Zaráží mě, kolik lidí (rodičů) je úplně v pořádku s přístupem, že dítě po 18, potažmo dostudování, nemá co hledat pomoc u rodičů. Dítě není něco, co si jen tak vytvořím z vlastní vůle a až mě omrzí, tak se ho snažím zbavit.

Dítě tu není dobrovolně, vzniklo po vzájemné „dohodě“ mezi dvěma lidmi, kteří ví, že ten nový člověk žije přibližně 80 let, ne pouze 18. Rodiče moc dobře vědí, co dělají, když se pro dítě rozhodnou. Podpora dítěte by měla být do doby, dokud samo dítě nedojde do okamžiku, kdy bude chtít fungovat samo. Samozřejmě to se netýká situací, kdy chrání své zdraví, např. když se z dítěte stane zločinec, agresivní psychopat, zde je na místě především odborná pomoc.

Každý dospělý člověk si může říct, zdali se cítí na celoživotní závazek, kterým dítě JE. Pokud ne, dítě opravdu nikdo nikoho nenutí mít. Je potřeba mít mantinely, ale podpora rozvoje by měla být vždy.

Já bych si rád svůj vlastní dům postavil, kdybych měl kde a za co, každopádně bohužel nemám ani zkušenosti se stavěním budov, ani jako zedník, pokrývač, elektrikář, instalatér aj.

I kdybych strašně rád, moc kamarádů nemám, rozhodně ne řemeslníků.

Jiná cesta je objednání řemeslníků, kde by mi zkušený říkal, co mám kam dávat a on by mi za to dal slevu za své služby? Pochybuji.

Dřív bylo úplně jedno, z jakého materiálu jste dům postavil, jestli to někde sem tam není rovný se neřešilo. PENB neexistovalo, dneska je zapotřebí mít minimálně kategorii B. Zároveň dneska spousta kamarádů není řemeslníky, jako to bývalo častější dříve, příbuzní můžou žít stovky kilometrů mimo plánované místo bydliště.

Získávat dnes materiál za protislužby je utopie, riskovat koupi materiálu s tím, že to postavím laicky špatně a tím i zamítnou kolaudaci.

Dneska moc příbuzných není, já sám nemám sourozence, rodiče mám ve věku, kdy už by rádi měli klid, kamarádi mají své starosti, vztahy, někteří i rodiny, kdy uživit ji z jednoho (a půl) příjmu vyžaduje více času v práci, natož aby pak pomáhali „za jídlo a pití“ kamarádovi namísto trávení času s rodinou.

Byl bych spokojený, kdyby za 40 let fungoval důchodový systém jinak, než na současném průběhovém modelu, který nepočítá s demografickými změnami.

Proto doufám, že více lidí začne chápat, proč se mladým do rodičovství nechce a proč nám tak klesá porodnost.

Dneska je rodičovství víceméně plánovaná záležitost. Máme možnost pozorovat, jaký ten život s dítětem je, můžeme se předem připravit, vzdělávat, investovat. Každopádně pokud se mladý pár rozhodne, že nechce mít děti, protože např. nemají vlastní bydlení, dostatek naspořených peněz, procestováno dle představ, ale i vědí, že nechtějí zatěžovat své rodiče, prarodiče nebo jiné rodinné příslušníky a kamarády požadavky na hlídání dětí, rádi by nicméně žili život alespoň podobně, jak jsou ti dva zvyklí, je to jen jejich zodpovědná volba.

Proto věřím, že tu přestane být tlak na porodnost, především na mladé ženy a slečny, nechme každého realizovat se, kde chce, jelikož neustálé pinkání mezi tématy „máme nízkou porodnost“, „mladí jsou líní“ a „matky se nechtějí starat o své děti, hledají neustále hlídání“ by mohlo přestat.

Buď ty podmínky pro mladé rodiny vytvoříme, nebo to necháme být a stále budeme neoprávněně napadat mladé, že nebude na důchody a provoz státu. Dítě je pro pár dobrovolné, ale nutností pro budoucnost státu, tudíž odpověď na otázku, kdo od druhého nějakou službu potřebuje, je zřejmá.

Můžeme přestat generalizovat něčí poslání, prosím? Uvažujme spíš tak, že to nejlepší, čeho může každý člověk dosáhnout, je pouze a v jeho mysli.

I muž může cítit jako své poslání mít děti, bohužel o tom rozhodují dva lidé, kteří děti spolu chtějí mít. Muž nemusí být předurčen k tomu jen honit kariéru a peníze, aby se žena mohla naplno věnovat dětem. Třeba by si muž přál být na rodičovské a vychovávat děti a žena budovat kariéru, nicméně první měsíce života musí s dítětem být doma ona.

Situace je taková, že pouze ženy mohou být těhotné, je to jen a jejich volba, zdali těhotné budou. Příroda se bohužel oklamat nedá, proto muži v otázkách dětí budou vždy upozaděni a na ženy se vyvíjí zbytečný nátlak. Proto se k ženám chovejme, prosím, s respektem, jako svobodně myslící bytosti, stejně jako vnímáme muže. Bez žen nemůžou být děti, proto se spíš ptejme jich, co bychom jako společnost mohli udělat, aby si přály mít děti. Pokud řeknou, že nic, je to jejich volba a nic s tím neuděláme, pokud chceme žít ve svobodné společnosti. Přestaneme z žen dělat pouze inkubátory na budoucí daňové poplatníky.

Rád bych souhlasil s nějakou rozumnou mírou podpory rodin s dětmi, nicméně forma trestání bezdětných mi nepřipadá v pořádku. Ve finále si bezdětné politici znepřátelí a v pozitivním případě je nebudou volit (což bude stále rostoucí skupinou voličů), nebo v tom horším případě emigrují. V této fázi je tedy lepší, aby bezdětní nepřispívali do státní kasy nic, nebo přispívali stále to, co přispívají teď?

Zároveň se bezdětní připraví na své důchody vlivem nižších nákladů sami, rodiče budou více spoléhat na své děti, aby jim ve stáří pomohli. Důchodové pojištění pak nemusí vůbec fungovat podobným průtokovým systémem, až demografie ukončí svůj přechod a opět se vyrovná věková pyramida, může se přejít na nějaký efektivnější systém, po vzoru z vyspělého světa.

Nejsme nesmrtelní, lze mít spíše více dětí, níže už se jde podstatně hůře (z 1.45 dítěte na ženu), dřív nebo později se stárnutí populace nebude řešit, jelikož s nižším počtem lidí bude potřeba stále méně lidí pro služby, výrobu apod.

Já sám si děti přeju, mám s rodiči skvělý vztah a chtěl bych to samé zažít taky, nicméně cestu aktuálně vidím v budování finančního a sociálního zázemí, až poté je úvaha o dětech.

Každopádně jsou lidé, kteří děti mít nemůžou, popř. mají zdravotní nebo genetické problémy, nebo zkrátka nemohou najít funkční vztah. Tito lidé již většinou už mají dost smůly, nepřidávejme jim ještě finanční zátěž.

Rozhodnutí většinou ale není jen v kompetenci jedinců. Pokud nemám partnera, těžko asi budu mít děti. Nebo sáhnu po kdejakém nespolehlivém, se kterým to nebude jen finanční břímě, jak popisujete, ale především psychická nálož, kdy se budou dva nekompatibilní lidé hádat o alimenty, režimu dětí a výhradní péče.

Chcete-li kvalitního plátce daní a pojištění, je potřeba, aby vyrůstal ve stabilní rodině a stabilním zázemí, jinak se může dítě psychicky úplně rozložit a máte spíše adepta na příjemce peněz jak ze sociálního, tak i zdravotního pojištění. To by bylo přeci kontraproduktivní. To samé i v případě, že má kolem sebe zajištěné děti a samo nemá nic, jen účel je společný, v dospělosti platit na sociální a zdravotní pojištění a do státní pokladny. Záleží pak na psychické odolnosti jedince a zde je extrémně důležitá právě podpora rodiny. Vedu-li dítě finančně zodpovědně, uvědomí si hodnotu peněz, v rozdělených rodinách pak nezřídka kdy rodiče soupeří finančně o dítě, které pak tuto hodnotu nepochopí. A máme tu začarovaný kruh, který jen prohlubuje současnou krizi.

Partnera tedy dostanete přiděleného, jinak budete platit více peněz?

Děti mějte bez ohledu na to, jaké je vaše přesvědčení o výchově a zabezpečení? Když chci svým dětem investovat od mládí, zároveň jim chci dopřát psychický i motorický vývoj mimoškolní aktivitou a stojí to vše více, než dokáže z výplaty zbýt? Domácího mazlíčka si taky nepořídíte, když na něj nemáte prostředky. Automobil, co má spotřebu převyšující moje finanční schopnosti si taky nepořídím (pokud jsem finančně gramotný) apod.

Věřte, že spousta mladých by děti ráda měla, ale každý má jiné představy o jejich výchově a životním prostředí, což je ve svobodné společnosti správně a jedině dobře. Lidé si uvědomují následky svých činů a tak dbají na prevenci, což je opět jedině dobře.

Někteří mladí nechtějí přivést dítě do nájmu v 1+kk, některým to nevadí. Některým je sobecky jedno, jestli se dítě dostane na kvalitní střední a vysokou školu, někdo takovému scénáři chce předejít, proto odkládá rodičovství, nebo si uvědomuje, že by to dítěti nemohl dopřát, tudíž jej nemá.

Kdyby společnost byla založena na stejných podmínkách pro všechny děti bez ohledu na sociální zázemí, kdy děti mají garantované startovací podmínky a jejich pokračování bude záležet jen na píli, popř. talentu, dítěte, spoustě lidem by ubyly důvody, proč dítě nemít.

Ale především jde o čas, který nemá finanční nahraditelnost. Nechci mít dítě jen pro „blaho společnosti“, ale taky pro uspokojení svých rodičovských potřeb, které nejsou vyjádřeny pouze finančně, ale především emočně. Když dítě uvidím jen večer před spaním, asi jej moc nenaplním.

Home-office pro téměř všechny práce typu bílý límeček, ať už hybridní nebo úplný, by tyhle přeplněné silnice a MHD spolehlivě zredukoval. Jenže my se nemůžeme domluvit, co Covid přinesl, to zase někdo bohužel ruší. Mám na mysli obě strany. Manažeři si mohli přijít zbyteční a zaměstnanci zneužívající HO, kdy se nevěnovali práci stejně jako v kanceláři.

Pokud nastavíme jasná pravidla, s rozvojem digitalizace přeci tento krok je logickým vývojem pracovního trhu. Přispělo by to i k ekologickým cílům a snížením externalit.

Počítač je stejný doma i v kanceláři, pokud charakter práce dovolí.

Tak pokud je manželka nešťastná, může si založit podnikání a na tu dovolenou v jiném odvětví získat prostředky sama.

Nebo si alespoň v rodině promluvit o finanční gramotnosti a hodnotě peněz.

V dnešní době, kdy se bydlení stalo hůře dostupné, je vcelku logický krok, když zůstávají mladí lidé déle s rodiči, pokud mohou. Sestěhovat se během studií je finančně velmi náročné (záleží samozřejmě na oboru a možnosti práce při studiu).

Pokud se lidé mají rádi a plánují spolu budoucnost, nevidím ve „vztahu na dálku“ problém, především v dnešní digitální době. Samozřejmě lidé, kteří potřebují při vztahu spoustu fyzična, toto nejspíše nezvládnou.

Dle Vašeho názoru je tedy špatně, že tato generace si nenechá všechno líbit, nestáhne se, nenechá sebou lomcovat, aby někdo výš nepřišel o ego? Já nepochopím, proč se k sobě nemůže společnost chovat s pokorou? Respektovat, že lidé nejsou stejní a mají jiný životní styl. Nezpochybňuju práva a povinnosti, které se pojí k občanům jednoho společenství. Nemyslím si, že majorita lidí chce, aby se o ně někdo staral a vše jim dával pod nos. Nezávislost je taky určitá forma svobody. Stačí, když se všichni budeme snažit o to, abychom mohli pracovat dle našich možností a schopností v co největším klidu a bezpečí. Bohužel lidí, kteří rádi zneužívají své postavení, majetek nebo známosti, je stále dost.

Nepopisuju jednorázové nebo dočasné situace typu ošetření zraněného, špatný den v práci, starost o novorozence apod. Tam se to dočasně potlačit dá, ale nelze tak činit několik let v kuse. V každé generaci se najdou lidi, kterým určité stresory nevadí, někteří dokonce i strach vyhledávají. Mozek je orgán jako každý jiný, neřaďme ho jako stejný pro všechny. Pomáhejme realizovat se všem s ohledem na jejich fyzické nebo psychické schopnosti.

Pokud se budeme učit represí dosahovat cílů, nejsme na tom jinak, než je to v autokratických systémech. Tam musí dělat, jak se káže, jinak se můžou rozloučit se „svobodou“. Ti vlivní budou „rozmazlení a zhýčkaní“, jelikož jakékoliv neuposlechnutí jejich představ o životě je potrestáno a oni se „vyhnou“ povinnosti problémy a strach ostatních řešit.

Však v pořádku. Moje okolí je obeznámeno s mým stylem komunikace, vždy najdeme konsensus, který vyhovuje oběma stranám.

Řeč je o neznámých číslech a nevyžádaných hovorech. Pokud vidím, že mi volal někdo, koho mám v kontaktech, nemám problém zavolat zpět nebo telefon zvednout.

Vůbec to není o nějakém „pocitu výjimečnosti, báječnosti a netknutelnosti“.

Jsem introvert, sociální vztahy si buduju velmi zřídka a dlouho, bohužel jsme ve společnosti v menšině a každý očekává, že každý je komunikativní a otevřený. Zároveň mám problém s neznámými a nepředvídatelnými věcmi a sociální interakce mi vadí, podobně jako arachnofobům vadí interakce s pavouky. Někdo neempatický si může ťukat na čelo, ale stresovou reakci organismu lehce neovlivníme.

Mě přesvědčovali během střední doma o tanečních neustále. Na základní škole mě dokonce zapsali na kurz tance. Přestože jsem prý byl nadaný tanečník dle slov lektorky, já tancování rád neměl, společenský aspekt byl noční můrou a už vůbec jsem se nechtěl dotýkat cizích lidí a nosit společenské oblečení.

Nakonec jsem do tanečních nešel, tancování mi nechybí, nikde ho nevyužívám, partnerka taky tancovat neumí a jsme spokojení.

Své děti do tanečních nutit nikdy nebudu, ani o doporučení nebude řeč.

V dnešní době, kdy každý telefon z neznámého čísla znamená většinou jen různé nabídky fotovoltaiky, energií, pojištění a jiných nevyžádaných věcí, nemluvě o podvodnících a riziku zaznamenání hlasu pro účely podvodu (viz. podvodné hovory rodinným příslušníkům s využitím AI hlasu na základě nahrávky). Zároveň těmto nevyžádaným telefonátům nezvednutím hovoru dám najevo, že tento telefon je nečinný, nedostupný a není potřeba na něj znovu volat.

Pokud se mi někdo nemůže dovolat a opravdu se mnou potřebuje mluvit, stačí napsat SMS se jménem a důvodem hovoru, pak není vůbec problém hovor uskutečnit, jelikož budu vědět, s kým mám tu čest a o čem se budu bavit.

Nebo budou standardem maximálně 2 děti, až se obmění všechny generace, nebude tento problém vůbec na stole, jedná se aktuálně o demografický přechod a holt je jen na nás, jak se s ním popereme. Po přechodu už bude zase relativní stabilita s pozvolným poklesem. Kolem úhrnné plodnosti 1 dítěte na ženu postupně budeme redukovat lidi, což nebude vůbec na škodu. Během minulého století se počet obyvatel tak dramaticky zvýšil, že korekce by už měla přijít.

Bude potřeba méně zdrojů, příroda si odpočine, lidi budou opět žít v harmonii s faunou i flórou, jelikož budou mít více prostoru, intenzifikace zemědělství zajistí udržitelný přísun živin.

Souhlasím, škol, například pětiletých, je stále hodně, personálně ale na prvním stupni nemusí být tak rozmanité.

Každopádně, chceme-li udržet lidi na venkově, nemůžeme zde rušit téměř všechny služby. Když se zruší škola, zruší se postupně i další vyžití pro děti, rodiče pak budou mít větší starosti s kroužky a vyžitím pro děti. Už teď musí někteří cestovat za prací, doktorem nebo nákupy i hodiny denně.

Já vím, že ekonomika má mít přednost, ale jsme stále lidi a sociální hodnoty bychom nějaké měli zachovat.

Půjčky mají být především jako forma páky pro zamezení větších finančních ztrát nebo naopak navýšení původní hodnoty majetku i s úroky.

Pokud zamezuji finanční ztráty, musím se zeptat, zdali nelze dočasně fungovat alternativně, mimo svůj komfort, než tuto páku využiju.

Půjčka na nemovitou věc nebo start podnikání = potenciál výnosů nad náklady úvěru, krátkodobá starost, dlouhodobá radost; půjčka na oslavu, dovolenou = chvilková radost, dlouhodobá starost.

Jsme na diskuzi na SZ, tady člověk nemá jistotu nikdy, zdali se jedná o zarytý argument, nebo o satiru, pardon 😆.

Tak či onak ředitelů zeměkoule a diktátorů za obrazovkou tu je v diskuzi přespříliš, myslím, že můj komentář najde adresáta, který si myslí, že lidi by měli žít jen podle tradice a zvyklostí.