Článek líčí rozpad sportovního systému po roce 1989 jako ztrátu, protože dřív jsme měli skvělé výsledky. Jenže úplně opomíjí, jak obrovskou cenu jsme za to platili. Tyhle úspěchy nevznikaly díky přirozenému nadšení lidí pro sport, ale kvůli centralizovanému státnímu aparátu, který tvrdě diktoval, kdo bude trénovat, jak a proč. Sport tehdy nebyl o radosti nebo svobodném rozhodování, ale o tom, že měl sloužit jako nástroj propagandy a důkaz síly režimu.

Děti byly od malička vybírané a tlačené do sportovního drilu. Na jejich přání nebo svobodu se nikdo neptal. Stát rozhodoval, co je důležité, a obětoval individuální životy ve jménu medailí a prestiže. Když pak tenhle aparát zmizel, logicky s ním zmizely i výsledky na úrovni, kterou zajistil pouze donucením a penězi od všech.

V svobodné společnosti je sport o dobrovolnosti a radosti, ne o tlaku a propagandě. Ano, výsledků je méně, ale jsou opravdové, nejsou vykoupené zničenými životy. Není možné mít obojí – svobodnou společnost a zároveň úspěchy, které stálý státní dril vynucoval. Místo nostalgie po starém systému bychom měli ocenit svobodu a hledat způsoby, jak sport podpořit tam, kde o něj lidé přirozeně stojí.

Méně medailí neznamená neúspěch. Znamená to, že naše společnost má jiné priority – respekt k lidské svobodě, což je mnohem cennější než uměle vyrobené výsledky.

Jen nechápu, proč tohle musí někdo vyzvonit před tím, než ty rakety takto reálně použijí. Degraduje se tím i to málo, co po těch nekonečných spekulacích zůstalo z možného efektu překvapení.

Stížnosti starších generací na 'novou' generaci nejsou žádnou novinkou – tento fenomén existuje tisíce let. Už Sokrates prý prohlásil, že 'dnešní mládež je rozmazlená, nectí autority a nemá respekt'. V českém prostředí se to projevuje různě: po válce starší kritizovali mladé za přílišné zaměření na zábavu místo tvrdé práce. V 60. letech byli mladí s dlouhými vlasy a volnomyšlenkářským přístupem považováni za nezodpovědné rebely. V 80. letech jim starší vyčítali příklon k západní kultuře a individualismus. A po revoluci byla generace 90. let a 2000s vnímána jako příliš materialistická a povrchní, orientovaná na kariéru a konzumní hodnoty.

Z psychologického pohledu jde o tzv. generační zaujatost – sklon idealizovat 'staré dobré časy' a vymezovat se vůči aktuálním hodnotám mladších. Tento obranný mechanismus pomáhá starším posílit svou identitu a stabilitu v rychle se měnícím světě. Možná je čas přijmout, že změny v hodnotách jsou přirozeným projevem vývoje společnosti a že generace Z přináší novou perspektivu odpovídající současným výzvám, jako je rovnováha mezi prací a životem, flexibilita a důraz na smysluplnou práci.

Takový to, když si myslíš, jak řetězce převezeš, když vytvoříš zákon, že sleva musí být počítána z nejvyšší ceny za poslední měsíc. Tak to prostě měsíc předem napálí s tím, že to nikdo třeba nekoupí, ale pak z toho bude parádní sleva přes 50%. Stupidní regulace vedou přesně k těmto kreativním opatřením řetězců. Přitom to vlastně stačí ignorovat, ignorovat i slevy,a kupovat jen podle ceny, když mi připadá ok.

Současně stoupl počet podvodů, počet případů, kdy se o tom nikdo nedozví, rozsah černého trhu a mimo jiné také počet nesvobodných a na státu závislých lidí, kteří budou dále vyžadovat, aby jim stát říkal u každé blbosti, jestli je to košer nebo ne. Vždy je to něco za něco.

A přitom stačí říct chatgpt, ať to napíše tak, aby tomu rozuměla i moje babička, a máš to za pár vteřin hotové. Případně v různých verzích pro různé publikum. Stačí mu jen předat informace a popsat, co chci.

Upřímně fandím Ukrajincům, tak mě snad nikdo nebude považovat za podjatého, když řeknu, že mi ten článek připadá tendenční až na hranici propagandy.

Stát to neřeší, protože tohle stát řešit ani nemá, a nechtějme to po něm, pokud současně nechcete, aby stát do budoucna řešil, kolikrát deně si máte vitřít zadnici. Čím více státu, tím více budou lidé hloupnout a spoléhat se na stát, že jim všechno řekne nebo nařidí, jak to dělat "správně".

Ó, jak snadno zapomínáme a vytěsňujeme nepříjemné vzpomínky ... Odpuštěno nechť je těm, co nezažili, a hodnotí jen z nostalgického vzpomínání prarodičů.

Každé dítě je jedinečné, s vlastním tempem vývoje, které nelze standardizovat státními předpisy. Zatímco stát může mít zájem na zvyšování efektivity vzdělávacího systému, skutečná připravenost dětí na školní docházku závisí na jejich individuálních schopnostech, emocionální a sociální zralosti. Omezování práva rodičů rozhodovat o tom, kdy jejich dítě nastoupí do školy, znamená omezování jejich svobody a práva přizpůsobit výchovu specifickým potřebám dětí.

Lidská svoboda a právo rozhodovat o vlastním životě jsou zásadními hodnotami, které by neměly být omezovány státními zásahy. Každý člověk má právo žít svůj život podle svých hodnot a rozhodnutí, a to platí i pro rodiče při rozhodování o vzdělávání svých dětí. Státní regulace, která by určovala jednotné termíny školní docházky pro všechny děti, může vést k potlačování individuality a ignorování toho, že každé dítě má své specifické potřeby a schopnosti.

Navíc, odklady školní docházky nejsou vždy jen otázkou připravenosti dítěte na školu, ale často také reakcí rodičů na různé okolnosti, například zdravotní problémy nebo rodinné situace. Snaha o snižování odkladů bez zohlednění těchto individuálních faktorů může vést k tomu, že stát bude diktovat rodičům, jakým způsobem mají vychovávat své děti, a tím narušovat jejich právo na autonomii a svobodnou volbu.

Zatímco stát může mít zájem na zajištění jednotných pravidel, nemělo by to být na úkor lidské svobody a práva

Dobrovolná školní docházka. Dokud školy budou "vězením", bude cokoliv jen přetíráním problémů na růžovo.

Kolik ještě bude muset (nejen u nás) zemřít nebo být zraněno dětí ve školách, než povalní uvidí, že "císař je nahý", ted to, co tak nějak všichni tušíme - školy jsou v podstatě vězením, kde děti tráví čas nedobrovolně, se "spoluvězni" a "dozorci", které si nevybraly, a před kterými nemohou utéct. Můžeme vymýšlet, jak malovat stěny vězení na růžovo a podobná rádoby řešení, ale dokud nebudou mít děti možnost svobodně odejít, když se nebudou cítit bezpečně, sázím, že tohle bude dál pokračovat. Jediným řešením je dobrovolnost. Většinou si to ale nedokážeme představit, protože jsme tím "vězením" sami prošli, a opakujeme vsugerované mantry našich "dozorců", proč to není možné.

Pomůže, až když přestane být škola vězením. Až tam bude každý dobrovolně, bez nucení a nátlaku. Stejně, jako ve svobodných školách, které tímto nešvarem netěšení v zásadě netrpí. Jen pro většinu z nás, co jsme prošli spíše tím "vězením", je to stěží představitelné, a budeme opakovat vsugerované mantry našich vězeňských dozorců, proč to není možné.

Vidím, že v komentářích k tomuto článku je hodně nesouhlasu, který ale zůstává spíše na povrchu problému. V jádru celé záležitosti je zásadní neschopnost státu řešit věci efektivně. To ani není možné, protože stát se na všechny otázky dívá prizmatem centrálního plánování. Centrální plánovač však nikdy nemůže mít aktuální a přesné informace o hodnotách a potřebách jednotlivců ve společnosti. Když stát přistoupí k řešení problémů, často zvolí plošný zákaz, protože individuální řešení by bylo příliš drahé. Tím se ale často stává, že dobrý úmysl ochrany jedné skupiny lidí vede k poškození jiné, a v důsledku toho se zničí i to, co by jinak mohlo být prospěšné.

Lidé by přitom mnohdy dokázali řešit tyto záležitosti sami, ale když je stát neustále vede za ruku a upravuje jejich životy zákony na každou drobnost, začínají ztrácet odpovědnost za svá vlastní rozhodnutí. Spoléhají se na to, že stát vše vyřeší za ně a vytvoří další zákony, které je budou chránit. Tento přístup však vede k tomu, že lidé postupně ztrácejí schopnost zodpovědně rozhodovat o svých životech, stávají se zranitelnějšími a požadují od státu stále více ochrany. Tato spirála směřuje k socialismu, kde se jedinec vzdává své odpovědnosti a stává se závislým na státu.

Řešení je však přesně opačné. Méně státu a více osobní odpovědnosti. Ale odpovědnost musí zahrnovat i spoluúčast na řešení důsledků vlastních rozhodnutí. Teprve pak může společnost zdravě fungovat.

Kdo seje vítr, sklízí bouři

Další ukázka centrálního plánování ve stylu "poručíme větru dešti". Centrální plánování zálohování plechovek a PET lahví může a bude mít několik problémů:

1. Špatné informace: Lidé ve vedení nemají všechny potřebné informace, aby systém nastavili efektivně.
3. Málo motivace: V tržním prostředí lidé pracují tvrdě, protože chtějí vydělat peníze. Když je vše řízeno centrálně, lidé nemají takovou motivaci se snažit.
5. Zbytečná byrokracie: Když je všechno plánováno centrálně, vzniká velké množství papírování a složitých pravidel, což vše zpomaluje.
7. Nedostatek zpětné vazby: Tržní ceny ukazují, co funguje a co ne. Když se vše řídí centrálně, tato zpětná vazba chybí, takže je těžké zjistit, co je potřeba změnit.

Tyto problémy způsobují, že centrální plánování zálohování je méně efektivní než systém, který by byl řízen trhem.

Věcně souhlas s psychology a navrhovanou změnou. Jen cítím potřebu doplnit, že to, že označíte ty, kteří to zatím nezvládají, jako zbabělce a chudáky, tomu moc nepomůžeme. I tihle lidé jsou de facto oběti téhož. Místo vzájemného nálepkování a hodnocení pojďme spíš nabízet pomoc, a ukazovat, jak to lze dělat jinak, jak udržovat vzájemně hranice s respektem, bez poražených. Tyhle příklady chybějí asi nejvíc. Pak tu jen řešíme falešné černobílé dilema mezi výpraskem a úplnou benevolencí bez hranic.

Jednou jsem se jako kluk účastnil nácviku norování, kdy nejdřív vpustili do dřevěného bednění lišku a o něco později psa. Vše skončilo tím, že z bednění vytáhli psa zakousleho do nohy lišky, která řvala bolestí a strachem, a oddělili je ponořením do sudu. To se pak několikrát opakovalo s jinými psy za patřičného povzbuzování myslivců, z nichž někteří byli pod vlivem alkoholu. Za mě je tohle krystalicky čisté týrání zvířat, které nemůže ospravedlnit žádný sebelepší záměr. Dodnes to vidím před sebou. Přál bych si, aby tohle nebylo možné.

Takový to, když dělníci za první průmyslové revoluce rozbíjeli stroje: "Na konci 18. století dochází k rozbíjení strojů – dělníci na stroje nahlíželi jako na příčinu své bídy, báli se také, že je stroje nahradí a oni budou bez práce. Tomuto jevu se podle Neda Ludda (v roce 1779 rozbil dva pletací stroje) luddismus."

Zdroj: Odkaz  

A což teprve posudky z oboru psychologie či pedopsychologie, když chcete jako táta vychovávat své děti, to je panečku teprve počteníčko. Mám zkušenost už se třemi znalkyněmi, a u všech to stejné, co píše autor. Diagnózy vycucané z prstu bez jakéhokoliv analýzy a možnosti přezkoumání. Připadá mi to jako jeden velký gang.