Rohlík za třicet haléřů, mléko za dvě koruny a jízdenka hromadné dopravy za pakatel se staly symboly sociálních jistot, na které mnozí dodnes nedají dopustit. Tento pohled na výkladní skříň socialismu je sice fakticky správný, pokud jde o ceníky, ale zcela míjí podstatu toho, co se odehrávalo za oponou této výkladní skříně. Československá ekonomika před rokem 1989 fungovala jako obrovské divadlo. Ceny zde nebyly nositeli informace o hodnotě zboží jako tomu je v tržní ekonomice, ale politickým nástrojem. Aby režim udržel iluzi stability a sociálního klidu, vytvořil systém finančních nesmyslů, který zemi pomalu, ale jistě vysával. Účet za ono „levné žití“ byl totiž mnohem vyšší, než si kdokoli u pokladny v samoobsluze dokázal představit a v jistém smyslu jej splácíme dodnes. Tak se pojďme nyní na několika konkrétních případech podívat na ty vůbec největší finanční nesmysly socialismu.

Pocházel ze zámožné americké rodiny a studoval na Princetonu. Když oznámil, že se chce živit herectvím, rodiče ho vydědili. Lex Barker se později stal filmovým Tarzanem, pětkrát se oženil a v Evropě se prosadil jako Old Shatterhand.