Proč mluvíme o silném nástroji, jako je prezidentské veto, když jde jen o formální záležitost a poslanci ho stejně přehlasují? Jde jen o prodloužení agonie, v tomto případě o státní rozpočet, kdy se jen odsune přijetí špatného návrhu. Prezidentské veto by mělo sloužit k přepracování nebo nové debatě nad vetovaným, nikoli jen prodloužením doby, kdy bude stejně navrhované schváleno.
Krásný příběh a pozdravuju dědu do nebe, kde je určitě s mým tatínkem, který byl, stejně jako váš děda, pracovitý, laskavý, hrdý a rodinu miloval nade všechno. Nás, dvě holky, choval jako princezny, pomáhal do kabátků, to jsme byly ještě ve školce a nosil nám k narozeninám kytky a to jsme ještě byly kuřata. Byl skvělý děda vnoučatům i těm, které mu jen dědo říkaly a jistojistě na mě dává pozor, když řídím, protože ví, že jsem bludný kořen. Tak chlapi, myslíme na vás a díky.
Však ony dětičky (ne, nebyly to malé děti, ale pubertaci) mohly pana počastoval vybiravymi výrazy a ten jim následně uštědřil pár pohlavku. Těžko říct. Těžko se přiklonit na jednu či druhou stranu. "Bit cizí děti?" Ani svoje, ale o to nejde. Příště si pan rozmyslí, jestli bude někoho vychovávat, ale i jestli vůbec někomu třeba pomůže. A mládež? Ta si odnese jen potvrzení, že je nedotknutelná i když chce něco ukrást.
Frajerka s mobilem neměla na místě pro invalidy a seniory co dělat. Kdyby tam nebyla, tak by nedostala holí. Seniorka už mohla mít několikátou zkušenost s aplégrama, kteří sedí tam, kde nemají, mají blbé kecy a není důvod, aby senior prosil o místo, které mu předpisy přisuzují. Ano, bába by se nezbláznila, kdyby tam slečinka neseděla.
Bylo by fajn, kdyby se hostitelská péče víc zviditelnila, často jde o jedinou možnost, jak náctileté a následně mladé dospělé do života připravit. Větší děti nemají mnoho šancí, jak se dostat do pěstounské péče a HP je výborným řešením. Bohužel, není moc podporovaná ani samotnými dětskými domovy. A pominu-li, že není finančně ohodnocená a veškeré náklady leží na bedrech hostitelů, tak dokonce i samotné dítě je "trestáno" odejmutím kapesného za dobu, kdy je dítě v rodině hostitelů. Bohužel, tak to je.
Kdo chce kam...
I já požádala svou šestiletou dcerku, aby uklidila příbory do šuplíku a také se mi dostalo odpovědi, že ne, nechce.
Příbory jsem si uklidila sama, ale jakmile holčička chtěla pustit pohádku, dostalo se jí odpovědi, ne, nechci. S patřičným vysvětlením.
Také se mi stalo, že dětičky nechtěly pomáhat a k večeři měly na talířích jen krajíc suchého chleba, také s patřičným komentářem (pamatuju si, jak ho jeden ze synků vzteky narval so pusy až se málem udusil, jen aby mi předvedl, že mu to vůbec nevadí).
vůbec si nemyslím, že by děti nemohly, neměly pomáhat. Pomáhat přiměřeně svému věku, svým schopnostem a až na výjimky nevím, proč by měly pomoc odmítnout. Ano, počkám až si domaluje obrázek, když jde o zalití kytky, ale nepočkám, když potřebuji podat, podržet, posunout, nasadit...cokoli, co je po třeba akutně. Však já taky nečekám až dopíšu tento komentář a podám jim svačinu.
Ať pomáhají, je to důležité pro jejich budoucí správňácký život.
Domácí škola neznamená, že se holčičky nebudou muset učit matematiku nebo že budou dělat jen to, co se jim líbí. Nevím jak si to paní moderátorka představuje, ale každý školák, jakkoli vyučován, musí umět dané učivo. Výstupy o tom, kde holčičky jezdily a která místa navštívily, nestačí. Asi by to chtělo zjistit, co všechno individuální vzdělávání obnáší.
Ráda bych napsala, že všechno není jen o tom, co si kdo vozí na dovolenou, ale hlavně o tom, že ani doma často nevyrážíme s komplet rodinou do restaurací, u stánku se zmrzlinou zakoupím kornouty jen dětem a vůbec, doma máme hluboko do kapsy stejně, jako na Jadranu. přesto bychom rádi dětem dopřáli koupání v moří. Na rok je týden u slané vody zbaví kašle, atopáku nebo lupenky. A tak jezdíme, my paštikáři, k moři a vezeme s sebou jídlo, které naše děti jedí a mají rády, nemusím se dívat jak se ošklebují nad dary moře nebo do nich cpát hranolky. Nám to nevadí a jestli někomu ano, jeho problém.
Tak on se nějaký Lennon rodí jednou za sto let, ale...dělat jen to, co mne baví, to by moje šťastné děti mohly také umřít hlady. Proto vždy byli umělci chudí jak kostelní myš, dělali jen to, co je baví... Bez ohledu na známky ve škole, je jen na samotném jedinci, na jeho životním startu, podpoře rodiny apod., jestli překročí kruh zaměstnance a stane se sám svým pánem nebo zaměstnavatelem.
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Fandím vám a souhlasím. Já letos daruji nejmladšímu synovi kytaru, kterou dospělá dcera strašně chtěla a nakonec na ní ani nebrnkla. Kluk si ji přeje k Vánocům. Mám kupovat novou, když jedna leží v koutě u dcery? Ne, koupila jsem obal, nové struny a dárek je na světě a víte co? Vůbec mi to není blbe.
1 odpověď