Home-office pro téměř všechny práce typu bílý límeček, ať už hybridní nebo úplný, by tyhle přeplněné silnice a MHD spolehlivě zredukoval. Jenže my se nemůžeme domluvit, co Covid přinesl, to zase někdo bohužel ruší. Mám na mysli obě strany. Manažeři si mohli přijít zbyteční a zaměstnanci zneužívající HO, kdy se nevěnovali práci stejně jako v kanceláři.

Pokud nastavíme jasná pravidla, s rozvojem digitalizace přeci tento krok je logickým vývojem pracovního trhu. Přispělo by to i k ekologickým cílům a snížením externalit.

Počítač je stejný doma i v kanceláři, pokud charakter práce dovolí.

Tak pokud je manželka nešťastná, může si založit podnikání a na tu dovolenou v jiném odvětví získat prostředky sama.

Nebo si alespoň v rodině promluvit o finanční gramotnosti a hodnotě peněz.

V dnešní době, kdy se bydlení stalo hůře dostupné, je vcelku logický krok, když zůstávají mladí lidé déle s rodiči, pokud mohou. Sestěhovat se během studií je finančně velmi náročné (záleží samozřejmě na oboru a možnosti práce při studiu).

Pokud se lidé mají rádi a plánují spolu budoucnost, nevidím ve „vztahu na dálku“ problém, především v dnešní digitální době. Samozřejmě lidé, kteří potřebují při vztahu spoustu fyzična, toto nejspíše nezvládnou.

Mě přesvědčovali během střední doma o tanečních neustále. Na základní škole mě dokonce zapsali na kurz tance. Přestože jsem prý byl nadaný tanečník dle slov lektorky, já tancování rád neměl, společenský aspekt byl noční můrou a už vůbec jsem se nechtěl dotýkat cizích lidí a nosit společenské oblečení.

Nakonec jsem do tanečních nešel, tancování mi nechybí, nikde ho nevyužívám, partnerka taky tancovat neumí a jsme spokojení.

Své děti do tanečních nutit nikdy nebudu, ani o doporučení nebude řeč.

Půjčky mají být především jako forma páky pro zamezení větších finančních ztrát nebo naopak navýšení původní hodnoty majetku i s úroky.

Pokud zamezuji finanční ztráty, musím se zeptat, zdali nelze dočasně fungovat alternativně, mimo svůj komfort, než tuto páku využiju.

Půjčka na nemovitou věc nebo start podnikání = potenciál výnosů nad náklady úvěru, krátkodobá starost, dlouhodobá radost; půjčka na oslavu, dovolenou = chvilková radost, dlouhodobá starost.

Pokud někdo cizí něco chce, existují alternativní komunikační služby. Nemám problém zvednou telefon někomu, kdo mě předem informuje, mám uložené daného číslo a vím, o koho jde. Sám taky pošlu vždy raději email, zprávu nebo cokoliv přes datovou schránku, než abych si narychlo připravoval, co mám říct.

Nelze generalizovat takto komplexní problém. Nelze ukazovat prstem na bezdětné, že jsou oni tím problémem, zároveň nelze ukazovat na stát, že on je tím problémem.

Důvodu, proč jsou lidé bezdětní, je několik. Ať už od obecného přesvědčení až k nemožnosti otěhotnění. Zároveň každý člověk nebo pár má jiný přístup k zodpovědnosti, kde někdo chce mít před pořízením dětí vlastní bydlení, někdo může zůstat u rodičů v dvougeneračním domě, někomu nevadí nechat vyrůstat děti v 1+kk. Stejně jako je spektrum lidí u preferencí politických, ekonomických, filmových atd., je tomu tak i u otázek rodičovství.

Průběžný systém tu zavedli jiní lidé, než současní lidé v reprodukčním věku. A pokud nějaký systém nefunguje za současných podmínek, je potřeba jej změnit. Systém potřebuje děti, ne děti systém (systém nemůže bez dětí fungovat, kdežto děti si mohou investovat na své důchody). Systém se tudíž musí přizpůsobit.

Stát se neptá, zdali nechci od zaměstnavatele celou mzdu i se společnými odvody, zkrátka si to sociální pojištění vezme. Nenechá mi možnost si sociální, zdravotní pojištění a daň z příjmu (v případě jednoho příjmu ze zaměstnání) platit sám a nechat zodpovědnost v mých rukou.

Argument typu „Děti se rodily i za války a chudoby“ prosím nevytahovat, za války nehrozil trest odnětí svobody za zanedbání péče i s následkem smrti, jelikož jste neměli na jídlo a dítě spalo v nevyhovujících podmínkách, nesebrali by vám ho úřady v případě, že ho jako 5leté před odchodem do školky necháte kosit trávu pro králíky.

Kdo zažívá nebo zažil deprese a jiné psychické a chronické nemoci, tak ví a chápe, kdo je nezažil, ať si, namísto vytváření iluzí jistoty o svých vědomostech o těchto nemocech, i jejich „řešení“, a o znalosti pocitů těchto lidí, přeje, aby jimi nikdy netrpěl a užíval si každého dne bez nich. Opravdu nic nevíte, dokud si to nezažijete.

Je mi líto každého muže, který nemůže vidět vyrůstat své dítko (a chce), což je v naší společnosti téměř každý, kdo se stal otcem, ale většině společnosti se zdá tato situace být úplně jedno.

Hlavně tohle nemá rozhodovat kdejaký třetí člen rodiny, oni to dítě nevychovávají a do rozpočtu pravidelně nepřispívají. Tohle je v rukou rodičů, diskuse a logického úsudku. Nehrajme si na nějaké „ale“, když společná diskuse vyústí v konsensus, kdy otec zůstane na rodičovské, jedině dobře. Horší by byla situace, kdy oba rodiče chtějí zůstat s dítkem na rodičovské (nebo v práci), nicméně peníze jsou potřeba všude, tudíž to není možné. Zde pak nastává konflikt a takoví partneři si v prvé řadě neměli pořizovat dítko. Než vůbec začnu o dítěti přemýšlet, takové situace už musí být vyjasněné. A názor třetí strany mi může maximálně stát jako poradní, nikoliv ale rozhodující, v období plánování.

Já bych si přál rovněž vidět své dítko vyrůstat, brblat, učit ho chodit, ale pokud bude výhodnější a logičtější, aby s dítkem byl druhý rodič a oba se na tom shodneme, zůstane na rodičovské ona. Nevidím nic špatného na jakékoliv variantě, na které se oba rodiče shodnou a bude jim to tak vyhovovat.

Kdyby to bylo naopak, je to úplně „normální“, jelikož přeci muž je živitelem a žena má být v domácnosti...

Co třeba se už vykašlat na nějaké genderové stereotypy, dívali se na sebe jako na lidi, kteří spolupracují, jsou sobě partnery, výdaje dělili podílově na základě příjmů nějak rozumně, aby se nikdo necítil jako tahoun domácnosti nebo příživník. Vztah není soutěž, nesnažme se furt si něco dokazovat, nehledejme ve všem nějakou chybu, pracujme na komunikaci a hleďme na potřeby obou stejně.

Vyděláváš víc? Fajn... Kupuj si zboží, jezdi si na dovolené, ale nevnucuj partnerovi nový lifestyle s tím, že si pak budeš stěžovat, že málo vydělává a málo přispívá. Jednou jsme partneři, tak se podle toho taky chovejme.

Rozšířením úvazků o půl, ⅔, ¾ úvazky, home-office, flexibilní pracovní doba, by se do pracovního procesu mohlo zapojit spousta lidí, kteří z jakýchkoliv důvodů nemohou pracovat v běžném a zastaralém systému. Chronicky nemocní, lidé na rodičovské, důchodci, studenti. Problém je většinou v dojíždění a náročnosti práce, jakmile se práce přesune lidem domů, mohou pošetřit síly, které by jinak dojížděním a stresováním nad časy zbytečně unikaly.

Bohužel konzervativní směnný systém se nikomu moc měnit nechce, tudíž jsme tam, kde dnes jsme. Zaměstnavatelé budou hledat pracovní síly bez speciálních podmínek a potenciální pracovníci budou hledat zaměstnavatele, který jim umožní pracovat s úlevami a ve vhodném prostředí. Nikdo se nenažere a koza (kasa) zůstane prázdná.

Dokud se nebude dát vyžít z jednoho příjmu, bude tu logicky odkládání mateřství. Jediná možnost je starší muž a mladá žena, kdy s vyššími zkušenostmi roste i příjem a omezení nebude znamenat odříkání si žití.

Zároveň zaměstnavatelé by měli rozšířit možnosti zkrácených úvazků a home-office, aby se rodinný život jednodušeji skloubil s pracovním.

Bohužel přílišným tlačením na výkon a zisk se omezují zájmy rodin, tudíž se rodí později a méně.

Investovat si na důchod, spořit/investovat si na nemovitost pro splnění 90 % LTV, i když spíš 80 %, protože vyšší přijmy většina lidí mívá až v pozdějším věku s delší praxí, děti odkládat do 40 moc nejde, spořit na nenadálé výdaje, žít v nejistotě, až pak v 66 zaklepu bačkorami, 4 roky před oficiálním obchodem do důchodu, a vše uspořené mi bude k ničemu, to zní jako skvělá představa pro současnou generaci dvacátníků 😆.

A ze všech stran jen člověk slyší, že mladí jsou rozmlsaní a líní.. Ano, možná když ještě bydlí u rodičů, jakmile se osamostatní a přemýšlí nad kroky pro možnost založit vlastní rodinu, tak se opravdu o rozmlsaní moc mluvit nedá 😆.

Černobílý pohled na věc, s plnou dávkou nenávisti. Smutné, kam se dostáváme. Namísto vzájemné podpory, pomocí a sounáležitosti, tak jen haníme jeden druhého. Nikdo z toho profitovat nebude a jen se budou tvořit rozepře.

Souhlasím, že práce na černo není nejlepší řešení, ale bohužel v současnosti mít v čistém to, co je bokem, musí hrubou mzdu dávat zaměstnavatel o např. 15 tisíc vyšší. Samozřejmě že je vhodné, že jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec odvede vyšší sociální, zdravotní i DPFO, bohužel ne všude si s ní narůstající odvody mohou dovolit. Ne každý podnikatel, převážně na vesnicích a menších městech, si může dovolit kupovat BMW, je rád, že má za veškerou tu nekončící práci alespoň průměrný příjem.

Bohužel bez těch „černých“ peněz nezaplatí nájem, energie, potraviny a další nezbytné služby.

S tím bohužel mladí musí počítat, pokud při nástupu dostanou podprůměrnou mzdu, a přizpůsobit se. Což znamená, že nebudou opouštět rodné bydliště, nebudou plodit potomky, protože na to nemají prostory ani příjmy. Následně v případě, že člověk dává do nájmu cca 50 % příjmů, musí pracovat na plný úvazek, ani si těch „vložených“ 50 % neužijí, protože doma téměř nejsou. Samozřejmě že ekonomicky uvažující člověk si dítě nepořídí a s partnerem mohou užívat plných dvou příjmů, ze kterých už jsou schopni něco ušetřit.

Aby se plodily děti, musí být levnější bydlení a základní potřeby, na těchto věcech by neměl být postavený business. Zároveň ale život má být o žití, ne jen přežívání, tudíž i nějaká zábava musí být.

Mladí chtějí pracovat, ale musí na to mít náležité příjmy a podmínky.

Ze všech stran se křičí, že se nerodí děti, na důchody nebude a že jsou mladí líní. Pokud se mladý pár rozhodne mít děti, následně kvůli neuživení rodiny z 1 a ¼ příjmu bude jeden z rodičů muset např. brát ještě přesčasy, popř. práci na dohodu. Nájemníkovi nebo hypoteční bance a dodavatelům energie a služeb je úplně jedno, čemu čelíte, tady je otázka pouze máš nebo nemáš na zaplacení.

Ale pak nastává otázka, zdali takový život má smysl, když svou rodinu jeden z rodičů uvidí jen pár hodin denně. Ne každý má možnost pracovat blízko bydliště. Utečou mu první slova, krůčky, nabývání kognitivních funkcí.

Bohužel větší praxí bývá nedostatek zkrácených úvazků, home-office, flexibilní pracovní doby. Namísto trávení času s rodinou pak rodič tráví zbytečný čas v kolonách a MHD v hlavní špičce, protože všichni maji podobnou počáteční pracovní dobu, aniž by pro to bylo odůvodnění. Bohužel práce na venkově moc není a ve městě jsou náklady na bydlení absurdní pro pár, který má maximálně pár let praxe a na vyšší příjem a další výhody mnohdy nedosáhne, kvůli nedostatku zkušeností, žena se často stává obětí diskriminace kvůli mladému věku a „hrozbě“ otěhotnění.

Chceme-li podporovat rodiny, tak je prací nerozdělujme, spíše hledejme řešení, aby se daly tyto dva světy skloubit.

Tak to je paráda, klesají ceny dispozicí 1+1, protože z logiky věci si takový byt nikdo nekoupí na trvalé bydlení, uvažujete-li o založení rodiny. Taková je vhodná max. pro studenty, ostatní jednočlenné domácnosti a domácnosti v páru bez dětí.

Garsonka je mnohdy pouze přechodným bydlištěm a určitě žádný rozumný rodič by zde nechtěl vychovávat děti. Pokud si odpustíme ostatní kvality života, jako např. zahrada, soukromí a klid, tak pod 3+1/kk normální člověk s úmyslem rodinného bydlení nepůjde.

Společnost se nám nejspíše rozdělí na ty, které rodiče podporují a mohou dětem nabídnout vlastní nemovitost, nebo mají štěstí, čas a prostředky na kariéru, a na ty, kteří tuto možnost nemají. Alternativou je vrátit se v čase a říct svému já na základní škole, ať kašle na školu, vezme si hypotéku a koupí si v 10 letech alespoň pozemek (kéž by to bylo reálné 😆).

Nebo nastane nový trend a budou spolu bydlet 2 a více rodin, aby zvládly všechny náklady?

Tak či onak, měli bychom si začít vybírat mezi cenou a výnosem bydlení a množstvím plátců sociálního a zdravotního pojištění, protože do takto riskantní situace (neustálé navyšování nájmů, krátkých smluv nebo dlouholeté hypotéky, kde se může cokoliv rázem pokazit) se moc dětí nenarodí.

Pokud jsou rodinné vztahy pozitivní a je dostatek prostoru, nevidím nic špatného na tom, když se mladí „neosamostatní“ hned po dovršení dospělosti, nebo i výrazně později.

Nájem vyjde na šílené peníze, bez partnera je to úplný nesmysl, pokud teda nechci pobírat příspěvek na bydlení. Proč ale riskovat nejistotu, když za samý prostor můžete ty peníze raději uchovat v rámci rodiny? Náklady na teplo se rozloží, zároveň se i ušetří. Vařit se může pro více lidí, prát se může více věcí, ohřev vody bude efektivnější. Práce se může efektivněji rozdělit, více příjmů v domácnosti pak umožní i investice do nemovitosti, nebo v případě, že se jedná o bydlení v nájmu, uspořené peníze za sdílený nájem mohu odkládat na budoucí vlastní bydlení.

Dokola tu ale budeme stigmatizovat mladé, co jsou v „mamahotelu“, pričemž vidí pouze zneužívání, ale ve většině případů lze dosáhnout spolupráce.

Rodinu zakládat v 1+kk nebo 2+kk nejspíše nechcete, a pokud ano, tak jedině přechodně. Tudíž je nejvhodnější co nejvíce limitovat náklady ze začátku a zajistit pro rodinu do budoucna vhodné a komfortní bydlení.

Tohle téma je neustále na stole a každý se tváří, že učiteli snad závidí jejich plat a náplň práce. A když se řekne, ať to dotyčný jde dělat, když je to tak snadné za takové peníze, je mu vmeteno, že si to dotyčný vybral dobrovolně.

Ano, existují učitelé, kteří používají 30 let staré informace, metody z dob socialismu, k žákům se chovají jako k podřízenému a mají všechnu moudrost světa.

Na druhou stranu učitel, co se snaží, dostává od žáků a rodičů klacky pod nohy, aktualizuje své hodiny a vymýšlí interaktivní, rozvíjející aktivity, snaží se zakomponovat různé styly řešení problémů, forem a stylu učení. Pak zkuste udržet takového učitele namotivovaného za tabulkový plat, který je v článku uveden jako „garantovaný nárůst bez navýšení hodnot“. Můžete být sebelepší učitel, ale bez odměn se na slušné peníze během nadcházejících let (pokud nedojde k úpravám tabulek) nedostanete. A určitě není pracovní fond jen učení, ale také komunikace s rodiči, přípravy hodin, testů, aktivit, ale i jejich opravování a reflexe, což ve finále může zabrat denně i více jak povolenou pracovní dobu 😆.

Na příkladu zeměpisu jde krásně nalézt rozdíly mezi starým a novým pojetím výuky.

Staré a výhradně esencialistické pojetí výuky je zaměřeno hlavně na vědomosti, čísla, fakta, ti modernější učitelé zvládnou esencialismus přetvořit na vyšší úroveň s orientací na využití faktů při řešení problémů, návrhu postupu nebo tvorbě např. map, bohužel jich dnes je zlomek.

Modernější progresivistické a rekonstrukcionistické pojetí výuky je to, co žáky skutečně donutí efektivně pracovat a využívat informace, analyzovat a hodnotit data, fakta, naučí je si data obstarat, naučit kriticky myslet, interpretovat data z map, grafů, tabulek, článků, apod.

Bohužel je složitější hodnotit progresivistické pojetí výuky, když hlavním úkolem je žákům předat dovednosti, které každý může využít jinak v rámci jejich zájmů na základě jejich schopnostech a talentu. Každý si rozvíjí svůj okruh dovedností, tudíž standardizace je složitější a v tomto ohledu spíše kontraproduktivní.

Školství a rodiče nicméně tlačí především na známky, čili kvantitativní hodnocení, které bohužel musí vycházet ze standardizované metodiky, aby nedocházelo ke známkování na základě přesvědčení učitele a možného osočení ze „zasednutí si“ a vměšování „vlastní ideologie“.

A ve finále jsou žáci na konci ZŠ podrobeni největšímu standardizovanému testu, to jest přijímacím zkouškám, které nereflektují cíle dané školy.

Zkrátka naše školství nutí učitele upustit od alternativní výuky, jelikož systém neumí pracovat s kvalitativním hodnocením.

Důležité je, aby si zaměstnavatel a zaměstnanec vzájemně sedli. Dokázali odlišit styl komunikace, protože ne každý funguje stejně.

Zároveň práce nesmí být na úkor rodiny a volného času, život není jen o neustálém makání. Raději méně peněz a skromný život s rodinou, nežli každý den nejméně 8 hodin trávit čas mimo dům, který usilovně budujeme nebo za něj platíme nájem. Zároveň nutnost dojíždět, která ani není zaplacená. Proto je ten velký apel na home-office, kde se dokáží prolnout potřeby jak práce, tak i rodinného života a volného času a zbytečně netráví člověk mnohdy i hodiny dojížděním a oblékáním oblečení, které je někomu nepříjemné. Služební auto si pak můžou s radostí nechat.

Když člověk má děti, určitě chce být s nimi co nejvíce, a ve většině případů je to muž, který zůstává v práci a přichází tak o dětství svých dětí a možnost pomoct ženě v domácnosti. Home-office (samozřejmě pokud si člověk zařídí vlastní kancelář) je skvělé řešení, pokud si umí pár rozdělit své povinnosti a respektují práci druhého.

Spoustu prací bohužel na HO vykonávat nejde, ale spousta lidí naopak potřebuje úlevu od domácnosti a má ráda kontakt s jinými lidmi a kolegy v práci.

Z mé zkušenosti distanční výuky na vysoké škole jsem měl výrazně lepší výsledky, nežli tomu bylo při prezenčním studiu. Neustálý kontakt s lidmi mě stresuje a prostředí rozptyluje, u počítače nic takového nehrozí. Po návratu k prezenčnímu studiu začaly opět problémy a výsledky šly dolů. Nároky byly u zkoušek a zápočtů stejné a konaly se prezenčně.