Tenkrát jsem si všechny jejich povídky psala ručně do sešitu, knižně potom vyšla Besídka zvláštní školy, nesehnatelná ani pod pultem. A dodnes si některé pasáže pamatuji z paměti. Už tenkrát (v roce 1968 mi bylo 10 let) jsme se divili, že mohou stále v Semaforu vystupovat - viz.například povídka Astapov. Pana Grossmana jsme měli moc rádi, nikdo další ho už po boku Šimka plnohodnotně nenahradil.

Jo a taky ty budky rády drobné "kradly", prostě po vhození toho třeba padesátníku to uvnitř jen zachrastilo a nic, volat nešlo. Ale zase jiné peníze vysypaly, když jste udeřili do boku telefonu....

Opravdu bezva vzpomínky. Já pamatuju volání z budky za 25 halířů, takový ten veliký pětadvacetník. Potom za padesátník a teprve pak za korunu.

Když jsem čekala třetího potomka, byli jsme na horách a kluci se učili lyžovat. Moc jim to nešlo, a starší tehdy šestiletý Standa se ptal o rok mladšího Tomáše: "a proč taky máma nelyžuje?" A z Tomáše vypadlo: "Seš blbej, kdyby upadla, měli bysme placatý mimino!"

A v uneseném letadle neletěli normální lidi?

Je to už dávno, kdy jsme na trampské kapely chodili do Malostranské besedy. Tenkrát tam hrál pravidelně Pacifik, také Hoboes, Brontosauři, párkrát Kapitán Kid... a jejich písničky jsme pak zpívali každý víkend na vandrech. Bohužel mnoho jich už zpívá u ohňů tam nahoře, teď k nim přibyl i Tony. Tak ať vám to spolu dobře ladí, kamarádi! Ty krásné písničky mám uložené hluboko v srdci.