Ráno 22. března 1943 jel Hans Woellke v jednom ze tří vozidel po hlavním silničním tahu u Minsku, když jeho konvoj přepadli sovětští partyzáni a střelili ho do ramene. Zraněný Woellke se vypotácel z vozidla, aby byl znovu střelen do zad, tentokrát smrtelně. Toho rána byli další tři jeho muži během bojů zabiti a po útoku se partyzáni stáhli do nedaleké vesnice Chatyň, která se nacházela přibližně 50 kilometrů severovýchodně od Minsku. Než nacistické jednotky a jejich kolaboranti dorazili, partyzáni už z vesnice utekli a zůstali tam jen civilisté. Kvůli nedostatku mužů nacisté raději partyzány nepronásledovali a místo toho si rádiovým spojením přivolali posily. Na zpáteční cestě popravili 20 až 25 lesních dělníků, protože je podezřívali z podpory partyzánů. Odpoledne dorazila posila – příslušníci Dirlewangerovy jednotky, kteří se připojili k četě z praporu 118 pod velením bývalého nadporučíka Rudé armády a nacistického kolaboranta Grigorije Vasjury. Společně obklíčili vesnici. Skutečnost, že partyzáni zabili olympijského medailistu, pravděpodobně ovlivnila extrémní míru odvety, která na vesničany čekala. Aniž by věděli o předchozím útoku na nacistický automobilový konvoj a o smrti německého důstojníka, byli civilisté – mladí i staří, ženy a děti – násilím vyhnáni ze svých domovů a pod hrozbou namířených zbraní nahnáni do stodoly. Jakmile byli všichni lidé uvnitř, nacisté zamkli dveře, budovu pokryli slámou, polili benzinem a zapálili. Když se plameny rozšířily, podařilo se uvězněným vesničanům vyrazit dveře, ale ti, kteří se pokusili o útěk, se stali terčem kulometné palby. Mezi uhořelými oběťmi byly také ženy s kojenci v náručí a mladá žena, kterou Dirlewangerovi muži, než ji spolu s ostatními zavřeli v kůlně, znásilnili. Přibližně 149 lidí, včetně 75 dětí mladších 16 let, bylo upáleno, zastřeleno nebo se udusilo kouřem. Poté byla vesnice vyrabována a vypálena.

Bez plného jízdného a přirážky už děti ani doprovod člověka se zdravotním znevýhodněním do první vlakové třídy nevstoupí.