Před 24 minutami
Letošní teplý a suchý rok nás velmi trápí, ale bohužel již nepřekvapuje. Pro naše předky bylo před 190 lety podobné počasí opravdovým šokem, který se dostal do kronik. Vnímavý a literárně zdatný smrčenský kronikář Streichsbier toto podrobně popsal. Začalo to nenápadně: „V únoru 1834 nastalo tak krásné počasí, že polní práce a vláčení šly tak od ruky, až se prach zvedal jako mračna. Teplota se zvýšila natolik, že 24. února se na jihlavském náměstí nedalo na slunci dlouho vydržet a člověk musel vyhledat stín. Tato dvě po sobě jdoucí léta byla pro nás, obyvatele hor, nejen nejpohodlnější, ale přinesla i nejbohatší zemědělskou úrodu, zejména co do množství a kvality ozimého žita. Z jedné měřice výsevu mnozí sklidili až 12 mandelů obilí“. Taková úroda odpovídající zhruba 1,5 t/hektar byla pro sedláky zcela zázračná a odpovídala dvojnásobku obvyklé úrody v této nadmořské výšce při absenci chemie a hnojiv. Delší vegetační období, žádné plísně a krajina s dostatečnou zásobou vody z předchozích let byla po tyto dva roky rájem. Streichsbier, který byl bystrým pozorovatelem přírody, byl osobně překvapen výnosem svých včelstev: „Pro včelařství byl rok 1835 rokem takového rozmnožení a nebývalého rozmachu, že se onoho léta v době rojení potulovalo po lesích množství rojů, které vyhledávaly všechny duté prostory. Nejednomu včelaři se v těchto příznivých dvou po sobě jdoucích letech stalo, že z několika starých úlů nakonec v posledním roce získal přes 20 mladých rojů. Patří to ovšem k vzácným případům, které se možná nebudou opakovat dalších 50 let; vždyť ani žádný z pamětníků nepotvrdil, že by se něco podobného někdy stalo. To vše díky oněm předchozím dvěma suchým letům, která s sebou přinesla tak příznivou a přitažlivou úrodnost, jež těmto včelím tvorečkům bezpochyby nabídla nadbytek medových výparů. Právě ty jim dopomohly k tak bohatému užitku a k takovému rozmnožení, jaké jim bylo dopřáno.“ Všichni včetně nejstarších pamětníků byli nejvíce překvapeni neobvyklým suchem, které bylo v kraji podle všeho ještě větší nežli to, co zažíváme letos. Kronika zaznamenala ojedinělé jevy: „Kvůli po sobě jdoucím suchým rokům nás v oněch dvou suchých letech, zejména roku 1835 skutečně jímala úzkost z ohromného nedostatku vody. Potoky, rybníky, řeky, a dokonce i ty nejlepší a nejstálejší prameny vyschly. Vyschla i Kamenná studánka (Steiniger Brun) na zadním Roháči v lese u hranic s Větrným Jeníkovem. Nikdo nepamatuje, že by někdy za jeho života tento pramen vyschl, a přesto byl, stejně jako několik dalších lesních studánek, v onom roce i s okolím vyprahlý na troud. Vyschly dokonce i lesní bažiny, a to natolik, že lidé v nich mohli vykopávat a odvážet odtud na vozech stelivo a hnojivo, neboť tyto močály byly v celé své ploše suché. Zatímco všechny velké prameny v okolí již značně slábly, pouze Zlatá studánka (Goldbrunn) ještě trochu držela, ale obzvláště Jelení studánka (Hirschenbrun) u statku Andrease Kreutze č.p. 48 zvaného Hirschenbauer (Jelení sedlák) zůstala při svém plném průtoku.“ Zápis tak potvrzuje nejen vydatnost pramene u samoty pod Vysokým kamenem, ale především historické Zlaté studánky v lokalitě „U devíti studní“ směrem k Úsobí, odkud město Jihlava budovalo na počátku 17. století impozantní vodovod. Po suchých a teplých letech, kdy se podařilo naplnit sýpky po okraj, přišla v roce 1837 katastrofa v podobě chroustů, zvaných též lešáci. Streichsbier to barvitě vylíčil: „Toho roku bylo v našem drsném pohoří velmi vlhké a studené léto, zejména náhle nastoupivší dlouhé a studené jaro nám způsobilo o to větší škody, což potvrzovali i staří pamětníci. Muselo se jim dát za pravdu, že kvůli dlouhotrvajícím mrazům bílí ponravovit
