Rok 2007. Hikaru Nakamura ještě není světovou ikonou blitzových streamů ani stálicí absolutní špičky, ale už tehdy ukazuje, proč o něm svět mluví jako o výjimečném talentu. Partie proti zkušenému velmistrovi Michal Krasenkow patří k těm, na které se nezapomíná. Nakamura obětuje dámu – ne z nutnosti, ale z přesvědčení. Následuje to, co mají šachisté nejraději: hon na krále. Černý král je vyhnán z bezpečí, nucen k dlouhé a nedobrovolné procházce po šachovnici, zatímco bílé figury hrají v dokonalé souhře. Každý tah má smysl, každá figura ví, kam patří. Tahle partie není o jedné kombinaci. Je o odvaze, výpočtu a citu pro iniciativu. Nakamura ukazuje, že oběť dámy není zoufalý pokus, ale logické vyústění pozice. A když král dojde na konec své cesty, přichází nevyhnutelný mat. Pokud hledáte partii, která inspiruje, baví a zároveň učí, právě jste ji našli. Nesmrtelná ukázka útočných šachů, kde fantazie vítězí nad materialismem – přesně ten typ partie, kvůli kterému máme šachy rádi.

Jan Tříska patřil k našim nejoblíbenějším hercům. Pro mnohé už navždy bude Igorem Hnízdem z Obecné školy. Od konce 70. let žil v Americe, dokázal se prosadit i v Hollywoodu. Zemřel symbolicky na místě, které miloval.