Nás šikanovali učitelé, fyzicky trestali, dávali facky, házeli po nás různými předměty, dávali nám nesmyslné úkoly za vyrušování. Šikanovali někteří spolužáci, někteří hoši šikanovali dívky. Jeden spolužák kvůli šikaně spáchal sebevraždu. Copak? Nemožné? Ale no tak. Byl rok 1988. Tady ty kecy, že dříve bylo všechno ok a nyní není od některých jsou naprosto směšné..... A že to v nás nic nezanechalo? Ale zanechalo. Právě ty vzpomínky.
Jenom se o tom nikde nepsalo jako dnes. Vše se ututlalo.
To, co popisujete, jsem já zažívala v šedesátých letech. Bylo to možná ještě horší, jen se o tom nemluvilo a nikdo to neřešil.
To není nic nového. Odjakživa platí, že plody na stromě nebo keři patří majiteli stromu nebo keře, i když to přesahuje do mé zahrady. Otrhat to můžu jen se souhlasem majitele. To, co spadne na zem, je moje. Na druhou stranu má soused povinnost zajistit, aby jeho porosty nepřesahovaly na mou zahradu. Takže souseda vyzvu k nápravě, když nic neudělá, mám právo to ořezat sama. Samozřejmě po oznámení a ve vhodné vegetační době.
Taky jsem otěhotněla v osmnácti s klukem, se kterým jsem chodila dva roky. Moje matka byla všechno možné, jen ne chápající a milující, natož pomáhající. Byla úplně nepříčetná. Ne proto, že bych si já zkazila život, ale protože "co by tomu řekli lidi". Zmanipulovala mého kluka i tátu a donutila mě jít na potrat. Poslechla jsem, protože jsem díky autoritativní výchově neměla vůbec žádné sebevědomí. Dodnes to nemůžu dostat z hlavy a kdybych mohla ve svém životě změnit jednu věc, byl by to potrat. A to se mi později narodily dvě krásné děti.
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Tak tohle se opravdu povedlo.