Asi si pořád nerozumíme. Ano, započítavají si to do cen ti, kteří si to mohou dovolit a vyhovuje jim to. Pokud to dělají dobrovolně, a vyplatí se jim to, tak s tím snad nemá nikdo problém. Vy k tomu chcete nutit násilím (zákonem) všechny, což mi vadí. Mám mezi přáteli obchodníky, kteří karty nepřijímají, a když se ptám proč, tak proto, že se jim to nevyplatí. Líbila by se mi společnost bez (státního) násilí a bez donucování tam, kde to není nutné k ochraně majetku a zdraví. Společnost, kde převládnou občané typu "něco se mi líbí, tak to přikážu všem zákonem" a "něco se mi nelíbí tak to zakážu všem zákonem" vede k postupné destrukci a totalitě. Proč raději nenechat všechny žít, jak chtějí?

Argument, že "obchodníci museli zavádět něco podobného, jako třeba EET, tak ať si nestěžují", podle mého názoru není příliš vhodný. Ano, zavedení EET bylo pro mnoho podnikatelů náročné, ale neospravedlňuje to další povinnosti. Stejnou logikou bychom mohli říct, že za socialismu nemohli podnikat vůbec, takže by měli být rádi, že dnes mohou. To však není argument, který by měl být brán vážně.

Co se týče této regulace – chápu, že se Vám zdá užitečná, ale co až přijde jiná, která Vám vadit bude? Podporováním zásahů státu do svobody a odpovědnosti občanů vytváříme precedenty, které umožňují další a další regulace. Pokud nejde o ochranu základních práv a svobod, je na místě se ptát, zda stát vůbec má do těchto záležitostí zasahovat.

Místo toho bychom mohli hledat řešení, které uspokojí všechny – tzv. win-win. Obchodníci by měli svobodu přijímat hotovost, karty, nebo obojí, podle svých možností. Zákazníci, kteří preferují platbu kartou, by si našli obchodníky, kteří karty přijímají. Na druhé straně zákazníci, kteří platí hotově, by mohli nakoupit u obchodníků, kteří nemusí promítat náklady na karetní platby do cen. Takové řešení by zachovalo svobodu volby pro obě strany a eliminovalo potřebu dalších regulací, které nevyhnutelně omezují jednu skupinu ve prospěch druhé.

V České republice platí, že obchodníci nesmějí účtovat poplatek za platbu běžnou spotřebitelskou platební kartou vydanou v rámci Evropské unie. Tento zákaz je zakotven v zákoně o platebním styku a vychází z evropských směrnic, které mají za cíl chránit spotřebitele před dodatečnými náklady při používání platebních karet.

Obchodníkům, kteří by neoprávněně účtovali poplatky za platby spotřebitelskými kartami, hrozí pokuta až do výše 500 000 korun.

Ano, může navýšit ceny plošně, aby to pokryl a byl v cajku. Pak ale budou platit víc vsichni. To fakt chcete? Nezaplatíte radši míň, když to jde hotově? A když ne, proč tu možnost platit míň brát ostatním, kteří třeba obrací každou korunu?

Všichni ne. Nebudou si moct vybrat obchodníci, kteří budou přinuceni k pořízení platebního terminálu a placení provizí bance. Obojí není úplně zanedbatelné, a obojí se nějakým způsobem promítne do finálních cen, případně do krachu obchodníka, pokud to už neutáhne.

Děkuji, Radko, za další odpověď. Vidím, že o tématu přemýšlíte do hloubky, ale zkusím se vrátit k některým nezodpovězeným otázkám.

Říkáte, že jste proti svobodě, protože jí je „až moc“ a nedopadá to dobře. Co ale přesně myslíte tím „zrušením svobody“? Jak by to mělo vypadat? Platilo by to jen pro děti, nebo i pro dospělé? Kdo by měl určovat, co je správné, a podle čeho? A co když by někdo rozhodl, že právě vaše představy o tom, co je správné, nejsou vhodné? Například že by vám někdo diktoval, jak přesně máte vychovávat svou dceru, protože by váš přístup neodpovídal „správnému standardu“? Jak byste se k tomu postavila?

Zmiňujete, že většina lidí se nakonec přizpůsobí. To je pravda, ale je přizpůsobení vždy správné? Historie ukazuje mnoho případů, kdy se většina přizpůsobila něčemu špatnému, třeba totalitním režimům. Jak byste zajistila, že autorita, kterou preferujete, bude moudrá a nezneužije své pravomoci? Kdo by vybíral ty „správné“ autority a jak by se kontrolovalo, že nerozhodují špatně?

Souhlasím, že pevné vedení a určitá míra disciplíny mohou být prospěšné, ale kde přesně by měly být hranice? Když říkáte, že je svobody moc, mluvíte o úplném odstranění možnosti volby, nebo jen o jejím omezení? A jak by se to dalo nastavit tak, aby to vyhovovalo všem, když každý má jiný pohled na to, co je správné?

Není spíš klíčem svoboda spojená s odpovědností a vedením, než její úplné omezení? Není lepší naučit lidi, jak se svobodou správně nakládat, místo ji odstraňovat? Co si o tom myslíte?

Jo, na tomhle se shodneme.

Děkuji za váš pohled, Radko. Chápu, že máte silný názor na to, jak vést děti a lidi obecně, ale musím se zeptat – kde by podle vás měla být hranice toho, kdy a jak zasahujeme do svobod ostatních? Pokud nejste pro svobodu, kdo by měl rozhodovat, co je pro druhé správné? Vy? Někdo jiný? A kdo určí, že ten, kdo rozhoduje, má vždy pravdu?

Vaše zkušenost s výchovou dcery je jistě inspirativní, ale co když jiný rodič uplatní stejný přístup a jejich dítě skončí znechucené, bez motivace a odporující všem povinnostem? Nejsme všichni stejní, a co funguje u jednoho, může selhat u druhého. Jak byste zabránila tomu, aby někdo jiný „minimalizoval lenost“ tak, že zasáhne do vašeho života způsobem, který vám nevyhovuje? Je správné vnucovat pravidla ostatním jen proto, že věříme, že víme, co je pro ně nejlepší?

Historie ukazuje, kam takové přístupy vedou. Kolikrát už někdo tvrdil, že „lidé musí být chráněni před sebou samými“, a skončilo to katastrofálně? Kdo z nás má patent na rozum, aby mohl určovat, co je pro ostatní dobré?

Souhlasím, že pohodlnost a lenost mohou být problém, ale zároveň věřím, že skutečný úspěch má hodnotu jen tehdy, když je výsledkem vlastní vůle, nikoli donucení. Jinak se snadno stane, že „úspěch“ není skutečný, ale jen poslušnost pod tlakem, a jakmile tlak zmizí, zmizí i výsledky. Je to něco, co chcete pro ostatní lidi – život bez vlastní volby, kde jsou jen figurkami v rukou těch, kteří si myslí, že vědí lépe?

Děkuji za doplnění, Jane. Souhlasím, že podpora sportu výrazně poklesla, zejména na úrovni amatérských klubů, což zásadně ovlivňuje dostupnost sportu pro děti. Centralizace financí do Prahy, kde často končí ve velkých klubech jako Sparta či Slavia, místo aby podporovaly malé regionální kluby, je problém, který je třeba řešit. Vaše návrhy, jako větší zapojení lokálních firem nebo systémové změny financování, jsou zajímavé.

K návrhu přesunu 30 miliard ze zdravotnictví do sportu mám však výhrady. Sport sice pozitivně ovlivňuje zdraví, ale zdravotnictví už dnes čelí problémům, jako jsou dlouhé čekací doby či nedostatek personálu. Osekání jeho rozpočtu by mohlo zhoršit péči o ty, kdo ji potřebují nejvíc. Investice do sportu bychom měli hledat jinde, třeba zlepšením správy stávajících prostředků nebo větším zapojením soukromého sektoru.

K Sazce: Její insolvence byla velkou ranou, ale odpovědnost neslo vedení v čele s Alešem Hušákem. Riskantní investice do O2 areny společnost těžce zadlužily. Miroslav Kalousek, ač často spojován s různými kontroverzemi, v této kauze podle dostupných důkazů nefiguroval. Pokud máte jiné informace, rád je uslyším, protože jeho zapojení není doloženo oficiálně.

Navrácení Sazky „sportovcům“ zní zajímavě, ale jak zajistit efektivní a transparentní správu? I větší podpora nezaručí lepší fungování bez důrazu na smysluplné rozdělení financí s podporou regionů. Jak byste to konkrétně řešil?

Souhlasím, že prostředky pro reprezentace se navýšily. To ale řeší jen vrcholový sport, nikoliv dostupnost sportu pro běžnou populaci, což jste správně zmínil ve druhém bodě.

S vaším druhým bodem souhlasím naplno. Pokles podpory malých amatérských klubů v menších městech má zásadní dopad na fyzickou zdatnost dětí z rodin s nižšími příjmy. Otázkou ale zůstává, zda by tuto podporu měl primárně poskytovat stát, nebo zda by efektivnější řešení mohlo přijít skrze komunitní aktivity nebo zapojení soukromého sektoru.

Mnoho zemí opravdu podporuje sport jako „výkladní skříň“. Tyto země ale často kombinují veřejnou a soukromou podporu, což u nás chybí. Navíc mají výrazně vyšší HDP a možnosti financování, což dává jejich systému jiný rozměr.

Souhlasím, že sport má zásadní vliv na zdraví populace. Klíčové ale je zaměřit podporu na amatérský a rekreační sport, protože právě ten má největší přínos pro zdraví společnosti. Pouhé nalévání peněz do vrcholového sportu tento efekt nepřinese.

Amatérský sport dnes často táhnou lidé narození v 70. a 80. letech. Je však zásadní vytvořit podmínky, aby další generace měly možnost navázat, což bez dostupné infrastruktury nepůjde.

Děkuji za podněty, které otevírají důležité otázky. Shodneme se, že podpora sportu je nutná, zejména na amatérské úrovni. Zajímalo by mě, jak konkrétně byste si ideální model podpory představoval.

Souhlasím, že odchod talentů – ať už sportovců, trenérů, nebo třeba lékařů – je závažný problém, který má hluboké dopady na český sport i celou společnost. Příčina ale není jen v ekonomických důvodech, ale i v širším nastavení systému a hodnotové orientaci společnosti.

Je pravda, že zahraničí nabízí často lepší podmínky, nejen finanční, ale i profesionální. Sportovci a trenéři v zahraničí vidí lepší infrastrukturu, větší respekt k jejich práci a stabilní prostředí. Český sport naproti tomu dlouhodobě trpí nedostatkem financí, slabým managementem a někdy i korupcí. Miliardy nalité do systému problém nevyřeší, pokud chybí efektivita, transparentnost a dlouhodobá strategie. Odchod talentů je pak přirozeným důsledkem.

Co se týče návratu „investice“, kterou stát dává do výchovy sportovců či jiných odborníků – zde je důležité rozlišit, že svoboda pohybu a volby je jednou z klíčových hodnot. Nemůžeme nikoho nutit, aby zůstal, kde se narodil. Místo toho bychom se měli zaměřit na vytváření takových podmínek, aby bylo pro tyto lidi atraktivní v Česku zůstat nebo se vracet. To znamená nejen lepší finanční ohodnocení, ale i prostředí, které podporuje profesní růst, respekt a smysluplnou spolupráci.

Pokud budeme investovat nejen peníze, ale i energii do budování důvěry a zázemí, může se nám část talentů vracet jako inspirace a přínos. Nelze ale zapomínat, že mnozí z nich, i když působí v zahraničí, šíří dobré jméno Česka a svým způsobem přispívají k naší prestiži. Je to složitý problém, ale jednostranný pohled na „ztrátu“ často přehlíží potenciál těchto vazeb na dálku.

Děkuji, Stando, za zajímavý pohled. Je pravda, že dřív byla sportovní infrastruktura pro děti výrazně dostupnější a poplatky minimální. To vytvářelo prostor, kde si děti mohly vyzkoušet různé sporty, aniž by to pro rodiče znamenalo zásadní finanční zátěž. Zdánlivě „zdarma“ ale tehdejší systém nebyl – byl financovaný státem z daní všech občanů, a tedy i z peněz těch, kteří se třeba sportu vůbec nevěnovali. Byla to součást státní propagandy a centralizovaného přerozdělování zdrojů, které sice krátkodobě fungovalo, ale dlouhodobě bylo neudržitelné.

Tento model měl i své stinné stránky. Podporoval jen některé sporty a kluby, zatímco ostatní zůstávaly na okraji zájmu. Financování bylo neefektivní a často podléhalo ideologickým prioritám režimu, ne potřebám společnosti. Důsledkem bylo, že po roce 1989, s přechodem na tržní ekonomiku, tato infrastruktura bez státní dotace rychle zkolabovala. Co se tehdy zdálo „zdarma“, mělo vysokou cenu v podobě omezené svobody výběru, nerovnoměrného financování a ztráty přirozené motivace.

Dnes jsou sportovní kluby a kroužky financované jinak – rodiče platí přímo za služby a vybavení. To samozřejmě vytváří nerovnost, kdy si sport nemohou dovolit všechny rodiny. Řešením ale není vrátit se ke státem dotovanému systému, který měl svá velká omezení. Spíš bychom měli hledat nové cesty: podporu komunitních aktivit, spolupráci se sponzory nebo iniciativy, které by umožnily dětem sportovat i bez drahého vybavení. Je důležité zajistit, aby sport byl opět dostupný, ale bez návratu k centralizovaným modelům minulosti.

Pokud vím, tak zrovna Ledecká má od otce plnou podporu, je domškolačka (domácí vzdělávání) z velké části sebeřízená, a její úspěchy pramení především z jejího vlastního nastavení, odhodlání, nadšení a vnitřní motivace, což je nedílná součást i samotného sebeřízeného vzdělávání. Více třeba tady: Odkaz  

Namátkou cituji: "To, proč je Ester tak úspěšná, řekl jasně její trenér: Že ještě neviděl nikoho, kdo by se tak těšil z ježdění a závodění."

Chápu vaše rozhořčení nad situací ve sportu, ale myslím, že některé problémy, které zmiňujete, nejsou tak černobílé. Privatizace jistě měla své chyby, ale otázkou je, zda by státní vlastnictví bylo lepším řešením. Historie ukázala, že státem řízený systém sice mohl přinášet výsledky, ale často na úkor efektivity, svobody a udržitelnosti.

Co se týče financí ve sportu, ano, korupce a špatná správa majetku jsou problém, ale to není důsledek privatizace jako takové. Spíš jde o systémovou chybu, která se dá řešit větší transparentností a odpovědností jednotlivců, kteří tyto prostředky spravují.

S vaším pohledem na sport jako klíčovou oblast pro zdraví dětí souhlasím. Obezita a nedostatek pohybu jsou vážné problémy. Ale řešení není jen v „vyšších státních příspěvcích“. Spíš bychom měli hledat cesty, jak sport zpřístupnit – třeba podporou komunitních aktivit, spoluprací s firmami nebo zlepšením podmínek pro trenéry. To vše může vznikat i bez silné státní kontroly.

Upřednostňování jiné výuky nad tělesnou výchovou a nízká motivace dětí ke sportu ukazují spíš na změnu hodnot společnosti, ne na chybu konkrétní politické ideologie. Zlepšení by mohlo přijít nejen skrze financování, ale i podporou přirozeného nadšení pro pohyb, které se nesmí stát povinností, ale radostí.

Sport je určitě důležitý pro veřejné zdraví, ale neměl by záviset jen na státu. Skutečný posun přijde, když do hry vstoupí komunita, rodiče a trenéři, kteří mohou motivovat děti a nabídnout jim dostupné příležitosti ke sportu. To je základní krok ke změně, kterou všichni chceme.

Souhlasím, že dnešní situace ve sportu je složitější a že některé aspekty, které dříve usnadňovaly zapojení dětí do sportu, se změnily. Třeba náklady na výbavu a poplatky klubů jsou dnes často opravdu vysoké, což může odradit mnoho rodin. To je určitě problém, který stojí za pozornost, protože bez dostupného sportu pro všechny těžko vyroste nová generace nadšených sportovců.

Co se týče motivace mladých lidí, také souhlasím, že je dnes těžší ji udržet. Zahraniční angažmá je logicky atraktivní – nabízí lepší podmínky a kariérní vyhlídky. Na druhou stranu to ukazuje i na potřebu lepší podpory domácího sportu, nejen finanční, ale i v tom, aby mladí hráči cítili smysl reprezentovat a zůstat v lokálních klubech.

Vaše poznámka o „vyrůstání v bavlnce“ je taky zajímavá. Ano, společnost se posunula směrem k většímu důrazu na ochranu psychiky a individuality, což někdy může oslabit schopnost vyrovnávat se s neúspěchy. Na druhou stranu je potřeba najít rovnováhu – ochrana psychiky a budování sebevědomí nemusí být nutně na úkor schopnosti čelit výzvám. Možná nám teď chybí právě ten zdravý balanc mezi podporou a nároky, které děti naučí, že úsilí a překonávání neúspěchů jsou přirozenou součástí života i sportu.

Roberte, děkuji za váš komentář. Chápu, že se vám můj názor zdá nepřesvědčivý nebo nesmyslný, a oceňuji, že jste se zapojil do diskuze. Pokud máte jiný pohled nebo něco konkrétního, s čím nesouhlasíte, budu rád, když to rozvedete. Rád se dozvím, co vás k tomu názoru vede, a případně můžeme debatu posunout dál. 😊

Bohouši, děkuji za váš komentář. Možná to myslíte jako nadsázku nebo humor, ale já bych rád pochopil, co vás k takové reakci vedlo. Pokud máte jiný pohled na věc nebo vám něco v mých názorech nesedí, budu rád, když to rozvedete. Můj záměr je sdílet svůj pohled a otevřeně diskutovat. Pokud vás něco konkrétního zaujalo nebo s čímkoliv nesouhlasíte, dejte mi vědět – rád si to vyslechnu. 😊

Díky za komentář, Jirko. Asi jsme si nerozuměli – rozhodně nejde o to, aby bylo všechno zadarmo, nebo aby výsledky přišly samy bez práce a investic. Sport, a hlavně ten vrcholový, vždycky bude něco stát – čas, peníze i energii. Ale otázka je, kdo a jak by to měl financovat a co by mělo být cílem.

Nejde o to, že by měl stát všechno platit, ale spíš o to, aby sport byl dostupný pro co nejvíc lidí, hlavně dětí. Dnes je problém v tom, že se vrcholové sporty stávají luxusem jen pro bohaté rodiny, a to spoustu talentů zbytečně odřízne. Řešením není všechno „zadarmo“, ale třeba lepší podpora místních komunit, cenově dostupné sportovní kluby nebo větší zapojení firem a sponzorů.

A co se týče výsledků – ty nepřijdou samy, to je jasné. Ale taky je potřeba se ptát, jaké výsledky vlastně chceme. Jen medaile na olympiádě, nebo aby se co nejvíc dětí hýbalo, mělo zdravé návyky a radost ze sportu? To druhé je podle mě důležitější, protože bez široké základny talentů a aktivních lidí se žádné medaile nikdy neobjeví. Takže ne, nikdo nečeká, že to bude zadarmo a bez námahy. Ale možná je čas změnit přístup, aby sport nebyl jen pro pár vyvolených.

Myslím, že jste popsala důležitou část výchovy – někdy je potřeba děti nasměrovat, protože samy si často neuvědomí, co je pro ně dobré. Překonávání sama sebe a budování návyků je rozhodně cenná dovednost, kterou sport skvěle rozvíjí. Taky souhlasím, že výchova není o tom nechat děti dělat jen to, co se jim zrovna chce.

Na druhou stranu je rozdíl mezi vedením a tlakem. Když děti cítí podporu a vnímají sport jako něco pozitivního, co je obohacuje, často si k němu najdou cestu samy – jako vaše děti, které ho teď milují. Ale pokud se přístup přežene a všechno se změní v povinnost, může to vést spíš k odporu nebo frustraci. Ne každý tlak totiž nutně vyústí v lásku ke sportu, a ne každé dítě to unese stejně dobře.

Jde o to najít rovnováhu mezi vedením a ponecháním určité svobody. Výchova je o tom dětem ukázat cestu, ale ne je po ní tlačit silou. Když je naučíme, že sport má smysl a může být zábavný, budou ho dělat rády, i když to někdy bude těžké. Překonávání výzev by mělo vycházet z vnitřní motivace, ne jen z vnějšího tlaku.

Máte pravdu, že překonávání pohodlnosti je klíčem k úspěchu. Ale zároveň bychom měli respektovat, že každé dítě je jiné – a ne každé si najde lásku ke sportu stejným způsobem. Klíč je asi v tom, aby si děti postupně našly svoji vlastní cestu, byť s naší pomocí. To jim dá nejen dobré výsledky, ale i skutečnou radost z toho, co dělají.

Díky za názor, Radko. Rozumím, že vidíte svobodu spíš jako zdroj problémů, než jako hodnotu. Rád bych na to ale nabídl jiný pohled. Svoboda sama o sobě není prázdný výraz, ale prostředek, který lidem umožňuje volbu – ať už dobrých, nebo špatných rozhodnutí. To, že někdo ve svobodné společnosti končí na ulici nebo fetuje, není selhání svobody, ale spíš selhání systému, který by měl těmto lidem nabídnout pomocné řešení, a komunity, která by je mohla podpořit.

Co se týče sportu, máte pravdu, že bez disciplíny a tvrdé práce se nikdo nestane druhým Jaromírem Jágrem. Ale otázkou je, jestli by mělo být takové „nucení a dril“ nařízené shora, nebo jestli to má vycházet z osobní motivace a podpory okolí. Jágr není nadčlověk, to souhlasím, ale jeho úspěch není jen výsledkem drilu – je to kombinace talentu, podpory a jeho vlastní obrovské vůle. Ne každý musí být Jágr, a ne každý by měl být nucen, aby se o to pokoušel.

Navíc, vrcholový sport není pro každého. Pokud do něj děti tlačíme jen skrz tvrdý dril, můžeme víc škodit než pomáhat. Mnoho lidí může sportovat jen proto, že je to baví, přináší jim to radost a zdraví – a to je v pořádku. Sport by měl být o volbě, nikoli o povinnosti, protože když něco děláme z donucení, snadno ztratíme motivaci a smysl toho, co děláme. Svoboda v tomhle smyslu znamená dát každému šanci najít si svou vlastní cestu – a to je něco, co bychom měli spíš podporovat než zavrhovat.

Díky za reakci, Jane. Chápu, že máte na mysli současný tlak na rodiče v dětském sportu, a souhlasím, že financování i časová náročnost je problém. Jen bych rád poukázal na to, že tento problém není důsledkem rozpadu centralizovaného systému, ale spíš naší dnešní společenské reality.

Za totality stát financoval jen úzkou špičku vybraných sportovců, ale většina dětí se sportu věnovala na úplně základní úrovni, často jen proto, že jiná zábava ani nebyla dostupná. Rozpad starého systému sice přenesl zodpovědnost na rodiče, ale taky otevřel dveře možnostem – dnes může dítě hrát jakýkoliv sport, nemusí to být jen fotbal nebo gymnastika „z povinnosti“.

Souhlasím s tím, že dnešní náklady na vrcholové sporty jsou extrémní, ale otázkou je, zda je správné automaticky očekávat, že by měl tuto roli převzít stát. Měli bychom hledat způsoby, jak podpořit dostupný sport pro všechny děti – například komunitní sporty, kluby s nižšími náklady, nebo spolupráci s firmami, které by mohly částečně pokrýt náklady.

Tvrdit ale, že kvůli tomu, že teď sport není řízen shora, jsme nejvíc „vypasený národ“, není úplně fér. Je to spíš otázka změny životního stylu a dostupnosti pohybu pro každého, bez ohledu na peníze. Méně hierarchický a více komunitní přístup by mohl pomoct, aniž bychom museli nostalgicky vzpomínat na doby, kdy sport řídila státní propaganda.