy jsou valorizovány stejně jako důchody (jsou na valorizaci důchodů navázány), a to polovičním procentem inflační složky valorizace důchodů.

Řeším podobnou situaci s dcerou po tom, co se mi s novou manželkou narodilo před dvěma měsíci dítě. Nehledal bych naslepo původ potíží v jednom, nebo druhém rodiči, ačkoliv zapojení právníka naznačuje nezvládnutí jejich vzájemné komunikace, resp. schopnosti dojít ke shodě. I to poznávám na vlastní kůži. Spíše si myslím, že se jedná o stav, kdy prvorozené dítě vidí v novém přírůstku svou idealizovanou představu o "dokonalém štěstí, že se mu tatínek věnuje, zatím co ode mě a maminky odešel". A to bolí. Navíc domácnost s miminkem zásadně mění svůj provoz, aby se přizpůsobila novému přírůstku. To celou věc umocní a přidá u prvorozeného pocit ztráty zájmu a nejistotu. Těžko se vysvětluje náctiletému člověku bez životních zkušeností, že úplná rodina není vždycky lepší, než dva rodiče, co spolu vycházejí za cenu života v jedné domácnosti jen s jedním z nich. Na svého sourozence se teď dívá se směsicí pocitů odstrčení, žárlivosti a nejistoty: "Co teď se mnou bude?", "Jsem mu úplně volný?" a "Jak mi to mohl udělat?"