A přitom by jen stačilo,se s maminkou domluvit,že případné problémy jdou "na její triko" a škola o pobytu psa nic neví..Přece areál školy není neprodyšně uzavřený - to bývá až budova škola a tam pes nechodí.Pravděpodobně to je škola někde na vesnici...A děti mají vědět jak se k cizímu psu chovat! Rozumní rodiče toto učí už školkové děti.

Můj muž měl psa - pouliční směs. Ten ho doprovázel do školy každý den a taky na něj celou dobu čekal.Ležel vedle schodů u vchodu do školy.Když bylo škaredě,schoval se do přístřešku na kola.Nikomu nevadil,nikdo ho nevyháněl.Když bylo horko,tak mu školník ještě donesl misku s vodou.Chodil s ním několik let! Dnes se ze všeho dělá věda.Tento pes, taky děti jen doprovází do školy a ze školy - do třídy (dle článku) s nimi nechodí! Je tady "stopadesát" příspěvků,ve kterých se řeší dětské alergie a panický strach ze psa ve třídě....a spousta pisatelů, si vůbec nepřečte pořádně článek,kde je výslovně napsané,že pes, je jen na školním pozemku a dovnitř nechodí.Člověk by měl žít a ne stále vymýšlet scénáře "co by,kdyby"...

Jenže to byla plnoletá osoba a ne 13 leté dítě.To si fakt děti nedovolily. A nic se netajilo,pamatuji si,že to bylo normálně popsané v novinách...

To by jste mohl jako muž.Kdyby jste byl žena,nedošel by jste beztrestně ani na konec ulice.Muži si to "ošéfovali" velice dobře.Na každý protest je utvořen zákon a pokud se žena ozve - beztrestně ji zabijí.Pak se taková situace žen změnit nedá..

I to bylo z lásky.Taky jsem to manželovi dělala,když mi chodil uždibovat.A až to bylo hotové,tak z lásky nandala plný talíř. Na dovolenou jsme bez sebe nejezdili,protože jsme spolu byli rádi.Manželství chce společné zážitky..Rádi jsme jeden druhého poslouchali,třeba i sny toho druhého.Partneři mají toho druhého "slyšet" a nebýt sobci. Když je láska a pochopení,i ty mráčky se v manželství lepší řeší.Mě se zase zdá,že dnešní "mladí", problémy řešit nechtějí,utíkají od nich a pak ze vztahu.I my jsme někdy měli výměnu názorů (nikdy před dětma,třeba dospělýma),ale to usmiřování pak bylo "něco"...Manžela mě vzala nemoc po 44 letech krásného manželství...

To není foceno u nás. Stejnokroj nosily děti v Sovětském svazu, Polsku, Rumunsku, Bulharsku...V padesátých letech se u nás nosil pionýrský šátek,ale stejnokroje nebyly nikdy.

Tak vy jste psali násadkou...moje první psaní bylo obyčejnou tužkou.Kdo hezky psal,tak si pak mohl donést plnicí pero - někdo po vánocích.Vzpomínám si,jak mi tatínek ořezával tužku nožem a já se bála,že se řízne do palce.Strouhátko na tužku, jsem měla až později.Dostala jsem ho jako dárek na Mikuláše a byl to červený balonek-kopačák.

Já jsem nastoupila do první třídy v roce 1964.Tehdy mě paní učitelka přeučovala,ale jen při psaní,při malování to už nikomu nevadilo.A přeučovali mě jen v první třídě,pak už na to nikdo netlačil a já psala obouruč.V osmé třídě jsem si zlomila komplikovaně pravou ruku (klíční kost a pažní) a tehdy jsem poznala výhodu leváctví.Dnes píšu pravou,všechno jiné dělám levou.Když je ale třeba,ještě to levou rukou jde.Ale je zajimavé,že rukopis psaný pravou rukou se hodně liší od psaného textu levou rukou (jako by to psali 2 rozdílní lidé)

Já jsem začala chodit do první třídy v roce 1964.Psala jsem levou rukou a paní učitelka mě trpělivě přeučovala na praváka.Dopadlo to tak,že jednu dobu jsem psala obouruč,dnes píšu pravou ale levou rukou kreslím a dělám všechnu těžší práci.Začínali jsme psát obyčejnou tužkou a kdo psal hezky, mohl začít psát plnicím perem. Inkoust se ze skleničky bral do pera pístem nebo černou gumovou hadičkou (podobná byla u kapátka do očí). Číňan -propiska se objevila,když jsem byla v šesté třídě.Měla zahnutou špičku a psala krásně tence. Moc ráda jsem ji vyměnila za obyčejnou propisovačku a psala jsem s ní na střední a pak i v práci.

Roky 1970-1978 - 8 tříd - to je blbost.Končila jsem v roce 1973 a v té době byla povinná docházka devítiletá.Tak jste nemohl končit základku ve 14 letech v osmé třídě.

Ono si moc nevyberete. V té době, byla rozšířená stavba štokáčů...a to je kostka s bydlením v přízemí a v patře...,byl dvougenerační.Dnes v nich přebývají většinou starší lidé.Stavěli to mladí pro sebe a pro své děti - bydleli nahoře a dolů se brali na bydlení rodiče.Ti už většinou nežijí a "děti" se odstěhovaly.A pak to vypadá tak,že v patře se 20 schody bydlíme my,co jsme postavili,ale už zestárli.Brát si někoho do podnájmu moc nejde.Bez uprav to je dosti otevřený dům a soukromí nikde.Kdybych mohla-stavěla bych šumperák.Jenže nám to v roce 1980 nepovolili.

Moc jsme ho chtěli postavit.Nebylo nám to povolené,že by rušil "ráz obce".Byly povolené jen "škatule" - štokáče.Ten jsme zase nechtěli my.A myslíte,že ze štokáčů máte přímý vstup na terasu,balkon a pak na zahradu? Barák pro dvě rodiny - v dnešní době neprodejný a ekonomicky nevýhodný.Kolikrát projektovaný jako jeden dům a žádné soukromí...

Kdyby to byly problémy jen ze staršími.Sousedi pod náma, měli problémy se sousedkou.Zemřela stářím a oni si oddechli,že už bude klid.Její dědici jsou mladí lidé a pokračují tam,kde jejich maminka skončila.Taky jim vadí i tulipán u společného plotu...

Nevěřte tomu, i v truchlení pomoc potřebujete.Zvláště,pokud doma máte další děti,kde musíte fungovat jako máma.Je pro matku strašně těžké žít normální život a nedát na sobě znát bolest a zoufalství. Jsou lidé,kteří se zhroutí a nedokáží fungovat v rodině ani v práci. Děti,které tady zůstanou, mají právo žít šťastný život. To s nešťastnými (a zoufalými) rodiči ve fázi truchlení,nejde.A hospic? - to nejlepší co může na konci života být. Napřed nám zemřel syn a krátce potom onemocněl manžel.Doba kovidová a zákaz návštěv v nemocnici,i když manžel umíral.Věděli to lékaři,věděl to on i já..a nesměli jsme se vidět.Posledních 11 dnů už hospic-Citadela.Pro mě i v tu dobu, běžně návštěvy a poslední dny, 24 hodin s manželem..Měl zdravotní péči,kterou doma dostat nemohl. A my spolu šli životem 44 let - ve zdraví i nemoci..do posledního dechu jsem ho držela za ruku.A sestry? -andělé!

Přežít své dítě,je to nejhorší,co potká rodiče. Setkala jsem se, se smrtí v okolí (babičky,dědy,maminky...).Nic se nedá srovnat se smrtí vlastního dítěte.A je jedno,jestli je dítě malé,nebo už dospělé.Když mi zemřel dospělý syn,"puklo mi srdce a odešlo mě půl", zároveň s ním.Okolí se neumí k pozůstalým rodičům chovat.Bojí se s vámi mluvit o čemkoliv -s obavy,aby se vás nedotkli a neublížili.Já jsem po odchodu syna potřebovala o to mluvit,manžel zase ne.S nikým cizím,ani se mnou.Odrazilo se to i v našem manželství,které bylo do té doby pevné.Bolest ze ztráty dítěte nikdy nezmizí,jen se s ní musíte naučit žít. Můj syn byl bojovník,věděl,že umírá a přesto bojoval ještě 5 měsíců...a já musím bojovat o život.Pokud možno,takový,jaký byl před odchodem syna.Je jednodušší se tomu všemu poddat a jen přežívat.Ale to bych se před synem musela stydět.Už to je 9 let a dnes už vzpomínám na syna se slzami,ale i úsměvem.Posílám sílu a myslím na vás.

Na to by musel mít VŠ,protože s člověkem,co má jen maturitu, se už ani nebaví....Osobní zkušenost...Běžně práci,kterou dělaly holky s maturitou,už obsadily děvčata s výškou...může umět daleko více,ale vzdělání, hraje velkou roli...

Za stolem je posudkový lékař a když vás pozvou před komis na přezkoumání vašeho stávajícího zdravotního stavu - tak je už rozhodnuto dopředu.Před lety mému synovi vzali ID (III. stupně).Těsně před tím, (2 dny!), ho propustili po 3 měsících z nemocnice s větou - neslučitelné z životem...čekalo se jen,kdy zemře...Nakonec žil a bojoval o život, ještě 2 měsíce.

Tak to já jsem viděla už článek opravený..

Nic z toho.Obyčejný člověk - výpravčí..

Ne - nechodím.Ale můžu jít okolo a některé děti se neumí chovat.Na psa si klidně lehnou,pichají ho do očí a pak se diví,že se to psovi nemusí líbit. A mamince se pak nelíbí,že srovnám psa a okřiknu i její "zlaté" dítě.