Kauza "dobrovolného" stažení učebnice z podnětu ÚSTR se jeví být učebnicovým příkladem toho, že "kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá". Oč jde? Badatelé v ÚSTR se ohradili proti jiným badatelům, a to z řad autorů a čtenářů dotyčné badatelské učebnice dějepisu. Což znamená, že badatelé z ÚSTR bádat o historii mohou, ale žáci a učitelé dějepisu nikoliv? A hlavně, že žáci snad nesmí používat a rozvíjet své vlastní kritické myšlení? Nýbrž, že musí jen papouškovat to, co jim nalejí do hlavy příručky ÚSTR? Tedy něco na způsob VUML (večerní univerzity marxismu-leninismu), jen s opačným znaménkem? ÚSTR si danou kauzou jen sám sobě vykopal ideologickou jámu či past, do které následně spadnul, když nad činnost badatelskou povýšil činnost ideologickou, Úplně stejně jako komunisté. Stažená učebnice možná obsahuje jisté provokativní pasáže - ale právě to, čemu se v angličtině říká "thoughts provoking", tedy myšlenky provokující, je podstatným prvkem kritického myšlení, které je nepřípustné právě jen v totalitních režimech.
Politici jsou ve své podstatě populisté, neb dělají nepopulární opatření jen ve chvílích, kdy je to vzhledem k situaci pro ně jakž takž populární. Nikde ale z jejich úst nepadlo slovo o tom, kolik staveb se nachází v záplavovém území, respektive kolik jich úřady povolily za období od prvních velkých povodní povodní v roce 1997 v záplavovém území postavit či rekonstruovat. Když vyvlastňovat, tak právě tyto stavby, ale za tržní cenu. 1997, 2002, 2013, 2024... to přece není normální frekvence katastrofálních povodní. Když člověk vidí ty ohromné hromady splaveného dřeva a obrovské kubíky kamení, písku a bahna, z horských údolí, tak je jasné, že primární problém je v nezodpovědném hospodaření státu s krajinou lesů, luk a polností.
Chudáci dnešní děti, kterým poroučí kruh tupých hlav, jak o nich zpívá Karel Kryl v písni Veličenstvo Kat:
Nad palácem vlády / ční prapor s gilotinou / Děti mají rády / kornouty se zmrzlinou / Soudcové se na ně zlobili / Zmrzlináře dětem zabili
Byl hrozný tento stát / když musel jsi se dívat / jak zakázali psát / a zakázali zpívat / a bylo jim to málo / Poručili dětem / modlit se jak si přálo / veličenstvo Kat.
S úšklebkem Ďábel viděl / pro každého podíl / Syn otce nenáviděl / Bratr bratru škodil / Jen motýl Smrtihlav / se nad tou zemí vznáší / kde v kruhu tupých hlav / dlí - veličenstvo KAT
Neboť uplatňováním idelogie korektnosti ve jménu "světlých zítřků" si západní civilizace podřezává sama pod sebou větev, tím jak vlastním příslušníkům, včetně dětí, onen kruh tupých hlav nasazuje a stále pevněji utahuje oprátku totality.
Celá tahle kampaň proti zírání ignoruje před časem vědeckým výzkumem zjištěnou skutečnost, že muži stráví celý jeden rok svého života zíráním na ženy. Samozřejmě ne v tom smyslu, že by ten rok nedělali nic jiného, než na ně zírali. Ale prostě během dne při nějaké své činnosti (chůze, nakupování, cesta nějakýnm dopravním prostředkem...) se dívají ve svém okolí na ženy. Když vezmeme lehce optimisticky průměrný věk mužů 80 let a odečteme dejme tomu prvních 10 let, kdy o zírání asi nejde, pak si lze snadno spočítat, že průměrný muž průměrně zírá denně na ženy (z principu věci nikoliv na ty "průměrné" nýbrž něčím "zajímavé"...) nějakých 20-21 minut. Někdo si tento průměrný čas rozloží na 20 až 21 zírání po minutě, někdo na 10 zírání po dvou minutách a někdo holt třeba 4 zírání po pěti minutách. Je otázkou, zda samy autorky kampaně proti zírání MHD jezdí. Pokud ano, musely by si povšimnout, že dnes již možná 90% cestujících, a tedy i žen, první co udělá po nástupu do vozu MHD je, že vytáhnou svůj mobil a začnou do něho zírat - a okolí vůbec nevnímají. Ovšem stejně jako muži. Logický závěr je jednoznačný - celá tahle feministická kampaň proti zírání mužů na ženy v MHD je iracionální. Pokud totiž nějaká žena v MHD do mobilu nezírá - a zírá, že na ni nějaký muž zírá, tak buď jí to dělá dobře - a když ne, má svou typickou, dokonale ovládanou ženskou neverbální zbraň: znuděný, otrávený, posměšný anebo pohrdlivý výraz. Verbální ohrazení má smysl spíše u fyzického kontaktu. Nejlépe otázkou: "Hledáte něco...???"
Paní matka má zjevně problémy sama se sebou - a své psychické nastavení přenáší či promítá do mysli a tudíž i chování a jednání svých dětí. Jisteže nelze takto na dálku vynášet nějaké soudy, ale z pohledu laického vnějšího pozorovatele se nabízí znepokojivá otázka: "Nemohla by ta její ultraprotektivní aktivita a nutkavá potřeba nepřetržité péče a dohledu nad svými dětmi nakonec nabýt patologické podoby...?" Možná by stálo za to jí doporučit coby psychoterapii četbu Dětí z Bullerbynu - a stále znovu a znovu vydávaných knížek Arthura Ransoma o dobrodružstvích party dětí "Vlaštovek" a "Amazonek".
Petr Míča se coby "pozdní mileniál" (jak sám sebe charakterizuje) zjevně minul dobou a povoláním. Udělal by totiž skvělou kariéru za stalinismu i za normalizace v pozici vedoucího ideologa ÚV KSČ či alespoň vedoucího kádrového oddělení tehdejšího ministerstva kultury. A že režisér Strach dostal strach? Inu, takový "kádrový škraloup", jak se za komančů říkalo, by mu asi zavřel cestu na Barrandov i Kavčí hory.
Je zvláštní, že kdyby dcera po návratu z tábora třeba namísto řečí, že je nyní kluk, mňoukala, štěkala anebo bučela, s tím, že jí na táboře asistent(ka) vedoucího, coby zoolog/zooložka amatér/ka v rozhovorech říkala, že je fajn cítit se nikoliv jako holka, nýbrž jako kocour, pes anebo býk, dotyčnou dospělou zoofilní osobu by jistě čekalo trestní stíhání. A to i kdyby byla profesí psycholožka či sexuoložka. Moderní medicína tváří v tvář ideologii genderismu rezignovala na své vlastní etické hodnoty, neboť se rozhodla, když už si neví rady s tím, jak napravit vrozenou či vývojovou vadu mozkové činnosti, ve smyslu jejího rozporu s biologicky daným pohlavím, těla takovýchto jedinců předělávat dle přání zákazníka jako nějaké humanoidní roboty. Přitom je jasné, že chyba není v těle, nýbrž v mysli.
Čtení některých názorů zde diskutujících, rozhořčených tím, že by Husité snad byli něco jako středověký Hamás, je zajímavým námětem k zamyšlení se nad "poučením se z historie". Jmenovitě nad tím, jak může školní výuka dějepisu doživotně ovlivnit názory a postoje nad danou historií. Je omylem si myslet, že historii lze přepisovat, protože historie je to, co se skutečně událo (zde tedy husitský masakr civilních obyvatel Chomutova). Jinak řečeno, historii lze ve skutečnosti pouze osvětlovat anebo zatemňovat. Je evidentní, že některé zdejší příspěvky mají své kořeny v silně zatemňujích marx-leninských učebnicích a příručkách, včetně proslulého "politického školení mužstva" během základní vojenské služby. Zároveň logicky tyto příspěvky odhalují hlubokou neznalost české historie. Ve skutečnosti to byl slavný český král Přemysl Otakar II., který pozval německé kolonisty k osídlení českého pohraničí a tím i k pozvednutí nejen ekonomické úrovně království. A otec vlasti, Karel IV., byl nejen českým králem, ale i císařem Svaté říše římské národa německého. Jeho syn Václav IV. vypověděl coby český král v roce 1409 z Prahy německé příslušníky tehdejší Pražské univerzity, zatímco jeho druhý syn Zikmund, tehdy již římský císař, se účastnil v roce 1415 Kostnického koncilu, jehož spíše okrajovou součástí bylo souzení Jana Husa pro jeho "heretické" náboženské názory (mnohé ovšem správně poukazující na církevní nepravosti). Bohužel, jeho upálení se stalo nakonec rozbuškou následující de facto občanské války, v níž hlavní slovo měla rovněž bohužel, taka jako v Hamásu, nevzdělaná lúza.
Těžaři jdou zjevně cestou minimálních nákladů an těžbu a maximálních zisků. Argumentace, že aktuálně 60% jejich těžby zůstává doma, nic neříká o mžnosti, že český zákazník je jen překupník, který živec posléze prodá do zahraničí (viz české lékárny, prodávající léky do zahraničí). A pokud jde o tu dopravu nákladními auty? Pohledem na mapu by se logicky jako vůči přírodě (EIA) nejvhodnější jevila (pokud by došlo na nejhorší, a tedy schválení těžby státem bez možnosti odvolání se) postavení nákladní lanovky od místa těžby do železniční zastávky Stráň a tam nakládka na vagóny. Smradlavá nákladní auta jezdící do kopce a z kopce jsouu naprosto nepřijatelná.
Článek nezmiňuje knihu jejích vzpomínek, jež vyšla v roce 2010 péčí Kateřiny Bečkové, která uspořádala její pozustalosti Viz katagolizační záznam Národní knihovny:
Opravilová-Brožová, Růžena, 1892-1976
Byla jsem kočovnou herečkou i královnou (krásy) : kronika hereckého rodu Brožů 1884-1918 / Růžena O. Brožová ; paměti autorky doplněny výborem ze vzpomínek Antonína Brože ; upravila, uspořádala, poznámkami a přílohami opatřila Kateřina Bečková. -- Vyd. 1.. -- V Praze ; a Litomyšli : Paseka ; Praha : Schola ludus - Pragensia, 2010. -- 257 s., [48] s. obr. příl. : portréty, faksim. ; 22 cm
Je to úplně stejné, jako umět opustit sledování televize. Přestanete být zahlceni informacemi, z nichž většina nemá pro život žádnou zvláštní hodnotu, krom toho, že je "hodnotným" žroutem času a organizátorem volného času. Jinými slovy, televize i sociální sítě jsou těžce návyková, leč legální a vládami podporovaná droga.
Prohlášení pana poslance svou arogancí mocných připomíná slavný výrok: „Když nemají chleba, ať jedí koláče.“ Pan poslanec jinými slovy říká, že když je pro občany zdražení benzínu o 2 Kč moc, tak ať si pořídí za milión nějaký ten elektromobil. Elektřina přece momentálně zlevnila. Co je panu poslanci po tom, že zelenému bruselskému šílenství se zbytek světa směje?
Po dlouhá staletí byla jazykem vzdělanců latina. Ještě za komančů bývala povinně volitelným jazykem na humanitních větvích československých gymnázií. Dnes je latina povinná asi už jen na lékařských fakultách. Angličtina získala svou dominanci do značné míry díky pop-kultuře, hlavně písním a filmům. A ovšem, oblíbili si ji vědci, protože se tak mohli obejít bez filosofického podtextu latiny, a zároveň ji mohli adaptovat na vcelku jednoduchou a srozumitelnou "science-spoken-English". Ale již Jonathan Swift se ve svých Gulliverových cestách satiricky vyjádřil k tendenci zjednodušovat angličtinu na pokud možno maximum jednoslabičných slov (proto je tak snadné zpívat písně s anglickými texty). Na bohatost shakespearovské angličtiny dnes prakticky nikdo nemá. Porovnávat české země například se skandinávskými je zavádějící, protože norština, švédština i dánština jsou germánské jazyky, stejně jako angličtina - a tudíž se tamním dětem mnohem lépe učí. Je zajímavé, že země s románskými jazyky, jako Španělsko, Francie či Itálie, jsou vůči ochotě mluvit anglicky mnohem zdrženlivější. Nemluvě o Latinské Americe. Začínat s výukou angličtiny v českých školkách je poněkud zvrhlý nápad pana ministra. Angličtina je gramaticky mnohem jednodušší než čeština, nemá časování ani skloňování. A lze se obávat, že děti nepříliš jazykově nadané si začnou vyjadřování v češtině přizpůsobovat vyjadřování v angličtině (čili cosi ve stylu "český massa Bob povídal...") Zdaleka ne každý má nadání právě na angličtinu - což platilo ostatně svého času i u ruštiny, ač umět azbuku mělo něco do sebe.
Digitální generace se nejspíše domnívá, že lidé již nejsou nedělitelnou součástí přírody, nýbrž se z ni vyčlenili a jsou schopni existovat nezávisle na ní. Stačí přece chytrý mobil a veškeré "krmivo" vám přiveze některá z kurýrních firem až pod nos domů do koryta. Potraviny se přece nepěstují a nechovají někde na farmách, nýbrž se množí v nějakých velkoskladech a hypermarketech. Jenže až se tahle digitální vývojová větev lidstva dostane do totálního područí a závislosti na umělé inteligenci, tak už jí nebude pomoci - a přirozenou cestou přírodního výběru vyhyne. Takže velké díky této slečně a jí podobným, že jsou a že udržují a rozvíjejí sounáležitost člověka s přírodou a posilují tak svou vitální energií a pracovitostí životaschopnou vývojou větev lidstva.
Na rozdíl od současných masných výrobků, včetně konzerv, se daly ty "socialistické" jíst. Dneska je to v řadě případů nechutný "blivajz", chutnající buď jako lepidlo anebo jako vodnatá břečka. Spousta škrobu a drůbežích separátů, a dokonce i bambusová vláknina. Podle etikety vepřové či hovězí ve vlastní šťávě, ale toho je tam sotva 50%. Zbytek náhražky a plnidla. Zkuste si opéct na pánvi dnešní lančmít: zbyde vám jakási dušená vodnatá nevábně páchnoucí kaše. Čest světlým výjimkám: třeba špekáčky na gril od výrobců z Poličky obsahují jen to, co předepisovaly původní receptury: tedy jen vepřové a hovětí maso, špek, koření (včetně muškátového oříšku) a dusitanovou sůl.
"Bohužel maso přeštíka dosahuje nižší jateční hodnoty, má vyšší vrstvu tuku, než konkurenční jateční hybridi, a tak prasátko začalo být z chovu opět postupně vytlačováno..." To byl a stále ještě bohužel je důsledek zdravotní "osvěty" "odborníků" na výživu, podle které vepřové sádlo je cosi velmi nezdravého. Výsledkem je, že klasický uzený špek je dnes na váhu dražší než libová šunka. A tak s ním šetří třeba i výrobci klasické játrové paštiky v podobě cihly, která kdysi bývala obalena kolem dokola poctivou vrstvou poctivého uzeného hřbetního sádla. Dneska je tahle játrová paštika obalena jen z poloviny - a navíc jen jakousi tenkovrstevnou, a dosti senzoricky nechutnou uměle vyrobenou náhražkou špeku. Tučná chuť je přitom u mnoha masných pokrmů zcela zásadní pro jejich špičkovou kulinární kvalitu. Třeba takový segedínský guláš není gulášem, pokud v něm je jen libové vepřové maso, tj. bez tučných kousků a v ideálním případě včetně kůže. Vynikající je třeba iberijský špek, který se svou jemností blíží máslu. Takže snad se čeští zemědělci a řezníci k přeštickým prasátkům co nejdříve navrátí.
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Dvě promile dle tabulek počtu dá tak 6 dvanáctek anebo necelé 2 sedmičky silnějšího vína anebo anebo tak 4 decinky rumu či vodky (dříve dvě sklenice od hořčice). Tipoval bych variantu C neb při ní odpadá problém potřeby močení.
2 odpovědi