Nastoupil jsem do 1. třídy v roce 1973. Pamatuji si, že mne to tam strašně nebavilo, kovové židle tlačily, stoly patrně pamatovaly ještě první republiku, měly stále otvory pro kalamáře. Paní učitelce jsme museli povinně říkat soudružko, ačkoliv bydlela ve vedlejším domě a znal jsem ji odmala a do té doby to byla "teta", ale v 1. třídě jsme nedostávali známky, ty se pak ocitly až na vysvědčení, v pololetí byla jen jedna. Kdo při zkoušení uměl, mohl si vybrat razítko s obrázkem, kdo neuměl, nedostal nic. A tak i rodiče měli základní přehled, když jejich dítě žádné obrázky domů nenosilo. A pro nás, pro všechny děti, to byla obrovská motivace ten obrázek získat a chlubit se s ním mezi sebou i doma.
Sedátka sklápěcí nebyla? U nás ještě v roce 1987.
Článek je ale o KLINICKÝCH logopedech. Obyčejná logopedka ve školce být může, i když to je tedy velmi výjimečné, obvykle jen dochází a je tam jen logopedická asistentka. Všichni tři mají jiné pole působnosti. Pro dítě (i dospělého), které potřebuje péči klinickeho logopeda, nižší stupen odbornosti prostě nestačí. Je to asi takový rozdíl jako mezi mozkovým chirurgem, běžným chirurgem a chirurgickou instrumentářkou.
Že 4 rocniku, co pamatuji, tak nikdo jinam nechodil. Všichni mluví parádně.
Průměrný plat vysokoškolsky vzdělaného učitele je na úrovni cca 70% průměrného platu všech vysokoškoláků v ČR.
U jiných profesí to není? Není také vysoká škola jako vysoká škola. To samé není obor jako obor. Je zajímavé, že někdo má mít jistých 130 procent, ale které profese mají mít těch 70 procent. To je skoro dvojnásobek.
1
Sledujících
0
Sleduje
1
Sledujících
0
Sleduje
U Jakoba a Fialy má ale pravdu.