Souhlasím, škol, například pětiletých, je stále hodně, personálně ale na prvním stupni nemusí být tak rozmanité.

Každopádně, chceme-li udržet lidi na venkově, nemůžeme zde rušit téměř všechny služby. Když se zruší škola, zruší se postupně i další vyžití pro děti, rodiče pak budou mít větší starosti s kroužky a vyžitím pro děti. Už teď musí někteří cestovat za prací, doktorem nebo nákupy i hodiny denně.

Já vím, že ekonomika má mít přednost, ale jsme stále lidi a sociální hodnoty bychom nějaké měli zachovat.

Půjčky mají být především jako forma páky pro zamezení větších finančních ztrát nebo naopak navýšení původní hodnoty majetku i s úroky.

Pokud zamezuji finanční ztráty, musím se zeptat, zdali nelze dočasně fungovat alternativně, mimo svůj komfort, než tuto páku využiju.

Půjčka na nemovitou věc nebo start podnikání = potenciál výnosů nad náklady úvěru, krátkodobá starost, dlouhodobá radost; půjčka na oslavu, dovolenou = chvilková radost, dlouhodobá starost.

Jsme na diskuzi na SZ, tady člověk nemá jistotu nikdy, zdali se jedná o zarytý argument, nebo o satiru, pardon 😆.

Tak či onak ředitelů zeměkoule a diktátorů za obrazovkou tu je v diskuzi přespříliš, myslím, že můj komentář najde adresáta, který si myslí, že lidi by měli žít jen podle tradice a zvyklostí.

Jestli berete počet dětí člověka jako objektivní názor pro hodnocení jeho kvality, jsem rád, že zůstává jen názorem a nemá žádný relevantní dopad.

Lidé se dělí na konzervativní a liberální v životních hodnotách, ještě že žijeme v době, kdy každému může být jedno, co dělá pro své štěstí druhý člověk, pokud někomu nenarušuje jeho svobodu a rozhodování.

Jednoduchý recept, jak dohnat ztrátu, je sám osobně přispět třeba 10 dětmi, nikdo vám nebrání. Ale když někdo nechce žádné, nebo jen jedno, ať už z jakéhokoliv důvodu, není to ničí starost.

Průběžný důchodový systém si odhlasovaly vlády před několika desítkami let, třeba nastal konečně čas na změnu.

Já jsem ve věku, kdy už spousta lidí dříve děti měla. Dříve totiž byl značně vyvíjen tlak na ženy, aby se co nejdříve vdaly a měly děti, jinak budou lidově řečeno „na ocet“ a ujede jim vlak. Dneska ženy mají podstatně volnější ruce, vybírají si partnery zodpovědněji, někdy s přehnanými nároky, nicméně stále se jedná o svobodný postup.

Mít dítě po 30 už není tabu, nicméně stihne se jich méně. Roste riziko neplodnosti aj. přidružených komplikací. Každopádně biologie člověka není v současnosti v rovině sociální. Je hezké, že máme dlouhou rodičovskou, ale kdo by chtěl strávit své nejproduktivnější léta zavřený doma, popř. v hůře kvalifikovaných pozicích, když váš potenciál je někde jinde? Na druhou stranu druhý z rodičů děťátko sotva vidí a stres spojený s jedním hlavním příjmem je všudypřítomný.

Dále nechci děťátko přivést do 1+kk, kde nebude soukromí ani pro jednoho z nás. Vyšší dispozice a plochy se utrhly cenově ze řetězu a pořízení do osobního vlastnictví už úplná utopie.

Dítě je i příliš závislé na vašem času i penězích. Nechci mít na svědomí to, že jednou bude finančně i emočně strádat, kdy kvůli těsné hypotéce se bude děťátko ptát: „A kde je táta/máma celé dny?“

Není to sobecké chování mladých dospělých, spíše naopak. Hledíme na vše příliš zodpovědně, a proto se zaměřujeme na jiné životní aspekty, kdy potenciální neúspěch povede pouze ve snížení kvality života nás, nikoliv děťátka, které si naši situaci nevybralo dobrovolně. Až bude naše situace relativně pod kontrolou, bude i miminko. Dříve tohle nikdo neřešil, prostě chtěl dítě, tak ho měl.

Právě že naopak, cílem je být s rodinou co nejčastěji, bohužel nelze skloubit jednoduše rodinný život a práce na plný úvazek.

Čas si za peníze nekoupíte.

Pokud někdo cizí něco chce, existují alternativní komunikační služby. Nemám problém zvednou telefon někomu, kdo mě předem informuje, mám uložené daného číslo a vím, o koho jde. Sám taky pošlu vždy raději email, zprávu nebo cokoliv přes datovou schránku, než abych si narychlo připravoval, co mám říct.

Jednoduše se říká někomu, kdo se narodí v Praze, může tam být u rodičů, zdědí byt/dům, rodiče mu byt pořídí apod., aby ostatní zůstali tam, kde se narodili.

Člověk si nevybere, kde se narodí, když chce studovat, do města musí. Když vystuduje, těžko na vesnici sežene uplatnění v oboru, které je pouze ve městě, kde např. studoval.

Může zkusit dojíždět, ale pro spoustu lidí je to psychicky velmi náročné a také chce občas dělat něco jiného než jen sedět v MHD a autě mezi prací, koníčky a domem.

V tom případě bych obvinil z diskriminace i převážnou většinu obchodních řetězců, benzínek apod., jelikož mají jiné ceny pro lidi s věrnostní kartou a pro lidi bez ní. Každý si svobodně může kartu založit, prodá své statistické údaje a má větší slevy nebo bodíky, tady se zase namísto statistiky obchodního chování dává sleva za rychlé a méně nákladné odbavení. Každý si může založit BÚ a debetní kartu, stejně jako věrnostní kartu.

Když nejsou kroužky, nejsou preferenční hlasy, tudíž se počítá pouze hlas pro stranu a žádné preferenční hlasy. Počet preferenčních hlasů u voleb do EP mohl být maximálně 2násobek počtu dané strany, pokud strana A získala 50 hlasů, počet preferenčních hlasů může být maximálně 100 (2 preferenční hlasy na kandidátce), pokud se neudělí žádný kroužek, je hlasů pro stranu rovněž 50, ale preferenčních hlasů je celkem 0.

Bohužel je jistější zvolit zaměření, které mě zajímá a dokážu jej dostudovat a následně si zaměření doplnit zvlášť, nežli riskovat a nechat se kvůli velmi náročnému oboru vyhodit ze školy. Ti, kteří pak dostudují, mohou učit ten předmět i bez státnice z daného zaměření, kdežto ten neúspěšný student, který by na to šel poctivě, nemůže učit vůbec.

A pak bude za špatného, že nevydělá dost peněz nebo nemá čas na rodinu kvůli práci, jelikož plány kolem financí a životní situace jsme neřešili, prostě dítě nějak utáhneme, hodiny tikají, nezájem o cokoliv jiného. Dítě zbytečně bude trestáno za sobectví jednoho z rodičů, možná to vyústí i v rozvod a děťátko bude odkázáno na střídavou nebo výhradní péči, to vše jen díky sobectví a lehkomyslnosti.

Pokud nenajdou partneři shodu, lepší se lidsky rozejít a netahat do toho nevinné stvoření.

Souhlasím, že problém s distribucí bohatství je problém, který je třeba do budoucna řešit. Vznik oligarchie, resp. plutokracie, je riskantní. Z toho důvodu je potřeba vytvořit rovnocenné podmínky, ale neudělat z toho komunistický konstrukt.

Nikde není garantováno, že děti zůstanou odvádět daně v zemi, kde jsou jejich rodiče. Důležité jsou především podmínky, které podpoří individuální chuť děti mít, zároveň ty děti musí zjistit, že se vyplatí v této zemi zůstat. Pokud vlivem např. nedostatečných kapacit na školách ztratíme spoustu potencionálních talentů, určitě to chuti nepřispívá. Rovněž bytové podmínky, pediatři, zubaři, uplatnění na venkově, rozvoj částečných úvazků a možnostech home-office, to vše musí být vyřešeno jako první, aby tu první pilíř mohl bezproblémově fungovat. Lidé musí mít zájem účastnit se odvodů na sociálním pojištění. Pokud nejsou naplněny základní potřeby, rychle se dostanou do šedé až černé ekonomiky a efektivita bude klesat. Až se vyřeší neduhy a brzdy ekonomiky, pak lze uvažovat o problematice sociálního pojištění a investic na důchod.

Příčiny a jejich řešení jsou tady v rovině. Pokud stát podpoří individuální spoření, postupně začne odpadat ta „povinnost“ mít děti a spoléhat na první pilíř.

Když preferují lidé individuální spoření na úkor dětí, neměl by jim to mít nikdo za zlé. A že to stát podpoří, je jedině dobře. Pokud mám děti a kvůli nim si nemohu spořit, fajn, máš tu zajištěný první pilíř a jeho plátce. Pokud děti nemám, mám možnost třetího pilíře, popř. individuálních investic. Je možná nefér, když bezdětní mají jak investice, tak i starobní důchod, nicméně jsou to ve stáří především děti, které „suplují“ ten třetí pilíř. Riziko investic je poté potřeba zvážit s rizikem toho, že se děti přestěhují, nebudou kontaktní a ve stáří nepomohou. Svobodná volba je ale potřeba zachovat. Do prvního pilíře pak platí bezdětní i ti s dětmi stejně, plní podmínky stejně, neměli by být diskriminováni na základě toho, že při tvorbě tohoto systému někdo nedomyslel aktuální situaci a nepřišel např. s funkčním 2. pilířem.

Když se podíváme na regiony, které měly před 50 lety rodiny s 12 dětmi, dnes jich mají i o polovinu méně.

Důvodem je především zvýšení naděje dožití již narozených dětí.

Pokud má taková rodina více dětí, šance, že alespoň jedno z nich se stane úspěšné a zvýší jejich životní úroveň, se zvyšuje. S větším množstvím děti rovněž mají do budoucna pracovní sílu na samozásobitelské zemědělství.

Dnes v civilizované a bohaté zemi vzít děti do práce (viz. Česko), tak na vás nadřízený nadává. Pokud matka dá dítě do jeslí nebo školky ve velmi malém věku, je označována za špatnou matku, kariéristku.

Pokud dítě zemře při ponechání dítěte doma, jste podezřelým z trestného činu viz. citace TZ § 195 odstavec 4: „Odnětím svobody na tři léta až deset let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 smrt.“

Pokud dítě ohrozíte při zanedbání péče, jste podezřelým z trestného činu viz. §196 až na 3 roky.

Dnes děti v civilizované společnosti znamenají více povinností, než jejich potřeba pro rodinné záležitosti. Proto by mělo rodičovství být stále dobrovolnou a nepostižitelnou částí života člověka, tj. nebýt trestán za to, že si nemohu nebo nechci najít partnera, nechci nebo nemohu s partnerem mít děti, popř. mé pojetí zodpovědnosti je rozdílné od běžně vnímaného. Každý máme jiný životní příběh, podmínky, vzdělání, bydliště, sny, cíle, negeneralizujme tuto problematiku na 2 jednoduchá tvrzení.

Nelze generalizovat takto komplexní problém. Nelze ukazovat prstem na bezdětné, že jsou oni tím problémem, zároveň nelze ukazovat na stát, že on je tím problémem.

Důvodu, proč jsou lidé bezdětní, je několik. Ať už od obecného přesvědčení až k nemožnosti otěhotnění. Zároveň každý člověk nebo pár má jiný přístup k zodpovědnosti, kde někdo chce mít před pořízením dětí vlastní bydlení, někdo může zůstat u rodičů v dvougeneračním domě, někomu nevadí nechat vyrůstat děti v 1+kk. Stejně jako je spektrum lidí u preferencí politických, ekonomických, filmových atd., je tomu tak i u otázek rodičovství.

Průběžný systém tu zavedli jiní lidé, než současní lidé v reprodukčním věku. A pokud nějaký systém nefunguje za současných podmínek, je potřeba jej změnit. Systém potřebuje děti, ne děti systém (systém nemůže bez dětí fungovat, kdežto děti si mohou investovat na své důchody). Systém se tudíž musí přizpůsobit.

Stát se neptá, zdali nechci od zaměstnavatele celou mzdu i se společnými odvody, zkrátka si to sociální pojištění vezme. Nenechá mi možnost si sociální, zdravotní pojištění a daň z příjmu (v případě jednoho příjmu ze zaměstnání) platit sám a nechat zodpovědnost v mých rukou.

Argument typu „Děti se rodily i za války a chudoby“ prosím nevytahovat, za války nehrozil trest odnětí svobody za zanedbání péče i s následkem smrti, jelikož jste neměli na jídlo a dítě spalo v nevyhovujících podmínkách, nesebrali by vám ho úřady v případě, že ho jako 5leté před odchodem do školky necháte kosit trávu pro králíky.

Matematika zní nějak takto:

ČSSZ zaznamená nového pojištěnce, který začal pobírat starobní důchod, což je rok 0. Průměrná doba pobírání důchodu od roku 0 do úmrtí (ukončení doby pobírání důchodu) je průměrně 21,5 roku.

Do modelu se nepočítají pojištěnci, kteří odváděli pojištění a nečerpali jej ve formě starobního důchodu (toto je smutné a chtělo by to vyřešit např. 2. pilířem), a zároveň se do modelu nezapočítávají lidé, kteří nikdy nebyli pojištěni (děti, studenti nebo nezaměstnaní (vč. OBZP), kteří neodváděli sociální pojištění při zaměstnání aj.) a během této doby zemřeli, v případě dožití OBZP a současném dobrovolném nehrazení sociálního pojištění při věku odchodu do důchodu neměli nárok na řádný starobní důchod, tudíž jejich úmrtí při statistice nehrálo roli.

Partnerství není podmíněno nátlakem, partnerství vzniká rozhodnutím dvou lidí. Pokud by mě žena odmítla kvůli tomu, že vydělávám méně nebo bydlím u rodičů či ve spolubydlení, jelikož to dává finančně smysl, tak jedině dobře pro mě.

Od partnerství očekávám spojení lidí, kteří se mají rádi, baví je společný čas, věří ve stejné hodnoty a především se dokáží domluvit a umí spolu plánovat jak čas, tak i finance. Pokud se jeden z partnerů kouká, co by vztahem získal, stejně by to do budoucna tvořilo pouze zlo.

Ve veřejném (státním) máte předem dané platové tabulky, slečně je 29 let, tudíž praxe maximálně 4 roky, což odpovídá. Vyšší peníze mají většinou na soukromých klinikách, lékaři podnikatelé apod. Pokud slečně vyhovuje veřejný sektor, s tím samozřejmě i jistoty spojené, tak takové peníze jsou normální, rostoucí s délkou praxe.