Ani nepočítám, kolikrát jsem se setkal s tím, že šel někdo do práce nemocnej, a to i s horečkama, protože si nemohl dovolit stonat. Zažil jsem i týpka, co šel do práce s otravou krve a myšlenkou, že to nějak rozchodí. Takže fakt, že se občas někdo uleje, je zase vykompenzován faktem, že ohromný množství lidí chodí do práce i v nemoci, zpravidla kvůli zoufalé finanční situaci.
6
Sledujících
10
Sleduje
6
Sledujících
10
Sleduje
Jen k tomu padesáti až sedmdesátihodinovému pracovnímu týdnu nebo čínskému odhodlání jako vzor ... to je asi tak to poslední, co potřebujeme. Půlka Ameriky je na prášcích a chodí k psychiatrovi. No a kdo nemá na prášky a psychiatra, ten fetuje. A co se týče Číny, tam je prakticky otrocká upracovanost říznutá ještě diktaturou. Ani jednou z těch cest nepotřebujeme kráčet. Stačí se zbavit té příšerné byrokracie a zelené šílenství podřídit pragmatice. A budeme se mít zase líp.
1 odpověď