Tak. A přesně kvůli situaci popsané v závěru si radši nesedám. (Je mi 63.)

"Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb." To je to, proč tolik lidí kňučí, že ta bájná cesta ke komunismu neklapla.

Pracovní trh je zoufale nepružný, 30 let se mluví o potřebě zkrácených, sdílených úvazků a skutek utek. Pak si živnosťák pořizují lidi, kteří vlastně tak úplně podnikat nechtějí, jen si potřebují vydělat na živobytí. Běžné podnikatelské riziko je pro ně neúnosné. Pozor, nehaním a nevysmívám se, důvody si dokážu představit a to, že někdo není na podnikání, z něj nedělá horšího člověka ani náhodou.

Přesto si myslím, že živnostenské oprávnění dává aspoň nějakou svobodu a je škoda ho hodit do koše

Jako správný senior jsem se naučila platit QR kódem i ho sama udělat. Trvalo mi to asi minutu a půl.

Já nějak celoživotně nechápu, proč se v nemocnici jídlo dostává úplně zadarmo. Jistě, dieta taková či onaká je součást léčby, ale nějaký rozumný poplatek za stravu by neškodil.

Tak nějak vypadaly mezigenerační debaty v době, kdy jsme se narodili. S tím rozdílem, že se to odehrávalo v hospodách, na dvorcích a pověstných pavlačích. Jak ohromně se změnil život mezi lety 1910 a 1960? A k tomu dvě šílené války.

P.S.: Já jsem měla gramofon na kliku, s dvěma deskami: na jedné byl údajně Caruso, druhá sípala Oh mein lieber Augustin, Augustin.

No nevím, mám nejvíc zkušeností z desetitisícového městečka, to asi není ten pravý venkov. Ale tady karty nebere snad jen bazar s ortel-autem před vchodem a pidistánky na trhu.

Mimo město - v kiosku u Labe mi naopak provozovatel řekl, že má radši platby kartou, protože když nemá hotovost, není zajímavý pro zloděje.

A já jako občasný přijímač plateb na různých akcích vím dost přesně, kolik lidí by u mě nenakoupilo, kdybych nebrala karty.

Ano, ano.

Zdraví boomer pamatující Lotus 1-2-3 :-)

"Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody. " S tím já absolutně souzním. Jenže autorka prokázala velmi nízkou míru empatie, protože někdy je to hledání způsobů komplikované. Např. přestěhovat se daleko od rodičů, kteří mi pomáhají s dětmi. Nebo naopak, kterým je třeba pomoct. Odstěhovat puberťáky od kamarádů, se kterými se znají od školky. Mít to na rehabilitaci pro dítě o dalších 50 km dál... To je něco úplně jiného, než řešit nějaké nákupy, zábavu a kamarádky z gymplu.

No hurá, konečně se děti neučí jen počítat jablíčka v košíčku, ale hledat souvislosti a logicky myslet.

Kdysi jsem dětem četla příběhy o dvou dědečcích, kterým se náhodou stávaly úplně stejné věci. Např. oba ztratili peněženku. Jeden to měl jako tragédii, "byla tam moje poslední desetikoruna", druhý to viděl jinak: "byla tam jen desetikoruna".

Tak jestli to není spíš o tom pohledu na svět 😉

Takhle nějak to bylo. Naše škola neměla kryt, takže se v pytlíkách běhalo jen na hřiště. Týdenní branný kurz se odehrál na gymnaziálním hřišti. Asi z úsporných důvodů, nebo na základě zkušeností s lyžařskými výcviky na týdenní pobyt profesoři neměli nervy.

Místo "Zdar soudruhu profesore " jsme raději křičeli "Zdar velký náčelníku", rozumět tomu stejně nebylo, protože každý jinak, akorát slabika chyběla. Hod krieťákem/ granátem jsem měla nakonec měla zakázaný, protože z nějakých neznámých důvodů lítal do divných míst.

Když pominu klasický meltdown, často je vztekání jen způsobem komunikace, protože dítě neumí vyjednávat, neumí sdělit své (složité) pocity. A často pomůže obyčejné odvedení pozornosti (Podívej, bílá kočička...). Pak se v klidu dá bavit o problému. Někdy to nefunguje, ale to je život.

Základem kritiky je touha po starých časech, kdy všichni měli stejně, ti vysoce postavení sice víc, ale dobrý oblek si nepořídil nikdo.

Upřesnění - Zlaté stránky jsou vymoženost devadesátek, dřív se to jmenovalo prostě telefonní seznam. A jo, taky jsem se díky špatně vytočenému číslu jednou seznámila.

Ale první mobil jsem si pořídila po anafylaktickém šoku jako věc potenciálně zachraňující můj život. Bez toho mobilu jsem to totiž měla o fous.

A pořád vidím děti jdoucí ze školy, jak si spolu povídají a pořád zpívají a hrají u táboráku, možná ne tak často, protože mají bambilion jiných zábav a radostí.

No nevím. Naše městečko zhruba o velikosti Příboru má 3 slavné rodáky (a několik pozoruhodných na lokální úrovni), ale kdyby se jeden jediný ocitl na hrnečku nebo zapalovači, asi bych běžela křičet na odbor kultury, možná s tou vzpomínanou holí...

Samozřejmě by připomínka těch tří mohla být častější, lepší, bohatší, ale podpora turistického ruchu na malém městě není úplně jednoduchá záležitost (zvlášť když se to má dělat jinak než přiblblými suvenýry).

Ano, ano. Až na drobnosti se ztotožňuji.

Neplánujete knihu nebo knihy?

Vyloženě potěšilo - zrovna jsme řešili složitý logistický případ našich koček + čerstvého nalezence, Madam to tak nějak zlehčila.

Základ podnikavosti: nebát se udělat chybu.

Ilustrační foto - Jaroslav Seifert. Vraťte školné.