Díky za pěkný článek, dalo by se říci osobní zpověď. Možná bychom mohli toto téma více rozšířit, protože v sobě skrývá více rozměrů jako sen, přání, potřeba, zvyk, objevování, seberozvoj, sebepropagace, odpočinek, zábava atd. Mnoho lidí "cestuje" z nudy (co jiného s časem a přebytečnými penězi), ze zvyku (každé léto jezdím na místo XY, protože to tam znám a vím co od toho čekat), z důvodu sebepropagace (ať mám co pověsit na sociální sítě), seberozvoje (typicky návštěvy buddhistických lokalit a šamanů) nebo prostě jen z důvodu relaxace (týden ležím na pláži a konzumují). Když se vrátíme k jádru motivace, je potřeba rozlišovat, co je sen, přání a potřeba. Přání chápu jako osobní touhu, něco, co naplní můj život minimálně dobrý pocitem. Potřeba je nutnost vyvolaná nedostatkem, frustrací, prázdnotou. To jsou ti cestovatelé, kteří cestují, protože "musí", resp. před něčím utíkají (nikoliv za něčím, to jsou ti, kteří po něčem touží, kteří si něco přejí). Nicméně sen, to je něco, co převyšuje naši mysl, co nejsme schopni vymyslet, co nám vytane na mysli, jen když spíme, když je rozum vypnutý, nadneseně řečeno. Sen je to "místo", kde je naše duše naplněna mírem a pokojem, to je náš "ráj", tam patříme. Z tohoto úhlu pohledu je v pořádku, pokud naše kroky vedou k naplnění snu. Člověk by měl ale velmi pečlivě rozlišovat, zda to není "pouze" egoistické přání nebo uspokojení frustrace, protože obojí může být pouze neukojitelná cesta, která k míru a pokoji rozhodně nevede.

U nás panuje přesvědčení, že pokud něco nefunguje, tak do toho musím vložit peníze a ono to začne fungovat. Samozřejmě, bez peněz to fungovat určitě nebude, ale to neznamená, že vložené peníze přinesou očekávaný efekt. Chtěl bych vidět, jak třeba stávající pedagogové, vědci nebo lékaři přinesou při dvojnásobných platech dvojnásobně lepší výsledky. Pokud je systém nefunkční nebo neefektivní, žádné peníze to významně nezmění. Já osobně podporuji funkční změny, nikoliv házení peněz do černé díry.

Možná by to stačilo zjednodušit. Nastala epocha sebestřednosti, individualismu, egoismu a hedonismu, která postihuje všechny generace, každou ale jinak. Toto je článek o mladé generaci. Je otázkou, zdali by starší generace měly znovu více dětí i této době. Dost o tom pochybuji...

Nikdy jsem nepochopil podstatu srovnávání jednoho obřího státu (Čína, Indie, federativní USA) se shlukem desítek států pod názvem Evropa (případně EU). Evropa nikdy nebude jedním státem s jedním daňovým systémem, jednotným řízením, vzdělávacím a sociálním systémem. Žebříček by po přepočítání na hlavu mohl vypadat úplně jinak, a třeba by vyhrálo Estonsko.

Myslím, že to je objektivní fakt, který snad nemá smysl rozporovat. Možná by nebylo špatné se zamyslet nad tím, jak se deglobalizace projevuje, jaké jsou její příležitosti a hrozby. Jedním z projevů je bezesporu regionalizace (nikoliv nutně nacionalizace), kdy se zejména menší země spojují do různých kulturně a infrastrukturně blízkých clusterů. Ukázkovým příkladem je region Baltics a Nordics, které se navíc postupně provazují a postupně začleňují Polsko. Postupně tak vzniká něco jako "aliance clusterů" a myslím, že to je budoucí řešení pro menší evropské země. Mimochodem, toto uskupení čítá přes 70 mil obyvatel a pokud někdy v budoucnu přizvou Ukrajinu, vznikne z toho velmi silná protiváha vůči Německu, Francii a Rusku. Velkou otázkou zůstává, kam budou směřovat země jako CZ, SK, HU a Balkán, které do této fáze ještě nedozrály a budou muset projít složitým vývojem, než budou schopni nějaké funkční spolupráce.

Souhlasím s článkem, je to hlubší problém. Bohužel si musíme přiznat, že taková je naše většinová společnost. Nehas, co tě nepálí, co je doma, to se počítá atd. Proměna společnosti vyžaduje společný zájem, ale ten nemáme. Máme jen svůj vlastní zájem a ostatní nám překáží nebo nás přímo ohrožují. V takovém klimatu není možné pomýšlet na komplexní a tvořivou spolupráci, to je proti zdejšímu mentálnímu nastavení. Budoucnost patří silným, adaptabilním nebo "spolupráce-schopným". Ani jedno nejsme...

Přiznám se, že jsem se v této úvaze trochu ztratil. Je potřeba rozlišovat mezi válečným konfliktem a genocidou. Za válečný konflikt můžeme považovat vyeskalovaný spor mezi dvěma stranami, zatímco genocida je programová likvidace a teror slabší strany všemi dostupnými prostředky, viz uvedené definice. Mimo jiné z toho plyne, že situace na Ukrajině splňuje definici genocidy do puntíku a používat v této souvislosti slovo "válka" je jednoznačně velké psychologické vítězství Ruska. Situace v Gaze tak jednoznačná zdaleka není, ale osobně se více přikláním ke genocidní rovině hlavně z toho důvodu, že izraelská strana dělá pro ochranu nevinných obyvatel pravděpodobně mnohem méně, než by mohla. Morálně je neobhajitelný postoj "když se kácí les, létají třísky," tj. je tam terorista, srovnáme se zemí celý dům i s jeho obyvateli. Tím dáváme najevo, že nám na životech nevinných nijak nezáleží a nechceme si komplikovat život složitějším a nepříjemným řešením. Genocidní povaha takového přístupu je zjevná, život nevinných nemá v našich očích žádnou hodnotu a je to jen "okolnost situace." Nicméně, nejsem ten, kdo může soudit...

Živý svět je souboj myšlenek, příroda je v jádru mechanismem totální kompetice a selekce, kde vítězí chytřejší, silnější, rychlejší atd. Přesto příroda kolonizovala každý kousek Země, aniž by se soupeři museli mezi sebou domluvit. Tím chci říci, že pro expanzi není nutná žádná domluva. Vypadá to spíše naopak, kompetice vede k expanzi, jelikož každá bytost hledá svojí vlastní cestu k přežití, resp. rozšíření do dalšího časoprostoru.

Zdá se mi, že z nějakého důvodu ve veřejné diskuzi zapadly pojmy "landlord" a "meritokracie", které spolu velmi úzce souvisí a jsou poměrně klíčové k pochopení širších souvislostí. Stávající landlords, kam řadím primárně majitele nemovitostí, kariérně úspěšné jedince a mezinárodní korporace, zásadně ovlivňují možnosti, které se (nejen) mladí lidé snaží využít. Pokud je bydlení nedostupné a vlastní pílí se člověk nikam zásadně kariérně neposune (aby se pokusil zaplatit nedostupné bydlení), postrádá jakákoliv snaha smysl a takoví lidé ztrácí motivaci a upadají do existenční letargie. U mladých lidí se to projevuje nezájmem o práci, bydlení, vlastní rodinu (kterou nezajistí), naopak u nich můžeme pozorovat povrchní konzumaci čehokoliv, protože nevidí jinou cestu, takže si alespoň udělají radost teď a tady, jelikož žádnou budoucnost nečekají a proto ji ani netvoří. Další dílem skládačky je jejich malé proporční zastoupení a ignorace ze strany landlords ve smyslu "nic jsi nedokázal, takže mlč" nebo "podívej, co já jsem ve tvém věku dokázal." Takže svým způsobem nejsou součástí společnosti, resp. ji mentálně opustili. V důsledku je to vlastně pouze rozšíření fenoménu "quiet quitting" do existenční sféry.

Dobrý den, dovolím si dvě poznámky. S Vaším pohledem souhlasím a dokonce mám pocit, že jsme z tohoto pohledu stvořili jako civilizace velmi nebezpečný Matrix, který má podobu zrcadlového bludiště. Ve výsledku vidíme, vždy jen to co chceme vidět, resp. co zrcadlíme, navíc v jisté karikatuře. Chcete být cestovatelem, intelektuálem, influencerem, veganem, s "kamarády" se stejným názorem...? Tento svět nám splní, vše, co chceme. Bohužel...Zrcadlo nám nenabízí reálný obraz a ani nemůže, viz Váš článek. Díky tomu podléháme narcismu a hedonismu, uspokojujeme jen svůj obraz, takový jaký chceme, aby byl. Nicméně, vždy existuje cesta z tohoto bludiště, viz můj druhý komentář.