Před 43 minutami
Morový sloup na Resselově náměstí se po sedmnácti letech znovu rozsáhle opravuje. To samo o sobě není nic divného, starý pískovec potřebuje péči. Mně ale vrtají hlavou tři věci: proč se o sloup průběžně nepečovalo, proč se teď opravuje odspodu nahoru a jak to souvisí s předvolebními sliby o hospodárném nakládání s městskými penězi. Sochy mě provázejí skoro celý život. Když mi bylo asi deset let, brával mě můj strejda, který byl malíř, do Kutné Hory. Prohlíželi jsme si chrám svaté Barbory, staré domy a pokaždé jsme se zastavili také u soch před jezuitskou kolejí. Strejda mi vyprávěl příběhy světců a jednou řekl větu, kterou si pamatuji dodnes: „Až budeš tak starej jako já, tak na těch sochách už nebudou poznat obličeje. Takhle to s těma sochama venku je.“ Už tehdy mi vrtalo hlavou, proč bychom měli tak krásné věci prostě nechat zmizet. Jenom jsem v deseti letech samozřejmě nevěděl, co s tím. Když jsem se před čtyřiceti lety přestěhoval do centra Chrudimi, začal jsem pravidelně chodit kolem Sloupu Proměnění Páně, prohlížet si ho a fotografovat. Považuji ho za jeden z nejkrásnějších morových sloupů v Česku a na strejdovu větu jsem si při pohledu na něj vzpomněl mnohokrát. Později, když jsem začal pracovat na radnici, jsem si umínil, že se s jeho žalostným stavem pokusím něco udělat. Z téhle myšlenky potom vyrostl i projekt Muzea barokních soch. Zdrojů a důvodů pro jeho vznik bylo víc, ale jedním z nich byl právě stav morového sloupu. V době, kdy vznikalo MUBASO, se podařila také velká obnova morového sloupu. Myslel jsem, že od té chvíle už si ho budeme vážit a budeme se o něj průběžně starat. Je to perník V roce 2009 prošel sloup velkou obnovou, která stála přes tři miliony korun. Restaurátorský tým vedl akademický sochař Jaroslav Kerel. Jednou mi na lešení řekl větu, na kterou jsem nezapomněl: „Je to perník, ty sochy. Příště už se to nebude restaurovat, příště se to bude vyměňovat.“ Pozdější restaurátorská zpráva doporučila odbornou prohlídku sloupu, revizi předchozího zásahu, obnovení konzervace a další sledování stavu kamene, tedy péči, kterou vlastníkovi kulturní památky ukládá i zákon: na vlastní náklad pečovat o její zachování, udržovat ji v dobrém stavu a chránit ji před poškozením. Právě to je smysl pravidelné péče: všimnout si malé poruchy včas a opravit ji dřív, než z ní vznikne velká a drahá obnova. Jenže až na jednotlivé zásahy vynucené vandalským poškozením se sloupu soustavné péče nedostávalo. Léta ubíhala za Petra Řezníčka a potom i za Františka Pilného, řasy a lišejníky se vracely a pískovec se dál zhoršoval. Teprve v roce 2024 se město pustilo do další rozsáhlé opravy. Je dobře, že se do ní nakonec pustilo, ale mezitím jsme se přiblížili právě tomu, před čím Kerel varoval: místo průběžné kontroly a menších zásahů se po sedmnácti letech znovu opravuje velká část památky za miliony. [[img:chrn_fullwidth:29071:Oprava morového sloup v září 2026]] Každý zedník to ví Ještě víc mě zaráží způsob, jakým práce postupují. V roce 2024 se opravovaly kašny a nejnižší části, o rok později sochy a architektura nad nimi a letos se lešení posunulo zase výš. Morový sloup se tedy opravuje odspodu nahoru. Každý zedník přitom ví, proč se fasáda čistí a opravuje shora. Voda, prach a špína padají dolů na místa, která ještě nejsou hotová. Kdyby někdo nejdřív dokončil sokl a potom nad ním začal omývat špinavou fasádu, každý řemeslník by se zeptal, co to má za smysl. Morový sloup samozřejmě není obyčejný dům, ale voda ani špína po něm netečou nahoru. Navíc se opakovaně staví lešení v těsné blízkosti křehkých pískovcových soch, což pokaždé stojí peníze a přináší další riziko. Město uvádí, že už opravené části při čištění zakryje a že
