Aby vám na stáří nebylo smutno. Neumím si představit, že by nás naše maminka neměla. Už má nějaké ty choroby, potřebuje nějakou malou pomoc, později to bude více. Dovezeme k doktorovi, uklidíme, pomůžeme co je třeba, děláme jí společnost, bereme na dovolenou, máme o ní starost. Já i sestra i moje děti. Kdyby nás neměla, kdo by se staral? Je vdova. Taky měli finanční problémy, když jsme byli malí, ale je to něco za něco. Mít děti je obrovská starost, ale taky obrovská radost. Vychovat je až do dospělosti je náročné, nejen finančně, ale člověk tak nějak při tom konečně opravdu dospěje, vyzraje a mnoho věcí pochopí a přehodnotí.
Přesně. Čím je člověk starší, tím víc vidí, že to příroda zařídila dobře - ty se postaráš o dítě, když je nemohoucí, dítě se postará o tebe, když ty budeš nemohoucí. Protože pokud rodina funguje, bude o tebe postaráno dobře. Všichni víme, jak je o děti nebo seniory často postaráno cizími lidmi v různých ústavech. Dáváte se všanc někomu, kdo vám třeba i rád ublíží, zatímco v rodině máte alespoň léta šanci vytvořit pozitivní vztah....
Jenomže většina prarodičů a týká se to i rodičů "husákových dětí, se stejně jako dnešní mládež, chtěla bavit. A na rozdíl od dnešní generace moc jiné zábavy v nabídce nebylo. Antikoncepce byla mnohem hůře dostupná a děti byly z velké části neplánovaný nàsledek. Na druhou stranu je fakt, že s dítětem jste za komunistů mnohem rychleji dostali byt. Sice většinou "nějaký", ale dostali. A je také fakt, že dítě tehdy skutečně nepředstavovalo tak výrazný ekonomický propad. Přitom by stačilo zrušit rodičovskou a lidí motivovat formou výrazného odpisu z daní. Socky, které vyrábí děti kvůli dávkám, by ostrouhaly a pro produktivní lidi by nebyl propad příjmů tak výrazný.
Takže budeme mít víc dětí, ale budou různě rozšoupaný po jeslích už od 1 roku. Ano, je to způsob běžný v USA (tam i mnohem dřív) a ze západních zemí, ale nemyslí, že nutně musíme přebírat ze Západu všechno, co není pro děti úplně vhodné. Jen kvůli ekonomické situaci. Jistě by se to dalo vyřešit pro ty děti líp.
popravdě jako matka dvou malých dětí jsem takovou výchovu v praxi nezažila. Podle mě je respektující výchova jako jednorožec, všichni o ní mluví, ale nikdo jí v praxi ještě neviděl. Většinou je to líbivé pozérství na sociálních sítích a realita je přesně jako ta popsaná v článku nebo matka vyměkne a po třech minutách se respekt vytratí do teoretického prostředí.sociálních sítí a nastoupí zoufalá rodičovská autorita... Je to stejně jako se všichni dušují, že mají vychované psy po kterých si sbírají hovínka nebo jak všichni slušně parkují ...
Já dceru respektujícím způsobem vychovávala (je jí teď 17 let). Respekt je prostě oboustranný. Respektuju, dokud jsem respektovaná já. Takže ano, někdy dojde i na rodičovskou autoritu. Někdy dojde i na emoce. Každý máme nárok na emoce - dítě se může vztekat. A já taky. .-) Ale snažily jsme se podobným incidentům vyvarovat a když vás někdo respektuje, tak se žije mnohem líp. Oběma stranám. :-)
Tak to mate opravdu stesti, ja se s takovymi typy matek setkavam dost casto. Mame u naseho domu na velkem privatnim pozemku detske hriste, je urcene sice pro deti z naseho domu, ale nijak nevyhanime ani deti, ktere prijdou s rodici z okoli. Na velkem piskovisti mame spoustu hracek, ktere jsme postupne detem zakoupili a hraji si s nimi vsichni. Minuly tyden prisla jedna mlada maminka s chlapeckem, ktery atakoval vsechny ostatni deti a bral jim vsechny hracky z ruky, matka delala, ze je to tak v poradku. Vyvrcholilo to tim, ze se zvedli k odchodu, chlapecek si vzal do jedne ruky vetrnik a do druhe auticko a vyrazili. Maminka z naseho domu vsak matku upozornila, ze veci musi nechat na piskovisti, ze jsou nase a slouzi vsem detem. Matka ovsem rezolutne odmitla, ze prece to nebude diteti rvat z rukou, ze si s tim jen doma pohraje a vitezoslavne odesla s vetrnikem i autickem. Dnes jsem mela take prihodu, zastrihavala jsem odkvetle levandule a stonky s uschlymi kvety hazela do prouteneho kosiku , hned vedle na piskovisti byla cizi maminka s holcickou, ktera mi kosicek vzala a odbehla s kosikem nejak dal, pockala jsem az se vrati a rekla ji, aby mi kosicek vratila, ze ho potrebuji a do neho davam ostrihane kvety. Matka ovsem k memu prekvapeni zareagovala slovy: " Copak nevidite, ze si s tim mala hraje? " Tak k tomu neni co dodat.
Copak nevidíte, že do něj dávám květy?? 🙂
Přijde mi zvláštní, jak některé matky dávají jasně najevo, že respektovat se musí jen jejich dítě, ale ony samy nárok na respekt nemají. Ostatní už vůbec ne. 🙁
Dušičky jsou pro mě jako všechny svátky prostě masová hysterie. Na své zemřelé myslím denně a nepotřebuju to dávat najevo jak stádo.
Ta masovost je na tom právě to krásné. Nikdy, snad kromě Vánoc, není na hřbitově tak krásně - všude svítí svíčky. A svátky jsou odjakživa svátky právě proto, aby lidé vnímali pospolitost (přece jen je to lidská základní potřeba), slavili společně a ne každý osamoceně. Proto tolik nešťastných lidí na Vánoce, kteří nemají s kým je slavit. Zadruhé, myslet na zemřelé denně, pokud nezemřeli před krátkou dobou, není úplně zdravé. Minulost je minulost. Proto se slaví 1x v roce, aby člověk tu možnost měl v chráněném prostředí nějakého rituálu a neutápěl se ve smutku a v minulosti. Protože myslet na zemřelé tohle pro spoustu lidí znamená. Nejen radostné vzpomínky. Naši předci věděli, proč přišli se svátky. Tak nějak přirozeně. Vzdávat se jich kvůli pocitu, že jde o davovou hysterii, je velká škoda. Dají se slavit nestádně. Podobně jako Vánoce.
"A právěže dopisů je dost, ale ani jeden dopis se netýká jeho her, ani zdrojů dat k nim." Nope, dopisy se týkají i jeho her.
"v podstatě chudý člověk" Ne, jeho rodina patřila mezi bohatou vyšší třídu, minimálně v rámci města.
"Navíc musíte vědět co studovat, pokud by příprava na gymnáziu v absolutním zapadákově byla tak světová, jistě by z toho nevzešel jen jeden schopnej člověk." Z většiny škol vyjde maximálně jeden člověk alespoň srovnatelné úrovně.
Nic v Shakespearových hrách nevyžaduje vzdělání vysoko nad rámec úrovně v té běžné pro jeho společenskou třídu. Nemáte pravdu ani s tím, že by musel přečíst větší množství knih. K tomu, co najdeme v jeho hrách, co se historických informací týče, by nepotřeboval znalost více jak deseti běžně dostupných knih.
"Mimochodem když vezmete zmíněného Lope de Vegu, tak všimnete si kolik detailů o jeho životě zůstalo?" Co k tomu napsat? Ne u každého autora známe spoustu detailů o životě, to je normální.
Napadá mě také, že někdy není třeba studovat, stačí znát někoho, kdo se o dané místo a období zajímá a naslouchat tomu, co vše o tom ví.
Za mě je to nehorázné množství informací, které v podstatě jako rodič určitě nemáte povinnost číst. Jako jedna webovka na obědy, k tomu denně bakaláři a komunikovat přes whatsapp? Vždyť to ani nemám povinnost mít - škola internet ani chytrý telefon neproplácí. Sama bych se na to vykvíkla a čas raději věnovala dítěti, když je dnes vidím už v 1. třídě do 16.30 v družině, protože rodiče (často jediný rodič) pracují. Mamka už na střední ani nechodila na třídní schůzky - učila jsem se sama, byla jsem dvojkařka, s občasným nezdarem, běžně zodpovědná. Třídní učitelce to max. potvrdila do telefonu, že o schůzce ví, ale nikdy se na nic nich extra nedozvěděla, a vidí to jako ztrátu času. Za to vás fakt sociálce nikdo hlásit nebude.
Ono si zvyknete, je to dost pohodlné. Jednou denně mrknete, jestli nebude test (pro případ, že je lepší se na něj s dítětem připravovat) nebo jestli není nějaká důležitá informace ze školy. Většinou ani nemusíte mrkat, ona na vás mrkne notifikace. Když nemrkne, nemusíte se o nic starat. Peníze na obědy odchází pravidelně samy, nemusíte nic pořád platit a vyzvedávat papírky. Nejvíc papírování je holt v té první třídě, než si rodič zvykne, jak to v dané škole chodí. Já byla za elektronickou podobu v podstatě od prváku vděčná. Přechod na lockdown byl jednoduchý, vše už dávno bylo online a my i děti na to byly zvyklé. Pro učitele je to také jednodušší, napíše všem rodičům naráz, oni jsou informovaní, pokud chtějí být. Je to jednodušší, než kontrolovat e-maily v práci. A třídní schůzky pak můžete taky v klidu vynechat (všechno už stejně víte, žádná překvápka ohledně známek vás nečekají). Vynechávala jsem, ztráta času. Chodí se, jen když vás učitel potřebuje vidět osobně a řešit s vámi něco. Jinak se nemusíte starat o nic, jen o to dítě, aby umělo, co umět má, pokud to ve škole nezvládá.
Domácí vzdělávání vede k asociálnosti. Naše mladá sousedka vzešla z domácí školy a její představy o životě a soužití s ostatními lidmi jsou velice asociální. Sama k této asociálnosti vede své děti. Domácí vzdělávání po této zkušenosti naprosto nedoporučuji, vychovává divné jedince, kteří to pak přenášejí dál na své děti. Kdysi mi přišlo domškoláctví sympatické, ale po této zkušenosti bych byla pro zavedení povinnosti posílat děti do školy, aby se naučili alespoň základní sociální inteligenci.
Ono to může být i tak, že introvertní (z venku asociální člověk) by zůstal asociální i ve škole. Možná o to víc, protože by slyšel, že se má víc socializovat a extrovertní děti by mu dávali čočku. Takový člověk pak má samozřejmě tendenci nedávat podobně introvertní dítě do školy. Člověk nikdy neví, co za tím je. Jestli je člověk "asociální", protože nechodil do školy, nebo prostě proto, že není úplně družný typ.
Provokatér? Zeptal jsem se, zdali jste schopná přijmout zodpovědnost za usmrcení druhé osoby. Vy a vám podobní píšete, že ano. Já se domnívám, že ne! Jen se spoléháte, že poslední krok by udělala státem (zákonem) určená osoba a stát sejme z vás břemeno zodpovědnosti a ulehčí vašemu svědomí. Takže, pro vás jsem provokatér a citový tupec, ale nezabil bych! Byť by to měla být milostivá smrt!
Kdybych měla tu možnost, tak bych to pro otce udělala mnohem dřív, než odešel sám. A to netrpěl bolestmi. Jen trpěl. Ono také záleží na tom, jestli si myslíte, že smrtí vše končí, nebo začíná. Na světě je spousta lidí, kteří věří v nějaké pokračování po smrti, tak není divu, že někde mají i eutanazii.
v sobotu mi umřel kamarád,,,, 3 krát denně mu domu jezdili píchat morfium jelikož měl hrozné bolesti,,,víte co to je slyšet člověka řvát bolestí a víte že mu nemůžete pomoct? 4 měsíce trpěl jak zvíře,,,,věděl že to je jeho konec,,,,,,, nejsem bůchví jaký hrdina, to postihnout mne, tak to skončím sám
Nejhorší na tom je, že v určitém stádiu, už sám člověk nemůže nic. Sám nevstane, sám nikam nedojde, sám si ani ten nůž nenajde, aby si to utrpení zkrátil. Není divu, že někteří to chtějí ukončit dřív, než k tomuto dojde.
Je to vážně velký stres,ony se děti musí ve škole učit a vycházet v kolektivu. To řešit my,tak nikdo z nás nedostudoval. Takže teď bude psycholog v každé třídě,nebo bude mít každá ratolest svého? Že by to byl už vážně konec této civilizace? Asi jo, protože to nemůže nikdo financovat.
Škoda, že za nás psychologové nebyli tak běžné. Jít ke "cvokaři" byla potupa. Spousta lidí by potřebovala alespoň základní ponětí o tom, jak pracovat se sebou pracovat, aby své problémy řešili a nevylévali si je na druhých. Ti by pak nemuseli hledat pomoc psychologů. Kteří dnes naštěstí jsou. My holt teď jen máme ve vedoucích pozicích spoustu čtyřicátníků, padesátníků a šedesátníků, které by bývali ty psychology za školních let potřebovali. V dospělosti už mnohdy pozdě bycha honit.
Je jen malo chvil, kdy si reknu, ze bych chtel byt zpatky ditetem. Ale tohle je treba typicka chvilka, kdy bych to chtel. Vsichni ve tride jsme se vzdycky shodli na tom, ze je skoda, ze konci prazdniny, ale priznali jsme se, ze uz jsme se na sebe vlastne tesili. Byli jsme trida, ktera hodne drzela spolu. 😀
To jste měl štěstí. Třídy, kde jsem byla já, sice nebyly nějak špatné, ale že bychom se na sebe nějak těšili a nějak extra držely pospolu, to ne. Dceřina základka je místo, kam v životě už nevstoupí. Kolektiv na střední je úplně něco jiného. Je to škola od školy, kolektiv od kolektivu. Některé děti mají holt smůlu na spolužáky a učitele a není jejich vina, že se hroutí. Většina by to neunesla.
Je to prostě povinnost, na kterou si zase musí zvyknout. Že se jim do školy nechce, copak nám všem se před 50 lety chtělo?
A není něco špatně na tom, že se vám nechce do školy? Nebo do práce? Proč se prstem ukazuje na ty, kteří vědí, že ten kolektiv je na často na nic, nebo šéfové (učitelé) nejsou lidé na svém místě a po druhých spíš šlapou, a ne na ty, kteří dělají druhým peklo na světě tam, kde musíte často jít, ať chcete, nebo nechcete?? Proč jsou hned ti druzí ti slabí, co se za sebe neumí postavit? I když jsou, tak potřebují spíš pomoct a ukázat, jak na to, a že to má smysl. Ale takhle spíš vidí, že oni jsou ti špatní, co to mají vydržet, a ti špatní jsou ti, kteří jsou vlastně normální. Kolik dospělých už jsem slyšela si stěžovat? Kolik dětí? Ale zjevně znovu a znovu zbytečně. Protože my ostatní jsme to přece zvládli a nestěžovali jsme si....
Možná máte. Možná takové, že je někde potlačené do nevědomí. to se také stává. Jsou věci, na které si raději nepamatujeme. A možná jste prostě byl jen buď silná osobnost, nebo extrovert, pro které není těžké hned navazovat nové vztahy. To jsou ale věci, za které nemůžete ani vy, ani vaši rodiče. To je dar, za který můžete být rád.
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Tohle spíš vypadá, že nevychovaní jsou rodiče, a že děti vychovávají způsobem, který není zrovna účinný. Kdyby radši razili nevýchovu, možná by děti byly vychovanější.... ale když se ani rodiče neshodnou na tom, jak děti vychovávat, a pořád se hádají, co se naučí jejich děti,?