Před 4 dny
Davide, zvenčí to vypadá, jsi člověk mnoha profesí. Jak se vnímáš ty sám? Mně jsou lidi mnoha profesí vždycky podezřelí, a tak jsem občas podezřelý i sám sobě. Byly doby, kdy mě tato otázka napadla, a tudíž jsem byl nucen si na ni odpovědět. A její znění je vlastně jednoduché: Je to stále to stejné duševní napřažení a nějaká optika, způsob myšlení. A to všechno se snažím vyjádřit pomocí slov, protože jinak to nedovedu. A s tím souvisí i moje potřeba dozvídat se, tedy správně pokládat otázky. A to se týká i mé práce v muzeu, protože právě umění je jedním z významných a inspirujících prostředků, jak se o sobě dozvědět víc. Příští rok to bude čtvrt století, kdy je už tvoje jméno spojeno s Muzeem umění. To je pozoruhodná zaměstnanecká loajalita. Co tě k této kulturní instituci tak hezky poutá? Mám na výplatním lístku pořadové číslo 10, jsem tedy desátým zaměstnancem mé domovské instituce, kde jsem ještě nezažil pocit vyhoření. Za celou tu dobu jsem se k loajalitě nemusel nutit, je nějak přirozená, protože mám opravdu svou práci rád, mám několik kolegů, o kterých můžu říct, že jsou mí kamarádi. Třeba jednou za měsíc, ještě před vypuknutím pracovní doby, se scházíme ke společné snídani. Každý si k nám do ateliéru přinese, co by si normálně snědl doma, vždycky je toho trochu víc než pro jednoho, a tak vzájemně hodinu ochutnáváme jeden od druhého. A máme čas se pobavit o jiných věcech než těch pracovních. No a na snídani navazuje většinou porada, kdy už se jede na sto procent. A kromě kolegů mě baví samotná práce. Já začínal jako učitel na gymnáziu, kde mě to po sedmi letech přestalo bavit. Nevěděl jsem, co budu dělat, ale určitě to muselo být něco, kde budu pracovat s mladými lidmi. A když jsem v té nejvyšší nouzi dostal nabídku jít jako první zaměstnanec do právě se otevírajícího edukačního oddělení, což byla tehdy novinka a nikdo vlastně nevěděl, co od toho čekat, tak jsem to bez váhání přijal. Jsem v bezprostředním kontaktu se studenty, žáky, s dospělými návštěvníky a pořád mě to naplňuje. Tu nejmladší generaci, s níž jsem dennodenně v kontaktu, si nemůžu vynachválit. Ještě delší je tvoje dráha autora rozhovorů se zajímavými osobnostmi. Nepřemýšlel jsi nikdy o tom, že by ses živil výhradně takto? Tedy například i knižními publikacemi rozhovorů s osobnostmi? Knihami se nedá uživit, tedy až na výjimky, a rozhovory jsou na rozdíl od doby, kdy jsem s tím začínal, dnes už v útlumu. Mluvím o těch dobrých rozhovorech, které zaberou hodně času na přípravu. A finanční ohodnocení je strašně nízké. Jsme malý trh a od toho se honoráře odvíjejí. Ale i kdyby to bylo placeno dobře, nic se na tom u mě beztak nejspíš nezmění, knižní rozhovory pro mě byly vždycky hobby, radostná, zajímavá a velmi vzrušující práce navíc. Co se týká talk show Scénické rozhovory nebo rozhovorů, které dělám průběžně v Olomouci, to je taky hobby a platí totéž, co jsem řekl o knižních interview. Je to zábava a adrenalin a výsada, že se můžu setkávat s lidmi, kteří mě zajímají a na které se těším. Honorář rozhodně není hlavním motorem, navíc by mě to beztak neuživilo. Za třicet let se nutně musí množina skutečných osobností hodně probrat. Není těžké hledat další, které bys pozval třeba do své talkshow? Nebo se podle tebe dá zvát některé lidi opakovaně? Nemám problém pozvat jednoho hosta vícekrát, pokud to má opodstatnění, že třeba zrovna ten rok udělal něco hodně zajímavého, nemám s tím problém, pokud s tím produkce souhlasí. Třeba v únoru jsem hostil Oskara Hese, který měl chvíli po premiéře filmu Bratři. A zrovna v pátek jsem se s ním domluvil, že mi půjde do rozhovorů znovu – tentokrát ale jako polovina tanečního páru ve StarDance. A spolu s ním přijde jako
