Teď otázka, co vše krom peněz za to bude Putin požadovat, resp. Fico nabízet. Nepochybně se dohodnou.

AI je často kritizována za vysokou spotřebu energie, která může zatěžovat životní prostředí. Přesto přináší významné přínosy, které tuto zátěž mohou vyvážit a přírodě dokonce prospívat.

Jednou z klíčových oblastí, kde AI pomáhá, je optimalizace energetické spotřeby. Inteligentní systémy efektivně řídí výrobu a distribuci energie, zejména z obnovitelných zdrojů, minimalizují ztráty a snižují emise. V dopravě zase AI optimalizuje trasy a nasazení autonomních vozidel, čímž omezuje plýtvání palivem a dopravní zácpy.

AI také hraje zásadní roli v ochraně životního prostředí. Monitoruje lesy, oceány i biodiverzitu a pomáhá rychle reagovat na hrozby, jako jsou odlesňování nebo pytláctví. V zemědělství umožňuje šetřit zdroje, například optimalizací zavlažování a cíleným využitím pesticidů, což prospívá půdě i vodě.

Dalším přínosem je podpora ekologických technologií. AI urychluje vývoj materiálů s menší uhlíkovou stopou a přispívá k efektivnějšímu třídění a recyklaci odpadu. Dokáže také předpovídat přírodní katastrofy, což umožňuje přijetí preventivních opatření a snižování škod.

AI rovněž pomáhá snižovat plýtvání potravinami přesnou predikcí poptávky a optimalizací dodavatelských řetězců. Tyto schopnosti významně přispívají ke snižování ekologické stopy.

Ačkoliv má provoz AI své nároky, její potenciál chránit přírodu a podporovat udržitelný rozvoj je obrovský. S využitím čistých zdrojů energie může AI přinést zásadní změny k lepšímu.

Zdravotní a sociální pojištění křiví trh samy o sobě.

Otázkou je, kolik lidí teď bude po tom úletu s německými platy vůbec ještě brát vážně cokoliv premiér prohlásí. Důvěru lze ztratit během okamžiku, ale získat ji zpět pak zpravidla trvá řádově mnohem déle a u některých už se to nemusí povést nikdy.

Daňový systém jako celek představuje formu "legalizované krádeže", která postihuje všechny občany bez rozdílu. Stát prostřednictvím daní násilně odebírá plody naší práce, což je v rozporu s principy individuální svobody a vlastnických práv.

Mnozí lidé, indoktrinovaní státním vzdělávacím systémem, si neuvědomují, že jsou oběťmi tohoto systému. Jsou vedeni k přesvědčení, že daně jsou nezbytné pro fungování společnosti, aniž by byli seznámeni s alternativami, které by mohly být efektivnější a spravedlivější. Tato indoktrinace vede k pasivnímu přijímání státního zásahu do našich životů a k přehlížení skutečnosti, že stát často neefektivně hospodaří s vybranými prostředky.

Je načase otevřít diskusi o podstatě daní a roli státu v našich životech. Měli bychom se ptát, zda je skutečně nutné, aby stát vybíral tak vysoké daně, a zda by nebylo lepší ponechat více prostředků v rukou jednotlivců, kteří nejlépe vědí, jak s nimi naložit. Pouze tak můžeme dosáhnout skutečně svobodné a prosperující společnosti.

A západní média mu to baští, a šíří strach přesně tak, jak bylo původním záměrem celého tohoto divadla.

Článek líčí rozpad sportovního systému po roce 1989 jako ztrátu, protože dřív jsme měli skvělé výsledky. Jenže úplně opomíjí, jak obrovskou cenu jsme za to platili. Tyhle úspěchy nevznikaly díky přirozenému nadšení lidí pro sport, ale kvůli centralizovanému státnímu aparátu, který tvrdě diktoval, kdo bude trénovat, jak a proč. Sport tehdy nebyl o radosti nebo svobodném rozhodování, ale o tom, že měl sloužit jako nástroj propagandy a důkaz síly režimu.

Děti byly od malička vybírané a tlačené do sportovního drilu. Na jejich přání nebo svobodu se nikdo neptal. Stát rozhodoval, co je důležité, a obětoval individuální životy ve jménu medailí a prestiže. Když pak tenhle aparát zmizel, logicky s ním zmizely i výsledky na úrovni, kterou zajistil pouze donucením a penězi od všech.

V svobodné společnosti je sport o dobrovolnosti a radosti, ne o tlaku a propagandě. Ano, výsledků je méně, ale jsou opravdové, nejsou vykoupené zničenými životy. Není možné mít obojí – svobodnou společnost a zároveň úspěchy, které stálý státní dril vynucoval. Místo nostalgie po starém systému bychom měli ocenit svobodu a hledat způsoby, jak sport podpořit tam, kde o něj lidé přirozeně stojí.

Méně medailí neznamená neúspěch. Znamená to, že naše společnost má jiné priority – respekt k lidské svobodě, což je mnohem cennější než uměle vyrobené výsledky.

Jen nechápu, proč tohle musí někdo vyzvonit před tím, než ty rakety takto reálně použijí. Degraduje se tím i to málo, co po těch nekonečných spekulacích zůstalo z možného efektu překvapení.

Stížnosti starších generací na 'novou' generaci nejsou žádnou novinkou – tento fenomén existuje tisíce let. Už Sokrates prý prohlásil, že 'dnešní mládež je rozmazlená, nectí autority a nemá respekt'. V českém prostředí se to projevuje různě: po válce starší kritizovali mladé za přílišné zaměření na zábavu místo tvrdé práce. V 60. letech byli mladí s dlouhými vlasy a volnomyšlenkářským přístupem považováni za nezodpovědné rebely. V 80. letech jim starší vyčítali příklon k západní kultuře a individualismus. A po revoluci byla generace 90. let a 2000s vnímána jako příliš materialistická a povrchní, orientovaná na kariéru a konzumní hodnoty.

Z psychologického pohledu jde o tzv. generační zaujatost – sklon idealizovat 'staré dobré časy' a vymezovat se vůči aktuálním hodnotám mladších. Tento obranný mechanismus pomáhá starším posílit svou identitu a stabilitu v rychle se měnícím světě. Možná je čas přijmout, že změny v hodnotách jsou přirozeným projevem vývoje společnosti a že generace Z přináší novou perspektivu odpovídající současným výzvám, jako je rovnováha mezi prací a životem, flexibilita a důraz na smysluplnou práci.

Takový to, když si myslíš, jak řetězce převezeš, když vytvoříš zákon, že sleva musí být počítána z nejvyšší ceny za poslední měsíc. Tak to prostě měsíc předem napálí s tím, že to nikdo třeba nekoupí, ale pak z toho bude parádní sleva přes 50%. Stupidní regulace vedou přesně k těmto kreativním opatřením řetězců. Přitom to vlastně stačí ignorovat, ignorovat i slevy,a kupovat jen podle ceny, když mi připadá ok.

Současně stoupl počet podvodů, počet případů, kdy se o tom nikdo nedozví, rozsah černého trhu a mimo jiné také počet nesvobodných a na státu závislých lidí, kteří budou dále vyžadovat, aby jim stát říkal u každé blbosti, jestli je to košer nebo ne. Vždy je to něco za něco.

A přitom stačí říct chatgpt, ať to napíše tak, aby tomu rozuměla i moje babička, a máš to za pár vteřin hotové. Případně v různých verzích pro různé publikum. Stačí mu jen předat informace a popsat, co chci.

Upřímně fandím Ukrajincům, tak mě snad nikdo nebude považovat za podjatého, když řeknu, že mi ten článek připadá tendenční až na hranici propagandy.

Stát to neřeší, protože tohle stát řešit ani nemá, a nechtějme to po něm, pokud současně nechcete, aby stát do budoucna řešil, kolikrát deně si máte vitřít zadnici. Čím více státu, tím více budou lidé hloupnout a spoléhat se na stát, že jim všechno řekne nebo nařidí, jak to dělat "správně".

Ó, jak snadno zapomínáme a vytěsňujeme nepříjemné vzpomínky ... Odpuštěno nechť je těm, co nezažili, a hodnotí jen z nostalgického vzpomínání prarodičů.

Každé dítě je jedinečné, s vlastním tempem vývoje, které nelze standardizovat státními předpisy. Zatímco stát může mít zájem na zvyšování efektivity vzdělávacího systému, skutečná připravenost dětí na školní docházku závisí na jejich individuálních schopnostech, emocionální a sociální zralosti. Omezování práva rodičů rozhodovat o tom, kdy jejich dítě nastoupí do školy, znamená omezování jejich svobody a práva přizpůsobit výchovu specifickým potřebám dětí.

Lidská svoboda a právo rozhodovat o vlastním životě jsou zásadními hodnotami, které by neměly být omezovány státními zásahy. Každý člověk má právo žít svůj život podle svých hodnot a rozhodnutí, a to platí i pro rodiče při rozhodování o vzdělávání svých dětí. Státní regulace, která by určovala jednotné termíny školní docházky pro všechny děti, může vést k potlačování individuality a ignorování toho, že každé dítě má své specifické potřeby a schopnosti.

Navíc, odklady školní docházky nejsou vždy jen otázkou připravenosti dítěte na školu, ale často také reakcí rodičů na různé okolnosti, například zdravotní problémy nebo rodinné situace. Snaha o snižování odkladů bez zohlednění těchto individuálních faktorů může vést k tomu, že stát bude diktovat rodičům, jakým způsobem mají vychovávat své děti, a tím narušovat jejich právo na autonomii a svobodnou volbu.

Zatímco stát může mít zájem na zajištění jednotných pravidel, nemělo by to být na úkor lidské svobody a práva

Dobrovolná školní docházka. Dokud školy budou "vězením", bude cokoliv jen přetíráním problémů na růžovo.

Kolik ještě bude muset (nejen u nás) zemřít nebo být zraněno dětí ve školách, než povalní uvidí, že "císař je nahý", ted to, co tak nějak všichni tušíme - školy jsou v podstatě vězením, kde děti tráví čas nedobrovolně, se "spoluvězni" a "dozorci", které si nevybraly, a před kterými nemohou utéct. Můžeme vymýšlet, jak malovat stěny vězení na růžovo a podobná rádoby řešení, ale dokud nebudou mít děti možnost svobodně odejít, když se nebudou cítit bezpečně, sázím, že tohle bude dál pokračovat. Jediným řešením je dobrovolnost. Většinou si to ale nedokážeme představit, protože jsme tím "vězením" sami prošli, a opakujeme vsugerované mantry našich "dozorců", proč to není možné.

Pomůže, až když přestane být škola vězením. Až tam bude každý dobrovolně, bez nucení a nátlaku. Stejně, jako ve svobodných školách, které tímto nešvarem netěšení v zásadě netrpí. Jen pro většinu z nás, co jsme prošli spíše tím "vězením", je to stěží představitelné, a budeme opakovat vsugerované mantry našich vězeňských dozorců, proč to není možné.

Vidím, že v komentářích k tomuto článku je hodně nesouhlasu, který ale zůstává spíše na povrchu problému. V jádru celé záležitosti je zásadní neschopnost státu řešit věci efektivně. To ani není možné, protože stát se na všechny otázky dívá prizmatem centrálního plánování. Centrální plánovač však nikdy nemůže mít aktuální a přesné informace o hodnotách a potřebách jednotlivců ve společnosti. Když stát přistoupí k řešení problémů, často zvolí plošný zákaz, protože individuální řešení by bylo příliš drahé. Tím se ale často stává, že dobrý úmysl ochrany jedné skupiny lidí vede k poškození jiné, a v důsledku toho se zničí i to, co by jinak mohlo být prospěšné.

Lidé by přitom mnohdy dokázali řešit tyto záležitosti sami, ale když je stát neustále vede za ruku a upravuje jejich životy zákony na každou drobnost, začínají ztrácet odpovědnost za svá vlastní rozhodnutí. Spoléhají se na to, že stát vše vyřeší za ně a vytvoří další zákony, které je budou chránit. Tento přístup však vede k tomu, že lidé postupně ztrácejí schopnost zodpovědně rozhodovat o svých životech, stávají se zranitelnějšími a požadují od státu stále více ochrany. Tato spirála směřuje k socialismu, kde se jedinec vzdává své odpovědnosti a stává se závislým na státu.

Řešení je však přesně opačné. Méně státu a více osobní odpovědnosti. Ale odpovědnost musí zahrnovat i spoluúčast na řešení důsledků vlastních rozhodnutí. Teprve pak může společnost zdravě fungovat.