Před 2 hodinami
V předvečer „implementace“ organizační změny se odehrávala složitá jednání odborů s novým vedením o právně ekonomických aspektech přechodu zaměstnanců a nové kolektivní smlouvě. Šuškanda mluví o odchodu některých členů orchestru. Podrobnosti tohoto dění zatím nejme schopni vyhodnotit. Symptomatická však byla názorová přestřelka mezi organizátorem petice proti sloučení obou institucí Milanem Ludvíkem a bývalým krajským radním pro kulturu Janem Žůrkem na půdě posledního loňského městského zastupitelstva. Ludvík upozornil na řadu negativních kritik na poslední operní premiéru, představení Janáčkovy Jenůfy, progresivisticky spojené s tématem postporodních traumat prvorodiček. Do placu tak bylo hozeno téma, zda politickému vedení města nevadí, že tentýž management, který garantuje organizační změnu, je podepsaný i pod personálním pozadím a dramaturgií inscenace, jejíž kritiky jsou pro pověst Olomouce jako kulturního města až zdrcující a dehonestující. V odpovědi na tuto hozenou rukavici se mu dostalo od zastupitele Žurka zaškatulkování mezi „ficovce“ a „orbánovce“. Kultura musí být svobodná a konzervativní síly na Slovensku a Maďarsku chtějí progresivní kulturu konzervativně zglajchšaltovat. Podobně se prý chová Ludvík, pokud klade takové otázky. Co má společného kultivovaný Milan Ludvík s primitivismem některých dějů v slovenské kulturní politice je mi záhadou. Inscenaci odcházející šéfky opery Veroniky Kos Loulové (její odchod je nevyřčeným uznáním neudržitelnosti situace v opeře ze strany vedení divadla) nebyla kritizována primárně z konzervativních pozic, ale pro prvoplánovost, slabou uměleckou kvalitu a nekvalitní hudební provedení. Texty, které premiéru inscenace avizovaly, navnazovaly na velkolepý ideový záměr, kritiky po zhlédnutí však strhaly faktické provedení. Jedna z nich dokonce bezprecedentně sáhla v závěru po zapovězeném slově a označila inscenaci za pi*ovinu, a to nejen v odkazu na výtvarné ztvárnění scény s mnohonásobným motivem ženského přirození. Pakliže Ludvíkova kritika byla motivována primárně umělecky a mohla odstartovat zajímavý spor mezi zastánci a odpůrci pojetí inscenace, Žůrkova replika takový spor převedla rovnou do politické roviny souboje pokrokářů a reakcionářů s jasným černobílým viděním. Tato zdánlivě marginální scénka na zastupitelstvu, jehož hlavním bodem byl rozpočet města na příští rok, posiluje mou dlouhodobou obavu: pozadí snahy o sjednocení divadla s filharmonií není primárně manažerské, nejde jen o snahu o optimalizaci ekonomického fungování instituce. Má i ideologické pozadí, je jakousi pomstou „progresivní“ a minoritní umělecké a intelektuální komunity ve městě vůči nenáviděným tradičním kamenným institucím, které chce proměnit k obrazu svému. Protože překonané umělecké formy patří na smetiště dějin a budoucnost patří jen pokrokovému a angažovanému umění. Tento aspekt v pozadí změn může mít na výslednou podobu olomoucké kulturní scény ještě více devastující vliv, než případné iracionality institucionálního uspořádání a řízení.
