Díky za pěkný článek, dalo by se říci osobní zpověď. Možná bychom mohli toto téma více rozšířit, protože v sobě skrývá více rozměrů jako sen, přání, potřeba, zvyk, objevování, seberozvoj, sebepropagace, odpočinek, zábava atd. Mnoho lidí "cestuje" z nudy (co jiného s časem a přebytečnými penězi), ze zvyku (každé léto jezdím na místo XY, protože to tam znám a vím co od toho čekat), z důvodu sebepropagace (ať mám co pověsit na sociální sítě), seberozvoje (typicky návštěvy buddhistických lokalit a šamanů) nebo prostě jen z důvodu relaxace (týden ležím na pláži a konzumují). Když se vrátíme k jádru motivace, je potřeba rozlišovat, co je sen, přání a potřeba. Přání chápu jako osobní touhu, něco, co naplní můj život minimálně dobrý pocitem. Potřeba je nutnost vyvolaná nedostatkem, frustrací, prázdnotou. To jsou ti cestovatelé, kteří cestují, protože "musí", resp. před něčím utíkají (nikoliv za něčím, to jsou ti, kteří po něčem touží, kteří si něco přejí). Nicméně sen, to je něco, co převyšuje naši mysl, co nejsme schopni vymyslet, co nám vytane na mysli, jen když spíme, když je rozum vypnutý, nadneseně řečeno. Sen je to "místo", kde je naše duše naplněna mírem a pokojem, to je náš "ráj", tam patříme. Z tohoto úhlu pohledu je v pořádku, pokud naše kroky vedou k naplnění snu. Člověk by měl ale velmi pečlivě rozlišovat, zda to není "pouze" egoistické přání nebo uspokojení frustrace, protože obojí může být pouze neukojitelná cesta, která k míru a pokoji rozhodně nevede.

U nás panuje přesvědčení, že pokud něco nefunguje, tak do toho musím vložit peníze a ono to začne fungovat. Samozřejmě, bez peněz to fungovat určitě nebude, ale to neznamená, že vložené peníze přinesou očekávaný efekt. Chtěl bych vidět, jak třeba stávající pedagogové, vědci nebo lékaři přinesou při dvojnásobných platech dvojnásobně lepší výsledky. Pokud je systém nefunkční nebo neefektivní, žádné peníze to významně nezmění. Já osobně podporuji funkční změny, nikoliv házení peněz do černé díry.

Možná by to stačilo zjednodušit. Nastala epocha sebestřednosti, individualismu, egoismu a hedonismu, která postihuje všechny generace, každou ale jinak. Toto je článek o mladé generaci. Je otázkou, zdali by starší generace měly znovu více dětí i této době. Dost o tom pochybuji...

Nikdy jsem nepochopil podstatu srovnávání jednoho obřího státu (Čína, Indie, federativní USA) se shlukem desítek států pod názvem Evropa (případně EU). Evropa nikdy nebude jedním státem s jedním daňovým systémem, jednotným řízením, vzdělávacím a sociálním systémem. Žebříček by po přepočítání na hlavu mohl vypadat úplně jinak, a třeba by vyhrálo Estonsko.

Určitě, i když je v tomto případě otázkou, nakolik se jedná o skutečně funkční spolupráci, protože se jedná o velmi nesourodou skupinu, kterou spojuje spíš jen odpor k euro-americké demokratické civilizaci. Nicméně i tak asi existují nějaké lokální formy užší spolupráce, třeba v regionu Latam. Mimochodem, neschopnost funkční a rozvojové mezinárodní spolupráce je hlavním důvodem, proč Asie dávno nesmetla USA/EU. Nejsou schopni vzájemně spolupracovat, pravděpodobně z kulturních důvodů.

Myslím, že to je objektivní fakt, který snad nemá smysl rozporovat. Možná by nebylo špatné se zamyslet nad tím, jak se deglobalizace projevuje, jaké jsou její příležitosti a hrozby. Jedním z projevů je bezesporu regionalizace (nikoliv nutně nacionalizace), kdy se zejména menší země spojují do různých kulturně a infrastrukturně blízkých clusterů. Ukázkovým příkladem je region Baltics a Nordics, které se navíc postupně provazují a postupně začleňují Polsko. Postupně tak vzniká něco jako "aliance clusterů" a myslím, že to je budoucí řešení pro menší evropské země. Mimochodem, toto uskupení čítá přes 70 mil obyvatel a pokud někdy v budoucnu přizvou Ukrajinu, vznikne z toho velmi silná protiváha vůči Německu, Francii a Rusku. Velkou otázkou zůstává, kam budou směřovat země jako CZ, SK, HU a Balkán, které do této fáze ještě nedozrály a budou muset projít složitým vývojem, než budou schopni nějaké funkční spolupráce.

Souhlasím s článkem, je to hlubší problém. Bohužel si musíme přiznat, že taková je naše většinová společnost. Nehas, co tě nepálí, co je doma, to se počítá atd. Proměna společnosti vyžaduje společný zájem, ale ten nemáme. Máme jen svůj vlastní zájem a ostatní nám překáží nebo nás přímo ohrožují. V takovém klimatu není možné pomýšlet na komplexní a tvořivou spolupráci, to je proti zdejšímu mentálnímu nastavení. Budoucnost patří silným, adaptabilním nebo "spolupráce-schopným". Ani jedno nejsme...

Jen pro doplnění: mladou populaci nebude v nejbližších dekádách nikdo zastupovat, protože jejich podíl ve společnosti bude buď stejný nebo ještě menší. V demokratické společnosti nikdo nechce, aby mu diktovala menšina, takže mají prostě smůlu. Pokud bychom chtěli tuto společenskou vrstvu výrazně podporovat, bylo by to na úkor bohatší části a ta nevypadá, že by jí to kdovíjak zajímalo, natož by se chtěla dělit. Současně mi přijde nedůstojné, abychom z mladých lidí vytvářeli skupinu závislých na "milosrdenství" starších a bohatších. Ve zdaleka nejhorší situaci jsou mladí a zodpovědní lidé, jejichž předci jsou nemajetní a tudíž nemohou ani nic dědit. Pořídit si děti do takové situace je cestou do...

S dovolením přidám ještě jeden pohled. Myslím, že je zřejmou skutečností, že vyspělý svět je dominantně tažený populací cca 40+, což je společenská vrstva, která je materiálně zdaleka nejlépe zajištěná, obsazuje drtivou většinu vyšších pracovních pozic a má zdaleka nejvyšší proporční zastoupení ve společnosti (75% voličů v ČR). To je vládnoucí vrstva, která určuje pravidla hry, i když to samozřejmě neplatí pro všechny. Populace 18-40 let je proporčně mnohem menší, vyšší a lépe placené pozice jsou obsazené, bydlení je pro ně nedostupné, de facto pouze čekají na mezigenerační transfer (cca 25% voličů v ČR). Současně k tomu přidejme skutečnosti, že se jich mnohem více týká celoživotní pracovní nejistota, bídné vyhlídky na penzi, nevyhnutelné zpoplatnění zdravotní péče a kvalitního vzdělání, o složitých ekologicko-ekonomicko-politických podmínkách, ve kterých prožijí mnohem větší část života, ani nemluvě. Současně nemají téměř žádnou moc s tím cokoliv udělat. Mladá generace tedy reaguje na situaci zcela logicky a osobně se jim ani nedivím.

Přiznám se, že jsem se v této úvaze trochu ztratil. Je potřeba rozlišovat mezi válečným konfliktem a genocidou. Za válečný konflikt můžeme považovat vyeskalovaný spor mezi dvěma stranami, zatímco genocida je programová likvidace a teror slabší strany všemi dostupnými prostředky, viz uvedené definice. Mimo jiné z toho plyne, že situace na Ukrajině splňuje definici genocidy do puntíku a používat v této souvislosti slovo "válka" je jednoznačně velké psychologické vítězství Ruska. Situace v Gaze tak jednoznačná zdaleka není, ale osobně se více přikláním ke genocidní rovině hlavně z toho důvodu, že izraelská strana dělá pro ochranu nevinných obyvatel pravděpodobně mnohem méně, než by mohla. Morálně je neobhajitelný postoj "když se kácí les, létají třísky," tj. je tam terorista, srovnáme se zemí celý dům i s jeho obyvateli. Tím dáváme najevo, že nám na životech nevinných nijak nezáleží a nechceme si komplikovat život složitějším a nepříjemným řešením. Genocidní povaha takového přístupu je zjevná, život nevinných nemá v našich očích žádnou hodnotu a je to jen "okolnost situace." Nicméně, nejsem ten, kdo může soudit...

Ano, i takto lze na to pohlížet. Kompetice každého jedince vybičuje ke kreativním řešením, jinak by zanikl. Pravdou také je, že i "domluva" leckdy přináší funkční řešení (viz symbióza organismů). Otázkou zůstává, zda je tato "domluva" trvalým řešením nebo jen dočasným smírem v nekonečné spirále boje o přežití.

Živý svět je souboj myšlenek, příroda je v jádru mechanismem totální kompetice a selekce, kde vítězí chytřejší, silnější, rychlejší atd. Přesto příroda kolonizovala každý kousek Země, aniž by se soupeři museli mezi sebou domluvit. Tím chci říci, že pro expanzi není nutná žádná domluva. Vypadá to spíše naopak, kompetice vede k expanzi, jelikož každá bytost hledá svojí vlastní cestu k přežití, resp. rozšíření do dalšího časoprostoru.

Zdá se mi, že z nějakého důvodu ve veřejné diskuzi zapadly pojmy "landlord" a "meritokracie", které spolu velmi úzce souvisí a jsou poměrně klíčové k pochopení širších souvislostí. Stávající landlords, kam řadím primárně majitele nemovitostí, kariérně úspěšné jedince a mezinárodní korporace, zásadně ovlivňují možnosti, které se (nejen) mladí lidé snaží využít. Pokud je bydlení nedostupné a vlastní pílí se člověk nikam zásadně kariérně neposune (aby se pokusil zaplatit nedostupné bydlení), postrádá jakákoliv snaha smysl a takoví lidé ztrácí motivaci a upadají do existenční letargie. U mladých lidí se to projevuje nezájmem o práci, bydlení, vlastní rodinu (kterou nezajistí), naopak u nich můžeme pozorovat povrchní konzumaci čehokoliv, protože nevidí jinou cestu, takže si alespoň udělají radost teď a tady, jelikož žádnou budoucnost nečekají a proto ji ani netvoří. Další dílem skládačky je jejich malé proporční zastoupení a ignorace ze strany landlords ve smyslu "nic jsi nedokázal, takže mlč" nebo "podívej, co já jsem ve tvém věku dokázal." Takže svým způsobem nejsou součástí společnosti, resp. ji mentálně opustili. V důsledku je to vlastně pouze rozšíření fenoménu "quiet quitting" do existenční sféry.

Omlouvám se, ale asi úplně nerozumím. Máte na mysli "víru ve fakta"? Víru takto nechápu, je zbytečné ve fakta věřit, ona prostě jsou, resp. můžeme je pouze verifikovat. Víra je pro mě projev hluboké duchovní důvěry ve smysl, že vše je stvořeno dle Boží vůle a Bůh se nám skrze stvoření vyjevuje. Tomu člověk nemůže nikdy plně rozumět, proto nám nezbývá, než "pouze" věřit.

Pokud bychom Bibli vnímali jako třeba dílo Shakespeara, tak ano. Bible není literární dílo neznámého autora...

Je otázkou, zda se jedná o "chybu." Panna versus mladá žena nemusí být technické odlišení, ale symbolické. Zcela jistě stojí za hlubší úvahu, zda mohou mít dva lidé za dítě syna Božího. Logicky se nabízí odpověď, že se to mohlo stát pouze Božím vtělením. Že se použil zrovna takový popis jako "neposkvrněné početí" je dle mého názoru spíše kulturně-symbolickým výrazem, navíc během staletí vícekrát modifikovaným.

Souhlasím, chápat Bibli pouze jako faktický text, který kriticky popisuje jevy tehdejší doby, je zcela mimo mísu. Asi by bylo dobré si na začátku říct, čím Bible je a čím není. Pokud bychom se na Bibli dívali jako na "osvícené svědectví", tak z toho jednoznačně plyne pohled subjektivní, mystický a symbolický. Fakta nejsou předmětem Víry.

Pokud uznáme, že identita je do nás vložená v momentě stvoření (jako vrozená důstojnost člověka), tak rozvoj identity v čase je dán interakcí s okolním prostředím (sociální rozměr), sám se sebou (ego) a s tím, kdo do mě vložil onu identitu (v křesťanství Bůh). V tomto trojúhelníku se každý člověk pohybuje celý život, přičemž smysl života bychom mohli chápat jako dosažení plné identity sám k sobě, k ostatním a ke Stvořiteli. Toto asi není možné rozložit logicky na prvočinitele, v ten moment se vytrácí vztah, který je hybatelem všeho. Je zajímavé, že nejsme schopni logicky definovat a vyjádřit vztah ani jeho hloubku. To je totiž stav Srdce a Ducha, nikoliv Rozumu. Popisovat svět, aniž bychom vzali v potaz jeho Stvořitele (=religiozita), je nemožné, resp. neúplné.

Identitu vnímám, jako vše v našem časoprostoru, vícerozměrně. Identita jako chápání sebe sama, identita tak, jak nás vnímá okolí a identita metafyzická, naše podstata do nás vložená v momentě stvoření. První dva rozměry jsou proměnlivé (zejména v čase a v kontextu doby), poslední rozměr je daný, ale ten zase pro změnu nejsme schopni racionálně pochopit, pouze vnímat jako určitou intuici, pocit v duši.

Pokud chceme vystoupit z této pasti, musíme se na svět dívat jinak, Srdcem. Není to nic nového, J.Á. Komenský o tom napsal v 17. století knihu Labyrint světa a ráj srdce. Dívat se na svět Srdcem, tj. křesťansky vyjádřeno s Láskou, Vírou a Nadějí, znamená opravdovost života. V ten moment pro člověka přestanou existovat zrcadla, stane se tím, kým je. Tak jak byl stvořen, stává se Člověkem. A půjde tou cestou, kterou vidí je on (ona) skrze své srdce.