Bylo by dobré si už konečně přiznat, že jsme jako zástupci demokratického západu ve 3. světové válce, zatím ne té vojenské, ale té těžce viditelné, hybridní. Z pohledu Evropana uvádím pár postřehů k zamyšlení, pro lidi, kteří jsou toho ještě schopni.

Důvodům k válce / SVO ze strany Ruska již nemůžou věřit ani Rusové, proč by také pragmatik jako Putin tolik riskoval kvůli ochraně rusky mluvícího obyvatelstva před Banderovci, nyní již téměř vysídleného, nebo chtěl chránit Rusko před NATO, což je obranný spolek a ne útočný.

Stále si snažíme namlouvat, že ve válce je pouze Ukrajina a nás se to netýká. Pak si položme otázku, jestli Rusko při své rozloze opravdu potřebuje nerostné bohatství Ukrajiny? Jestli to velké Rusko potřebuje vojensky podporovat diktátory v Africe? Pokud jste si odpověděli „NE, největší stát světa má surovin dostatek“, nabízí se otázka, proč to tedy Rusko dělá? Rusko má jako zem obrovský potenciál, ale s malou hustotou populace se nikdy nemůže stát hospodářským asijským tygrem. Může však ovládat a oslabovat velké evropské ekonomiky, ty menší může dokonce postupně obsadit. Proto si nejdříve vybudovalo energetické a surovinové vazby na Evropu (hlavně na ekonomicky nejsilnější Německo) a poté se rozhodlo si za odměnu z Evropy ukrajovat kousek po kousku. V prvním roce války jsme viděli, jak úspěšná strategie to byla, když evropští lídři byli doslova paralizováni. Motivací k válce tedy není získání Ukrajiny, ale postupné získání moci nad Západem a Ukrajina má smůlu, že stojí v cestě.