Kája: olomoučtí autoři připravili neobyčejnou knihu
Před 40 minutami
Kája je vaše první próza určená dospívajícím. Co vás přivedlo k tématu dítěte, kterému se během krátké doby rozpadne dosavadní svět? KH: První prózy, které jsem psala, byly určeny malým dětem. Teprve později jsem začala psát pro dospělé. Nejspíš se opět vracím k mladší generaci. Dospívání je velmi náročné období a nemůžeme očekávat, že dvanáctileté dítě bude na vývojovém stupni třicetiletého jedince. To je zásadní omyl rodičů. Téma rozpadu rodiny je velmi aktuální a týká se téměř poloviny dětské populace. Byla bych ráda, kdyby rodiče chápali, že jakýkoliv problém rodiny zasáhne jejich dítě na celý další život. Zvládnout rozpad rodiny je obtížné pro dospělého člověka natož pro nezralé dítě. Dítě je ve sporu mezi rodiči bezmocné. Vzniklou situaci vnímá jako nepředvídatelnou, neovlivnitelnou a je nad jeho možnosti adaptace. Pakliže se u dítěte rozvine maladaptivní chování, například sebepoškozování, poruchy příjmu potravy, deprese atd., nelze se tomu divit. Třiatřicet let jste na Univerzitě Palackého vyučovala psychologii. Nakolik jste při psaní využívala svou profesní zkušenost, a naopak nakolik jste se snažila na psychologii „zapomenout“ a psát především příběh? KH: Každá moje próza je ovlivněna profesí psychologa. Není možné příběh, který se mi usadí v hlavě, nezasadit do psychologického kontextu. To neumím. Osobnost, kterou popisuji, mi musí být srozumitelná. Vím o ní vše, například i loňský dárek od Ježíška, byť se o tom v příběhu nezmiňuji. Také bych se měla přiznat k tomu, že moje povídky pro dospělé zachycují zfabulované příběhy, které se v nějaké formě skutečně odehrály. Nejvěrnější předlohou byl Adam ze stejnojmenné novely. Tento příběh zanedbávaného dítěte se odehrál v Olomouci v 70. letech a Adamův dospělý život zcela popírá to, co by o jeho budoucnosti předpověděli odborníci, pokud by se ovšem o něho někdo v jeho dětství zajímal. V jedné své povídce jsem si dokonce dovolila zachytit přesný zápis mluveného blábolení uznávaného sportovce a vložila je do úst vymyšlené postavy. Přiznám se, že mi u ostatních autorů vadí, když literární či filmová postava nepůsobí věrohodně. Někdy mám pocit, že si hrdinu i příběh autor doslova vycucal z prstu. Viola se potýká s rozvodem rodičů, ztrátou domova a přátel, s problémy ve škole, sebepoškozováním i potížemi s jídlem. Nebála jste se, že je těch těžkých témat na jednu dvanáctiletou hrdinku příliš? KH: Situace, ve které se Viola ocitla, je téměř katastrofická. Během jednoho dne přijít o vše, co dosud tvořilo její existenci, a to o domov, kamarády, materiální zajištění a jednoho z rodičů, by mohlo vést i k rozvoji suicidálního chování. Ona svého otce milovala a on ji krutě zradil. Je zázrak, že Viola měla v mém příběhu tak málo problémů vzhledem k tomu, s čím se musela vyrovnat. Čtenář si v průběhu děje povšimne, že Viola není dívka, která by se hned vzdala. Sice projevuje impulsivitu a je radikální, ovšem to jsou vlastnosti, které k období pubescence patří. Zajímavá je samotná Kája, tedy duch mrtvé dívky. Čtenář si přitom může vybrat, zda skutečně existuje, nebo je pouze v hlavě Violy. Bylo pro vás důležité tuto otázku záměrně nerozhodnout? KH: Ano, tady jste trefil hřebíček na hlavičku. Bylo mým záměrem nechat na čtenáři, ať si sám rozhodne, zda je Kája skutečný duch, který bude pomáhat i dalším dětem, či je pouze v hlavě traumatizované hlavní hrdinky. Kniha je určena především dětem, které samy procházejí rozpadem rodiny nebo jiným těžkým obdobím. Co byste byla nejraději, aby si z ní takový mladý čtenář odnesl? KH: Uvítala bych, kdyby si z tohoto příběhu mohl čtenář vzít nějakou informaci, která by mu pomohla vyřešit osobní, třeba i podobný problém. Je jedn
